Snad ještě nikdy se mi nepodařilo připravit na cestovatelskou dovolenou lépe, než v letošním roce. Ačkoliv nic nenasvědčovalo tomu, že se vůbec nějaká výprava odehraje. Od dubna jsem ležel doma v příšerných bolestech od zad a každou minutu celým tělem procházející křeč byla výsměchem jakýmkoliv letním dobrodružstvím. Avšak díky téměř nadpozemským schopnostem pana Filipczyka, jehož jsem měl tu čest a štěstí na doporučení kamarádky Kláry poznat, se jakoby mávnutím kouzelného proutku zdravotní stav rapidně zlepšoval a i přes malé červnové zakolísání jsem byl v polovině prázdnin zase ve formě.
Plány byly více než smělé. V osvědčené dvojici s Michalem Caisem jsme vybírali cíle vzdálené tisíce kilometrů daleko a snili o tom, že scenérie zachycené na fotkách ruských webů spatříme na vlastní oči. Vývoj však neměl jen můj zdravotní stav, ale i nečekaně horké léto. V Rusku začaly hořet stovky kilometrů stepi a měnily desítky měst a vesnic ve spálenou zemi. Jenom naivní blázen by se domníval, že se tohle peklo podaří uhasit během pár dní a bez výraznějších následků. Vzhledem k tomu, že pokaždé, když něco začíná drhnout, vidím to jako jisté znamení Osudu, začal jsem pochybovat o správnosti naší volby. Dovolenou jsem určitě potřeboval, ale na druhou stranu jsem si už natolik vědom možných rizik, že nepodceňuji žádné náznaky se na cestu nevydat.
Přestože jsem měl nějakou představu o tom, kam bych se rád podíval, nechával jsem tentokrát výběr čistě na Michalovi. Známe se natolik dlouho, že naše uvažování již má tu kouzelnou schopnost doplňování a tak vybere určitě správně. Věnoval jsem se naplno práci, aby se náhodou nestalo to, že budu odjíždět plný nervozity od „plného stolu“ a občas mrknul na odkazy, kterými mne můj dlouholetý kamarád zásoboval.
V Rusku se ani po týdnech intenzivního snažení nedařilo požáry uhasit, oblaka štiplavého kouře zahalila Moskvu, a tak jsme se s Michalem shodli na poněkud skromnějším cíli naší cesty – dějišti zimních olympijských her v roce 2014 – Soči. Přibližně 2700 kilometrů cesty mělo zodpovědět mou otázku, zda je Soči jen vesnicí pod horami, jak o ní napsal jeden novinář, a nebo je se svou délkou 147 kilometrů opravdu nejdelším městem Evropy, jak tvrdí wikipedie. Jsem přesvědčený, že tak rozdílné údaje musejí začít vrtat v hlavě snad každému, kdo ještě není díky televizním reklamám a pseudozpravodajství soukromých televizních a rozhlasových stanic zcela imunní vůči jakýmkoliv informacím.
9. srpna jsem v práci nahlásil termín své dovolené a Osud zasáhl podruhé. V úterý ráno jsem se nedokázal zvednout z postele. Zatímco iluzionista přeřízne svou asistentku napůl jen díky své šikovnosti tak, že to celé vypadá sice jako skutečnost, ale je to jen dokonalý trik, já jsem tento pocit zažíval nečekaně realisticky. Dolní polovina těla byla jakoby cizí a sebemenší pokus o změnu polohy byl drasticky bolestivý. „Co budu dělat?“ honilo se mi hlavou. „Ochrnul jsem?“
Vzpomínky na ukrutné dubnové bolesti, při nichž jsem sténal a brečel jako postřelený ve válečném dramatu, mne přivedly na myšlenku vyzkoušet, jak moc silná je ta bolest nyní. Ležím uprostřed pohodlné postele v civilizovaném světě, kde 15 kilometrů vzdálená nemocnice je vybavená více než solidně a kousek vedle mne je na nočním stolku mobil bez jakéhokoliv omezení pro volání. Jenže i těch pár decimetrů je pro mne teď nekonečně vzdálenou oázou pomoci uprostřed pouště bolesti a neschopnosti pohybu. Zaťal jsem zuby a pěsti a pro možného pozorovatele komickými tuleními pohyby jsem se dostal z pohodlí postele až na tvrdou parketovou podlahu. Náraz při pádu byl oproti „nožům“ v křížích spíše pohlazením. Pokusil jsem se postavit a s gorilím řevem se mi to nakonec podařilo. Člověk by nevěřil, jak se dokáže při něčem tak banálním, jako je vstávání z postele, tak solidně zapotit. Vzpřímený jsem sice pociťoval omezenou mobilitu, ale rozhodně ne tak vyčerpávající bolest. Zbaběle jsem si vzal prášek na bolest, filmově při jeho hledání a máchání rukama ve vzduchu rozbil šuplík nové kuchyňské linky a během hodiny jsem se hbitými pohyby herce zpomaleného filmu dal natolik do pořádku, že jsem jakoby nic vyrazil do práce. Štěstí mi navíc natolik přálo, že jsem při oblékání mohl vynechat tu nejkritičtější fázi, a to ponožky; venku bylo natolik teplo, že jsem v souladu s pravidly etického kodexu veplul do sandálů bosou nohou a pohyby odpozorovanými u méně šťastnějších invalidů sklouzl za volant své audiny.
V práci obvykle nepodávám nijak zásadní fyzické výkony na to, aby bylo při těch pár krocích po firmě znatelné, že se mnou není něco v pořádku. Chladivá mast a led navíc bezpečně ochromily postižené místo natolik, že jsem vlastně byl tak nějak úplně normální. Jenže maskovat problém není nikdy jeho řešení. Ačkoliv nerad, vytočil jsem číslo pana Filipczyka a požádal ho opět o pomoc. Klára identifikovala problém jako propadlé obratle a netvářila se vůbec pobaveně. Stejně tak pan fyzioterapeut s „velkým eF“.
„To je problém. Pokud to nepomůže, tak jedině na operaci,“ znělo ne zrovna povzbudivé hodnocení.
Přesto jeho „neodborné“ a nelékařské metody opět slavily úspěch a za pár dní jsem cítil bolest jen poloviční. I ranní vstávání bylo už o hodně lepší. Hlavně to nesmí zatuhnout, opakoval jsem si a využíval každé příležitosti na procházku, i třeba krátkou. Večery jsem trávil na několikakilometrových toulkách se psem a i přes bolesti jsem věděl, že jiná cesta vede jen přímo na operační sál.
Po necelých dvou týdnech jsem se hlásil na kontrolu, protože termín mé o týden posunuté dovolené se nezadržitelně blížil. Proběhly klasické pohyby. Pomalu jsem se už zvedal z masérského lehátka, ale byl jsem zabrzděn – kdepak, dneska bude seance delší. Během chvilky se mi záda okupovaly skleněné baňky. No, to nic není, ležel jsem klidně dále. Jenže pak jsem uslyšel zapalování ohně a vzpomněl si na malý kahan, který měl pro mne nepochopitelnou funkci. Stačila méně než vteřina, aby mi sepnul mozek a vyhodnotil, co se na mne chystá. Přiznávám, že vydržím opravdu hodně bolesti, ale mám panickou hrůzu z jehel a injekcí. Akupunktura byla pro mne něčím, co zajisté pomohlo tisícům lidí, takže pro mne bude určitě nějaká vhodnější a méně nebezpečná metoda. Jenže nebyla. Ležel jsem bezmocně na břiše, na zádech skleněné baňky, které by při sebemenším pokusu o útěk spadly a rozbily se a očekával to nejhorší. Byl jsem opíchán. Během své nemocenské jsem o této metodě shodou okolností četl a tak jsem se uklidňoval alespoň tím, že celý proces nebude trvat déle, než pár vteřin. Jenže když jsme byli v nejlepším, zazvonil ve vedlejší místnosti telefon. A pan Filipczyk ho odešel zvednout. Myslel jsem, že mne snad trefí šlak. Ležím tady jako blbec, na zádech mám skleničky od jogurtu a v sobě určitě tak metr dlouhou jehlu.
„Postavte se, pomalu, pomalu“ přerušil mé černé myšlenky fyzioterapeut a bleskově ze mně sundal všechno to, co jsem nikdy nechtěl vidět – tedy určitě ne na sobě.
Byl to neuvěřitelný pocit. V zádech jsem sice cítil, jako by mi někdo udělal vrtačkou díru do páteře a nalil do ní litr alpy, ale nedělal mi problém ani předklon, ani žádný další z pohybů, které jsem měl sice pomalu, ale přece jen předvést.
„Dobré to je,“ usmál se starý pán a odešel si umýt ruce. Vedle v místnosti ho už čekají další tři lidi. Bude mít zase perný den. Jako každý, kdo je ve svém oboru více než dobrý.
Je pátek 27. srpna 2010, v práci mám vše hotovo, naše Tatra 613-3 „Stanislava“ prošla po dobře odvedené servisní práci Jirky Kuchaře i technickou kontrolou a s tachometrem na cifře 288333 kilometrů, přestože je to jen naprosto nic nevypovídající údaj, jelikož jak všichni víme, tahle tatra má najeto o stovky tisíc kilometrů více, tankuji plnou nádrž plynu s tím, že teď už zbývá jen sbalit věci, zařídit jídlo na cestu a hlavně – naložit Michala!
Jenže je tady i třetí zásah Osudu. Přestože máme zmapovány trasy, zařízeny dovolené a auto je po celkové kontrole, stále nemáme to nejdůležitější – víza. Ať počítám, jak počítám, tak měla být hotová do středy, jenže termíny tady diktuje ruská strana a ta má své počty. Nakonec by měla být hotova v šibeničním termínu v pátek kolem 16. hodiny, ale raději v to moc nevěřím a sestavuji náhradní krizový plán – v Itálii jsme zatím tatrou taky nebyli a navíc tam máme jistotu moře.
„Hele, jakou máš náladu?“ volá Michal někdy kolem třetí odpoledne.
„No, jde to. Jedem tedy do Itálie?“ ptám se bez zbytečných okolků.
„Máme víza!“ hlásí můj kamarád z Prahy s neskrývaným optimismem ve hlase.
„Hm. To je dobře. Kdy přijedeš?“
Nemám nějak důvod jásat. Mám pořád takový podivný pocit, že vše vychází až moc dobře. Buď je to o tom, že člověk má umět plánovat a organizovat čas, nebo nás ještě čeká nějaká pořádná komplikace.
Odjezd je naplánován na sobotu odpoledne, takže nám oběma zbývá dostatek času se sbalit a případně dokoupit vše potřebné. Loni jsme se v Bulharsku dokázali neskutečně spálit, takže směr lékárna za kamarádem Richardem.
„Tak nemůžeš uvažovat,“ odmítá rezolutně nejlepší magistr, kterého znám, když mi podává day-long na opalování s faktorem 25. „Já jsem měl známého, který taky pořád takhle trojčil, až nakonec dostal infarkt. A přitom zbytečně. Dva týdny po návratu ze špitálu se utopil při povodních.“
Není nad kamarády, kteří dokáží uklidnit.
Probouzím se v sobotu ráno někdy kolem deváté. Spal jsem asi sedm hodin. Večerní návštěva restauračních zařízení, v nichž jsem od kamaráda Vojty, jenž procestoval více než stovku zemí, získával cenné informace, se neplánovaně protáhla.
„Zkuste tu Abcházii. Máte to ze Soči tak dvacet kilometrů. Budeš první Čech, který se dostane na jejich území. Nebo minimálně první Brušperák,“ nabádá mne Vojta. Není to jen prosté popichování. On sám absolvoval výpravy do zemí jako je Turkmenistán, Irán či Severní Korea. „Problém je, kdyby Tě tam zatkli, a nebo nechtěli pustit zpátky. Abcházii zatím uznalo jen Rusko a diplomaté tam nesmějí. Uznali by tím totiž abcházskou samostatnost,“ doplňuje jedním dechem.
„Rusko rozmístilo v gruzínském separatistickém regionu Abcházie systémy protivzdušné obrany S-300,“ dočítám se ještě v noci, když se snažím zjistit něco bližšího o státě, který do dnešního dne uznaly mimo Ruské federace pouze Nikaragua, Venezuela a tichomořský ministát Nauru.
V podstatě obyvatelům Abcházie rozumím. Pohnutá historie, kde se střídalo pohanské náboženství, křesťanství, islám a nakonec pravoslaví, je neustálým přetahováním o nadvládu nad jejich územím mezi Sovětským svazem a Gruzií. V krvavých etnických konfliktech zahynuly desítky tisíc lidí a další stovky tisíc uprchly do okolních států. Ještě v srpnu 2008 zde ruské letectvo bombardovalo Kodorskou soutěsku a země byla ve válečném stavu.
Pokud budeme mít štěstí na rozdávání, třeba se o něco pokusíme. Krym je také autonomní republikou a minulý rok jsme neměli sebemenší problémy. Jenže upřímně řečeno, tohle je hodně silná káva. Navíc máme do Ruska jen jednorázové vízum, tedy museli bychom se pokusit uplatit abcházské celníky, aby nám pustili tam, no a hlavně pak ty ruské, aby nás pustili zpátky. Jinak bychom byli v pasti. Na jednorázové vízum bychom nesměli zpět na ruské území a v Gruzii by nás pro změnu zatkli.
Michal přijíždí v poledne přesně podle plánu. Na ostravském autobusovém nádraží ho vítá deštivé počasí. Zbývá nám jen koupit pár kazet do kamery, udělat krátký předcestovní briefing a můžeme vyrazit.
„Hele, vezmeme to přes Makro,“ upravuje letošní kameraman lehce plány a chlubí se novou digitální videokamerou. Jelikož mám letité zkušenosti, tak ve mně ta hračka za tři tisíce vůbec nevzbuzuje důvěru.
Těsně před druhou odpoledne máme dostatečné zásoby potravin, vody, piva (coby dárků) a hygienických potřeb. Zbývá si jen proklepnout trasu, shodnout se na cílech, kterých chceme dosáhnout a můžeme jet.
