Ráno je naprosto dokonalé. Jako fakt. Budete možná hledat chyby, ale já jsem na vrcholu blaha. Nezvoní mi mobily, protože je mám vypnuté a nejsem zahlcen maily, neb notebook je s námi tady jen pro potřeby záloh fotek. Už druhý (nebo třetí?) den máme na to, abychom si naposledy užili slunečného počasí, neboť podle předpovědi kvality té české se máme připravit na zimu a déšť.
Zní to asi hodně hloupě, ale už jsme tolikrát mířili k moři, že…. Tahle situace, kdy se probudíme uprostřed slunce a voňavých peřin se zdá jako zázrak. Přání splněné bez požadavku na kompenzaci, až se mi to vše začíná jevit značně podezřelé.
Vstávat! Jdeme na Nessebar! To není povel. Po deváté ranní ani nemůže. Nemluvě o tom, že pokud se budu považovat za autora, tak budu současně obviněn z našeho aktuálního stavu. Oba spálení, že se kůže loupe na potkání a nejsme schopní dohledat vzájemných omluv. No co už, stanislavu nakopnout a jedeme.
Na Nessebaru jsem už byl. Dvakrát. Ani jednou jsem se zatím nenudil, což nehodlám nijak zdůrazňovat, ale současně ani zatracovat, protože tenhle poloostrůvek je bezpochyby moc fajn a každý by měl obětovat těch pár hodin, by ho poznal osobně.
Stanislava neváhala ani minutu. Zaparkovali jsme ji kousek za pomyslnou hranicí poloostrova a po nafocení několika reklamních snímků na nejvhodnější vůz pro letní dovolenou se už vydáváme na poznávání, ehm, tedy rekognoskaci, ať to oživím, terénu. Dokonalost vychytralého českého cestovatele velí přidat se ke skupinkám turistů a vyslechnout si i výklad za skvělou cenu, tím myslím zdarma, avšak my jsme vyrazili coby „frikulíni – free cool in“ na vlastní pěst. Sami. Žádná babka samozvaná průvodkyně jako v Bachčisaraji.
Město se dělí na Starý a Nový Nessebar. Světové dědictví UNESCO patří Bulharsku někdy od počátku 14. století a spousta památek jako zázrakem přežila všechny režimy a zachovala se až dodnes. Škoda, že tohle neplatí i v dalších částech Bulharské republiky. Kamenné domky se zahrádkami osázenými fíkovníky a vinnou révou, uzounké dlážděné uličky, stovky obchůdků, krámků, desítky restaurací (dokonce i restaurace Praha!) a taveren a přitom v nijak vyumělkovaném nebo kýčovitém stylu zaujmou nejen klasické spektrum návštěvníků z řad ženského zákaznického okruhu, ale každého, komu není zcela proti srsti historie nebo stylová architektura.
„Zmrzlina!“ vyrazím ve směru (ne-)pojízdné prodejny a aniž se projevím pozdravem coby slušně vychovaný chlapec, nadiktuji si hříšný počet kopečků dobroty, jenž bych doma zvažoval až do nedokonalého konce; tedy že bych si nic nekoupil a jen bych si brousil zuby a chodil okolo jako mlsný kocour.
Zdá se mi to, nebo stárnu? Asi stárnu. Nějak nejsem s to pochopit zábavu anglicky hovořících teenagerů (ach jo, přitom mládežníci zní tak krásně česky, úplně se mi vybaví Rychlé šípy!) – kamera, klapka, jedem! A jedou – dvoulitrová kamenitza v plastu je předmětem hrdelní soutěže a boříci ji do sebe lijí „horem dolem“, aby dokázali, jak jsou odvážní a schopní a je jim úplně fuk, že okolí to bere jako mrhání a nechutnost. Navíc jako Čech milující chmelový nektar toto bezbožné mrhání rezavým zlatem považuji za vrchol zhýralosti. Nemluvě o tom, že v pětatřicetistupňovém vedru páchnout jako dva týdny stará nedopitá pivní „koza“ mi nepřijde jako zrovna sexy zážitek. Filmový kousek sice jistě oživí některý ze sociálních sítí a během večera si najde tisíce příznivců, ale… té kamenitze je škoda. Nejsem svatý, ale kdyby byla podobná výzva směřována na mne, nechal bych si pivo načepovat do půllitrů a pak bych chlapákům předvedl pivní sprint a la Brušperk. Žádné mokré tričko a ani kapka na zmar! Těm by okamžitě vyschlo v ústech a vrátili by se k usrkávání jejich černého pekla zvaného cola.
Neřešme to. Narazil na obchůdek s koženými výrobky a jsem nadmíru spokojen za pouzdro na doklady a mobil. Vydrží mi minimálně další tři roky. Zdá se vám to málo? Dobrá, tak tedy ne tři roky, ale více jak tisíc dní, nebo více jak dvacet šest tisíc hodin, nebo…vážně chcete vteřiny? Tohle je, panečku, kvalita za dvě stovky, to musí něco vydržet! No a „ingliš spíking frends“? Jsou odshora dolů mokří od piva a myšlenkově asi hooodně mimo náš záběr.
Nevadí. Fakt nevadí. Jdeme „na jedno“ s vyhlídkou na moře a jen vrtošivá myšlenka upozorní na to, že tahle běžná kratochvíle tady ještě před rokem stála polovinu. Je to mizérie. Jako… Kdyby to byl nárůst oprávněný, třeba o pár procent, protože roste inflace, stouply náklady a tak podobně. Ovšem jenom proto, že si musím udržet eskové Audi zaparkované tajně vzadu na dvoře, že musím vyprat pár desítek tisíc levů, že… Holt, je to jako všude, nabídka kontra poptávka. Dokud to budeme ochotní platit, bude to stát tolik, kolik ustojíme.
Hezký výlet to byl. Vzpomínám na svou první cestu tady autobusem – starý Ikarus narvaný k prasknutí, malá milá průvodčí prodírající se propocenými masy a jízdenka za dvě leva poctivě procvaknutá kleštěmi usměvavé brunetky.
Hotel Berlin není zajímavý jen svou pohostinností, kvalitním ubytováním s výhledem na moře a solidními cenami, ale až neobvykle vysokou náklonností místní mužské obsluhy vůči některým z českých turistů, konkrétně vůči Michalovi. Mně se to nepřehlédnutelné jiskření v očích recepčního z nějakého nepochopitelného důvodu netýká. Netoužím po něm, ale proč zase on? Žárlit nebudu, to je přece hloupost. Ale když už se tady těší nadstandardní péče, dostane za úkol vyzvědět nabídku doplňkových služeb na objednávku.
„Takže,“ podává Míška hlášení, když se zcela „nepochopitelně“ opozdí s příchodem na pokoj, neboť byl naprosto „bezdůvodně zadržen“ na recepci, „můžeme si tady přivést, koho chceme. Hotel je už prázdný a za pade za pokoj nám dají klíče, od čeho budeme chtít.“
Hlavou mi prosviští pár nemravných nápadů, jak toho využít, ale než se vzmůžu na nějaký akční plán, jsem zdolán únavou a usínám spánkem spravedlivých.
Bulharsko je pro mne zemí rozchodů. Nevím, čím to tak asi je? Zda to třeba nesouvisí s tím, že se krátce po mé první dovolené tady rozpadl jeden z mých mnoha vztahů? Že by náhoda? A o čtyři roky později další náhoda v podobě ukončení vztahu nedlouho po dovolené právě tady? A co ty nešťastné opuštěné paničky na pláži? A na místo slunečného pobřeží spíše na každém rohu slzavé údolí?
Nedaleko našeho hotelu je tak zvaný vykřičený dům. Nevěděl jsem o něm, vypadá to na takový klasický bordýlek českého typu, neony protkané sklepení s bazénem na dvorku, to vše rádoby skryto před okem běžného obyčejného člověka poněkud nedostatečně vysokým betonovým plotem. Jsem rád, že jsem tady s Michalem. Jsem tak dokonale ochráněn před rozpadnutím dalšího vztahu (nebo snad ne?) a když se rozhodnu navázat bližší mezinárodní vztahy s místními domorodkami, nebude mi to mít ani na vteřinu za zlé. Na výběr je rychlovka na prochlazeném plážovém lehátku, teplo domova zajišťující sklepení asi sto kroků do kopečka, a nebo výprava za dobrodružným dobýváním posmutnělých manželek. Cé je správné, všechno ostatní by bylo až příliš jednoduché. A já zbožňuji komplikace!
Je pět odpoledne a poslední den bych nejraději strávil v posteli. Sám. Jenže jakákoliv poloha je spalující, a to doslova a do písmene. Že já pitomec nepoužil zbytek živých mozkových buněk a na to opalování se nevykašlal!
„Pojď, vyrazíme do přístavu, ať tady taky něco vidíš,“ vybízím stejně rudého kamaráda na nedalekou procházku za přehlídkou luxusu. Nikdy jsem nikde neviděl tolik ferrari na jednom místě. Pravda, v Brně na parkovišti M-Paláce jich stálo taky dost (asi se tam stavilo na kafe pár fotbalistů), ale nuda vedle nudy. Klasická červená, jeden vyslovený extrém, co se snažil odlišit, byl žlutý. Jak říkám, nuda. Tady je to ale jiná káva! Červené je poskrovnu, za to se do módy asi dostala bílá, oranžová a dokonce zelená! No panečku. Dokonalá sbírka „angličáků“ v měřítku 1:1!
Musí to být paráda a vůbec se těm holkám nedivím. Přijet si takovou károu jen tak na víkend do přístavu, vytáhnout kotvu své jachtičky za nějakých pár miliónů a na památku na výlet si v některém z místních butiků světových značek udělat radost nějakým tím diamantem či kabelkou v ceně ročního platu prodavačky hypermarketu… To se už vyplatí lhát. Tedy předstírat lásku. Ehm, tedy zamilovat se do toho pravého, rozumějme tím s tou pravou a správnou výškou obnosu na bankovnim kontě. Jak říká maminka jedné z mých klientek: „Hlavně musí být finančně sympatický.“ Moudrá to žena!
Dnešní večer by měl být třešinkou na dortu naší výpravy. Podařilo se nám dobýt Krym a i přes nepřízeň počasí jsme se bezvadně spálili na písečné pláži a udělali pár temp v opravdu teplém moři. Pár centimetrů na mapě sem, pár tam, historie se nebude ptát, zda jsme se koupali na Krymu, nebo na Slunečném pobřeží. Černé moře to bylo tak jako tak.
„70 euro za hodinu. A fakt se mi líbíš!“ hlásí platinová kamarádka sotva dorazíme do centra dění a jako bychom tady žili roky nás vítá asi metr šedesát nízká holka z ulice. Vlastně z pláže. Jak málo stačí, aby se člověk tisíce kilometrů od domova začal cítit jako doma! Chce to jen přátele a nevypadá to, že bychom tady měli se seznámením problém. Vidíme se asi podruhé nebo potřetí a to už je skoro jako rande!
Přemítám, na kolik by nás asi vyšla návštěva jistého růžového podniku, který denně míjíme cestou sem a jaké by to asi bylo v poslední den sezóny v podničku nedaleko „berlínského“ hotelu. Třeba mají výprodej! Akční ceny!
„Helou, navštivte náš disco club na pláži!“ lákají nás dvě sympaťačky vysokoškolského typu a já neváhám ani minutu. Pojďme! Bude l-e-g-r-a-c-e!
„Tak co to bude?“ sotva dosedneme.
„Tequilu sunrise, prosím,“ usmívám se v očekávání vrcholného chuťového zážitku s nádechem alkoholu. Dneska to rozjedem!
„Sprite,“ zazdí to Michal. Jako ten fakt dokáže naštvat! Jak sprite?!
„No jo no, vy alkoholici,“ posmívá se ironicky, když přede mnou přistanou dvě skleničky s drinkem a já nechápu. Aha – happy hours – šťastné hodiny, kdy je ke každé sklence další zadara. Fakt si nedáš? Nedá.
Obrátím do sebe první doušky a zjišťuji, že jsem dostal jen led oparfémovaný vůní tequily. S takovou toho budou muset dovézt cisternu, protože večer před odjezdem mám opravdu chuť se trošku odvázat a pokud budu na místo pití chroupat navoněný led, vrátím se domů jako bezzubý.
„Hele, vedle sedí nějaké Angličanky. Pojď, seznámíme se,“ sázím na akci, v níže nemáme co ztratit, neboť zítřejší ráno po nás zamete veškeré možné stopy přítomnosti. Dost dobrá hudba, ˇšťastné hodiny“ snad potrvají věčně a tak proč trošku nerozproudit krev v žilách (a nejen našich)?
Nic. Absolutní nic. Znám to moc dobře, pokud se mi nechce, nehne se mnou ani pár volů kvalit dosahujících mé úrovně. Ale proč? Poslední letní večer u moře, zítra už to bude jen vzpomínkou, tak ať máme na co vzpomínat! I když si třeba nebudeme pamatovat vůbec nic…
Žádná reakce.
„Platím,“ snažím se zakrýt vztek a přes nasupený výraz raději neprocedím ani slovo. Když jsem navštěvoval mateřskou školu, chodil jsem spát později, než tady bez dozoru.
„Dobrou noc,“ a nenechte se rušit, chce se mi sarkasticky rýpnout, když míjíme na sedačce recepce svíjející se pár muž-muž a sami uzavíráme sezónu bez erotického zážitku a veselé alkoholické výtržnosti.