Ráno 21. srpna 2012 je pro nás krušné, ale před 44 lety bylo pro obyvatele tehdejší Československé socialistické republiky na dalších 21 let fatální. „Bratříček zavřel vrátka“ a okupace vojsky Varšavské smlouvy začala.
To nám stačí jen více pootevřít dveře. Že je venku světlo poznáme zcela nelogicky podle prosvítajícího stropu (nechápu, ale Michal na to určitě brzy najde vysvětlení a s radostí mne poučí).
Výhodou pokoje bez oken je na příklad to, že vás po ránu nemůže nikdo šmírovat. Nebudí vás otravné sluneční paprsky. Nikdo vám nerozbije šutrem okenní tabulku. Nemusíte měnit klasická za plastová, dřevěná a když začne nový lobbistický hit, tak třeba za hliníková. Netrápíte se nespravedlností, že jste nedosáhli na dotace v projektu na podporu stavebních firem (nebo to snad mělo i jiný význam?) „Zelená úsporám“. Neshodíte z parapetu květináč. Nepřejede vás auto, neutopíte se a vlastně se vůbec nemusíte zajímat o to, co bude zítra, protože… se udusíte.
Je 10 hodin dopoledne a pod našimi okny to žije. V noci pusté náměstíčko je plné a trhovcům praskají stánky ve švech. Spousta čerstvé zeleniny, ovoce a „opálených“ kapsářů. Scenérie jako z filmu! V pekárně na rohu mé chuťové buňky zažijí ranní orgasmus poté, co ty čichové neomylně rozpoznají vůni čerstvých buchet a pirožků jako od babičky. Možná ještě lepší! Prodávají se na váhu, dvacet deka pirožků za euro, buchty s mákem či tvarohem jsou o dvacet centů dražší. Nákup v přepočtu za stovku nám dodá sílu a radost ze života na dalších několik stovek kilometrů.
Procházku historickým centrem zakončíme na Dominikánském náměstí, které je stejně jako to naše předpenzionové zaplněno do poslední plochy trhem. Stokrát lepší, než nějaká plechová bouda označovaná jako hypermarket.
Další nákup provedeme asi za hodinu. V Tescu.
Včerejší noc jsem hledal v okolí parkovací automat, aby náhodou stanislavu kvůli „blbých“ dvou eur neodtáhli a vůbec jsem si nevšiml, že nocovala před vraty moderního a bohatě proskleného svatostánku Košické řeckokatolické eparchie. Snad nám svatí Cyril a Metoděj, svým způsobem také cestovatelé, přinesou štěstí.
Jsme necelých sto kilometrů od hranic, zřejmě v posledním větším městě s možností nákupu, takže za a) sehnat zrcátko a za b) doplnit zásoby jídla. A nějak zapomínám na to, že nemáme rezervu, takže v některém z mnoha místních pneuservisů koupit pneumatiku.
„Potřebujeme rozměr 205/70 R14,“ řekl bych, že naprosto běžná guma, nechvalně proslulé Matadory MP7 spatřily světlo světa právě v téhle zemi, takže proč se pokaždé Michal vrací s nepořízenou? „Prej jedině na objednávku.“
Snad najdeme spásu v nadnárodním řetězci. Takže znova: zrcátko, jídlo, pneumatika, tedy nic, co by mělo znamenat výraznější námahu a shánění.
„Je ta saláma dobrá?“ poprosí mě o zhodnocení něčeho v igelitu taková typická pohodová důchodkyně s tím, že jí už zrak neslouží natolik dobře, aby si přečetla složení.
„Tenhle ne,“ někdy je lepší snad ten zrak nemít, „ten má jen třicet procent masa. Ten je dobrý,“ ukazuji obsah svého košíku.
„Ten je ale hrozně drahý,“ ceny babka vidí podle všeho zřetelně.
„Jenže je tam maso, přece nebudete kupovat škrob,“ snažím se vysvětlit ten zásadní rozdíl, ale je to marné, je to marné, je to marné. Škrob za tři eura je lepší, než maso za čtyři. Kofolu pod paží a pryč odsud.
„Co s tím zrcátkem?“ dělá mi vrásky na čele fakt, že s tou mozaikou za oknem nás přes hraniční čáru nepustí ani slepý. Z pomatení pojmů a smyslů vyrazím ve směru šipky s nápisem „Autobazar“, abych po circca dvě stě metrech obhlídl „širokou“ nabídku asi pěti vozů v čele s Audi S8 za nějakých v přepočtu sedmdesát tisíc, o jehož výdrži automatické převodovky se dá úspěšně pochybovat, avšak na druhou stranu u zrcátek je funkčnost rovna stu procentům.
„Víte, my bychom potřebovali,“ jen těžko zakrývám takový ten lehce zoufalý smích, když se dostanu na řadu v autorizované prodejně značky Škoda, „zrcátko na škodovku, na stopětku či stodvacítku.“ Odpovědí je mi podobný výraz tváře, něco jako „tak to jsem ještě nikdy neviděl, možná snad v muzeu?“ Ale abych nekřivdil, prodavač není Čech a jde se tedy podívat někam dozadu, možná by tam pár kousků, stačil by jen jeden, mělo být. Kdepak, vrací se s nepořízenou.
„Kousek odsud jsou Solovce, tam je vrakoviště, určitě tam mají. A já mám taky určitě na skladě, jestli chcete nové,“ připojuje se k pátrací zrcátkové akci druhý obchodník. „Nebo se stavte na benzínku, na Slovnaftu mají takové ty univerzální. Na jaké auto to vlastně máte?“
„Na Tatru 613,“ tu před prodejnou, co ji zrovna fotí náhodný kolemjedoucí ve felicii.
„Já nevím, jestli to půjde namontovat. Připomíná mi to zrcátko, co jsem měl někdy před osmnácti lety na ladě.“ Originál VAZ bylo v chromu, to „moderní“ bylo tmavé a plastové. Zvrácený socialistický vkus.
„Namontovat půjde,“ vrací se Michal ze Slovnaftu. Problém tak může být vyřešen tady a během pár minut.
Takže vyrážíme směr Solovce, které google ani mapy.cz neznají. Jediné, co víme, že by se měly nacházet v okruhu asi dvaceti kilometrů od Košic.
Po necelých čtyřiceti kilometrech na východ nás vítá obec Sečovce. Osádku našeho auta tedy tvoří jeden hluchý, a jeden, co se velice těžko prokousává slovanskými jazyky. Na cestování ideální dvojka.
„Vítám, počkejte chvilku, hned jsem zpátky i se zrcátkem,“ slibuje obchodník číslo dvě, když se nám podaří v poněkud sociálně slabší vesnici, najít prodejnu, pneuservis a bůhví co ještě v jednom.
„Tak bohužel, nemám,“ vrací se trošku rozmrzele.
„A co pneumatiky? Potřebujeme 205/70/14,“ dávám chlapíkovi příležitost alespoň k nějakému obchodu, ale bohužel. Jsem sice kaskadér, ale na 175/60/14 fakt jet nehodlám. Nedá se nic dělat, i tak děkujeme za ochotu.
„Zajeďte na to vrakoviště. Ještě minulý týden jsem tam viděl takovou modrou škodovku, s oběma zrcátky.“ Když se mi pokouší podruhé vysvětlit cestu a to, že mám říct, že jedeme od něj, protože „vrakáč“ vlastní jeho kamarád a udělá nám cenu, přeruší najednou navigační výklad a s „moment“ a následně „jeďte za mnou“ sedne do auta s tím, že bude rychlejší nás tam dovést.
Netuším, kde se to tady rodí a nehodlám si domýšlet, zda to, co nasedlo do auta s ním, byly dcera a kamarádka, ale vím jediné. Ty úsměvy by klidně vykoply Michala ze sedadla spolujezdce. Michal by jen nahradil tuhle myšlenku o „Tomáše“ ze sedadla „řidiče“. I když nakonec…jsme kamarádi na život a na smrt. Co je nám po nějakých ženských? A když vyhodíme kufry, vody, pivo a toaletní papír, tak se ty dvě k nám na zadní sedadlo vejdou!
„Dobrý den, potřebovali bychom si odmontovat zrcátko z té škodovky, co to bude stát?“ žmoulám v kapse pětieurovku, když v „autosalonu“ s nápisem „Výkup železného šrotu“ plánujeme za pár drobných odvrátit jisté odnětí technického průkazu a zároveň vrácení z hraničního přechodu.
„Dve eura,“ tedy paďoch. Nové univerzální bylo za stovku. Stovku a něco. Takže, Michale, čiň se. Já jsem jen obyčejný šofér. A velitel vozu, samozřejmě. Na technickou stránku jsi tady Ty. A propo, jelikož nerad mrhám časem, navštívím ten pneuservis naproti.
Desítky pneumatik všemožných rozměrů a značek, léty zchátralé haly i příjímací kancelář za plechovým plotem na první pohled nevypadají jako z reklamního katalogu, ale jsou přesně tím místem, kde se o problémech jen nemluví, ale hledá se i řešení. A snad jako na celém Slovensku, i tady velí žena. Eurokomisaři prosazující více žen ve vedení firem by ukápli slzu dojetí.
„Bežte tam dozadu, za chlapami,“ předává mne šéfová okamžitě do rukou konajících dílo a po chvilce váhání už opakuji svůj problém s úzkoprofilovým zbožím zvaným pneumatika na Tatru 613.
„Jaj, ale krasavica tatra,“ ujímá se mne jeden ze servisáků a jelikož „překvapivě“ počítač na náš požadavek mlčí, chlapík v montérkách jedná. Jedna hromada, druhá hromada, někde tady přece musí být…
„Nie je to sice ten rozmer,“ přichází nakonec se dvěma vítězi losování, „ ale zkusíme a uvidíme.“
175/80 R14C má sice do našeho požadavku daleko, ale na rezervu to stačí a co do pevnosti si také nemusíme dělat žádnou starost – je to nákladní „cargo“ guma.
Michal mezitím zažívá perné chvilky. Aktuální teplota vzduchu dokáže vyvolat u některých jedinců zdravotní komplikace už sama o sobě, ve spojení s rozebíráním pětadvacet let staré škodovky však toto riziko hraniční s téměř stoprocentní jistotou.
Poněvadž moje asistence byla předstíraná natolik dokonale, že nikam nevedla, musel si můj obětavý kamarád poradit sám. V podstatě bez nářadí se lopotil se ztvrdlým těsněním, rezavými šrouby a zarputile s modrou „stopětkou“ zápasil.
„Nemáte nějaký nářadí?“ zabloudil do kanceláře šrotiště s prosbou a v duchu se okamžitě začal proklínat. Nesetkal se jen s ochotou, ale něčím, co ještě v životě neviděl. Ale bohužel do toho šlápnul. V zázemí chaloupky nenarazil na ježibabu, ale něco mnohem horšího. Před zápachem ucpete nos, před něčím odporným či nechutným zavřete oči, ale ani tak nevytlačíte z vědomí fakt, že se procházíte v rozkládajících se ostatcích kuřat! Drůbež určená snad pro psy musela na podlaze tlít několik dní, možná týdnů a biologický maras tak bujel v plné síle.
Patnáct euro za pneumatiku, dvě deset za práci. Vše s daňovým dokladem, poděkováním a přáním šťastné cesty. Takhle si představuji služby! Jen hlupák ocení vyšperkované pseudoservisy s neochotnou obsluhou oháknutou pomalu v oblecích a s jedovatými poznámkami ze rtů kyselých obličejů. Život přece není katalog, reklama, pokrytecká strojenost. Nebo je?
Úterní odpoledne jako vymalované. Klid a pohodu jako z Hrabalova pábení však narušuje kovaříček v mé hlavě, který klepe na kovadlinku času. Itinerář cesty se s každou ztracenou minutou bortí jako domeček z karet a já bych nerad, aby spustil dominový efekt. Musím začít jednat.
„Byl jsi někdy na Zemplínské Šíravě?“ skláním se nad mapou s původním záměrem vyhledat nejkratší cestu k ukrajinským hranicím.
„Čeče, nebyl, mohly by tam vzniknout pěkný fotky.“
Občas je nám vyčítána jistá nepřipravenost a živelnost našich výprav. Jenže… v běžném životě musíme plánovat nejen každou minutu každé hodiny každého dne, ale musíme i počítat s náhradním řešením pro případ, že věci nepůjdou (a že tomu tak bývá hodně často) tak, jak jsme si představovali. Obvyklé zpoždění se protáhne, nejnáročnější úkoly odpadnou nebo se vyřeší „samy“ a rázem je vše jinak. Volný čas nám krade práce, v pracovní době se objeví nečekaná volna. Nemoc je brána jako nezodpovědnost, dovolená jako nehoráznost.
„Mám dojem, že jsme se o ní učili v zeměpise, ale nikdy jsem tam nebyl,“ zahazuji svůj úmysl držet se časového rozvrhu ve prospěch další zastávky. Oba si tak splníme jedno z mnoha přání, o nichž jsme snili jako kluci. Mnohá se rozplynula s věkem, jiná se ztratila v labyrintu nových možností po listopadu 1989.
Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy zažil tak pohodové lehárko u vody. Je za pět tři, na travnaté pláži druhé největší slovenské přehrady jsou všeho všudy čtyři auta a karavan a mi se do hlavy vkrádají scénky z dnes již klasické české komedie Pelíšky. Snad je to tím, že v těch novodobých filmech je socialismus poněkud neprávem romantizován, ale momentálně se cítím tak, jako bychom se vrátili o pár let v čase. Napravo hluční Brňáci posílení alkoholem netaktně rozebírají ženské dny jedné z účastnic zájezdu, nalevo má táta rybář nahozeny dvě udičky a jeho manželka se snaží vlastním tělem a ručníky zaclonit okolí pohled na převlékající se dceru v nejkrásnějších letech. Dokonalost scenérie dokresluje vozový park: Škoda Favorit, Škoda Felicia pick-up, karavan Avia a naše Tatra 613.
Ostýchavost a jistá svázanost mi velí držet se co nejblíže stanislavě, zato maloměstskými zvyky nezatížený Michal během okamžiku chladí svůj organismus v prvním letošním „moři“. Spokojenost z něj sálá až na ke mně na břeh. Zahazuji stud i trenýrky a vrhám se do té osvěžující louže také.
„Dobrý deň,“ ulehá na deku metr od nás maminka dvou kluků a já se raději zamířím ještě ochladit i vnitřně k pár set kroků vzdáleném stánku s pivem. Bylo by zbytečné a neslušné myslet na cokoliv jiného, než na obdiv k Matce Přírodě. Prostě směrem na východ jsou ty holky hezčí a hezčí, to mi nikdo nerozmluví. Jeden budvar, prosím!
Dvě hodiny relaxu bez ušní bubínky drásající hudby, otravných animáků, namyšlených teenek v bikinách a namachrovaných borců s banány v plavkách byly tím nejlepším, co nás dneska mohlo potkat. Tohle jsou prázdniny, jak mají být!
Ale teď už pojeďme, opravdu bych rád překračoval státní hranice i někdy jindy, než v noci.
„Ty vole, viděls to? Morské oko! Co to jako má být? Jedem!“ Naše osádka by si měla zvolit jiného velitele výpravy. Včetně jeho zástupce.
Úzká silnice k Morskému oku nás vede někam do hor. Vůbec netušíme, co si máme pod tímhle názvem představit. Možná by stačila jen fotka u cedule s nápisem, ale když už jsme tady, tak ať je to komplet. Zastavuje nás zákaz vjezdu. Z parkoviště by to mělo být tak kilometr chůze. Máme co dělat, protože už se docela smráká a tím pádem je jasné, že hranice překročíme tradičně za tmy.
Morské oko známé taky jako Veľké Vihorlatské jezero je sopečného původu a leží v nadmořské výšce 691 metrů a dosahuje hloubky až 25 metrů. To se dá! V roce 1984 bylo vyhlášeno státní přírodní rezervací. Pohled seshora prý připomíná hvězdu, ale to se už dneska nedozvíme. Naše plíce odvyklé čistému vzduchu mírně kolabují a s každým metrem převýšení se kopec zdá strmější a strmější. Uf!
Je tady klid. Stejně jako na Šíravě. Balzám pro naše rozhašené mozkové závity. V hladině jako zrcadlo se zhlíží okolní lesy a čitá voda plná rybek svádí ke koupání. Jenže „kúpanie“ bylo jedním z mnoha těch aktivit, co se tady nesmějí dělat. Takže pár minut pauza na vydechnutí, nebo spíše nadechnutí, pár fotek na památku, přehlídnout zaláskovanou dvojici zpátky do sedadel!
Za dvě minuty bude šest večer, je ještě jakž takž světlo a k hraničnímu Ivangorodu musíme překonat ještě čtyřicet kilometrů.
„Ja som hlúpa!“ uleví si spontánně slovenská celnice (snad na tomto místě požívám označení ženského rodu od celníka v souladu s pravidly), když se jí na místo zavazedel v prostoru nad zadními koly zjeví kopřivnický osmiválec. „A pritom známy má taky šestotrinácťku,“ směje se na celé kolo. „Lebo je to šestotrojka?“ zamyslí se nahlas a vyzve mne k úřednímu okénku.
„Kam idete?“ zvážní na chvíli.
„Na Ukrajinu, pak do Moldávie…,“ začínám s plánovaným výčtem.
„Týmto? To tam doide?“ vrací se zpátky k pobavenému tónu.
„Jistě, že dojede, proč by nemělo?“ cítím se oprávněně dotčen.
Ukrajinské hranice překračujeme téměř mlčky. Stalo se to rutinou, jedna závora, talon, kamery, druhá závora, prostě normálka. Marná snaha zakrýt zvýšenou pozornost nad tím, co to přijelo, ale jinak žádná zásadní reakce, ani žádost o „padarok“ (dárek).
Máme najeto 667 kilometrů a v 18:53 středoevropského času vjíždíme na území Zakarpatské oblasti, kterou pro její bujný turistický ruch důvěrně nazývám „komerční Ukrajinou“.
