Na tenhle stát si vzpomínám hlavně v souvislosti s tím, že mne zaujala dopravní značka upozorňující „Pozor, sobi!“. Žádného jsem bohužel nepotkal, ale když jsem tohle psal své přítelkyni, odepsala mi, ať si dávám na soby pozor. Přičemž operátoři tehdy můj mobil zavalili touto stejnou zprávou celkem osmadvacetkrát. To se pak nedivím, že všichni sobi z okolí zmizeli.
Je devět večer estonského času, tachometr hlásí 2.479 kilometrů, jsme tedy 69 kilometrů od hranic a stanislava by ráda nějaký propan-butan. Nu, proč ne, čerpací stanice v Pakkumine ho nabízí dostatek. A jak to tak vypadá, nezůstane jen u tankování. Čerpadlář Tatru 613 zná a je jen naše mínus, že mu moc nerozumíme. Škoda, možná by to byla zajímavá konverzace. Jdeme zaplatit plyn. Velká moderní čerpačka nás svádí k dalšímu nákupu, ale jazyková bariéra je tak velká, že raději odcházíme jen s účtem za plyn. A v pravý čas, venku se již snaží na naše místo dostat nějaký kamion. Popojel jsem o pár metrů dále a opět zastavil. Kousek před námi totiž stojí jeden z mála kousků BMW, na první pohled v bezvadném stavu, avšak s drobným problémem – a to, že nejde nastartovat. Nejsem schopen určit typ, ale Michal se opět projevuje jako znalec a vyjmenovává, o jaký typ se jedná, proč je zvláštní a vzácný a další pro mne, coby zastánce tatry nezajímavé věci. Ale i tak si ho rád poslechnu.
Na tomto místě bych rád poznamenal, že Michal se až do této chvíle snažil za každou cenu domluvit výhradně anglicky. Než aby blbě mluvil jiným jazykem, snažil se být na výši v jazyce téměř vlastním. Prozatím se mu to dařilo, i když vlastně nás oba lehce přehrával David svými česko-polsko-rusko-něco jazykovými kombinacemi. Tady poprvé polevil ve své umíněnosti prosadit angličtinu a snažil se domluvit i jiným způsobem. Pravděpodobně za to mohlo červené BMW, ale ruku na srdce, snad Davidův výrok „Tatra rabotajet, BMW něrabotajet.“, je jedním z mnoha vrcholů naší rádoby smysluplné komunikace.
Tři Estonci asi v našem věku se marně snažili nastartovat svého miláčka a nevěřil jsem, že my jim v tom nějak pomůžeme. Ale to vůbec nevadilo. Jeden z nich, možná trošku podobný na mně, tedy krátký sestřih, trošku bříško a hodně upovídaný se s námi snažil za každou cenu navázat kontakt. Já byl nějaký nekomunikativní, takže jsem stál opodál, ale samozřejmě David hovořil na plné obrátky a Michal, se závistivými pohledy na nepojízdného (opakuji, nepojízdného) bavoráka vzpomínal na ruská slovíčka.
„Odkud jste? Z České republiky? Ukážu vám, kde bydlím já. Máte mapu?“, měl se k nám ukecaný Estonec a já tedy šáhl pro mapu, podle které jsme cestovali. Nebyla to podrobná mapa Pobaltí, jak by si asi každý rozumný člověk představoval. Byla to mapa Evropy za pár korun.
„Odkud vlastně jedete?“, ptal se zvědavě.
„No, odtud“, převraceli jsme mapu na opačnou stranu, „a máme namířeno sem“, otočili jsme mapu zase naopak.
„Aha, no já bydlím asi někde tady. Je to někde tady na těch dvou centimetrech“, snažil se marně najít své město, nebo snad vesnici.
Tehdy jsme si uvědomili, že jsme opravdu trošku blázni, že když jedeme podle mapy, kde má pobaltský stát jen pár centimetrů, že se to podobá cestování podle glóbusu a že v případě ztráty správného směru budeme muset ujet desítky kilometrů, než se trefíme zase zpátky.
„S tatrou máš kamarády všude“, tak by se dalo charakterizovat náhodné setkání na jedné z benzínek uprostřed Lotyšska. Přátelské prostředí, které se hledá velmi těžce. Mezitím k vedlejšímu stojanu přijel gazík. Vojenský osobní automobil, který známe i od nás, ovšem zde vypadal, jakoby právě vyjel z výrobní linky.
Upovídaný klučina hned pádil za šoférem a po pár větách ho přesvědčil, ať otevře kapotu a ukáže nám motor.
„To je, co?“, ukazoval hrdě na předek gazíku a my museli uznat, že tenhle automobil by neurazil žádné vojenské muzeum.
„To je kamarád“, ujišťoval nás a nám nezbylo, než mu věřit.
Vesele jsme povídali a pomalu, ale jistě se smrákalo. Možná bychom povídali ještě déle, ale odněkud zase přijel kamión a rozhodně se s námi nechtěl párat. Zatroubil tak, že nám všem došlo, že bychom se měli klidit. A tak jsme nastartovali stanislavu, kamarádi Estonci odtlačili bavoráka bokem a zamáváním jsme ukončili tohle moc příjemné večerní setkání.
Jestliže nechceme zase v noci jet a ve dne spát, měli bychom se poohlédnout po nějakém ubytování. Loni jsem se marně snažil usnout v místním celodřevěném hotelu, na který jsme s kamarádem narazili kousek od hlavní cesty. V noci byla opravdu velká zima a nenašel jsem způsob, jak zapnout topení. Ranní teplá sprcha byla doslova vysvobozením. A nejen pro mne, prochlazený jsem celé hodiny místo spaní prosmrkal a protože troubím jako slon, neměl ze spánku nic ani jeden z nás. Snad to bude letos lepší.
Jedenáct večer místního času, stále ještě sedíme v autě a s vidinou postelí je pro nás každá dopravní značka nadějí, že bude nabízet nocleh. Za dalších dvacet minut konečně sjíždíme z hlavní cesty a jdeme zkoušet štěstí do malého motorestu nedaleko benzínky. Vstupujeme do poloprázdného baru s televizí a rozhlížíme se, koho oslovit. Podle všeho jediným hostem je asi čtyřicetiletý blonďák, notně posilněný alkoholem, ale evidentně rád, že nás vidí.
„Helou, mluvíte anglicky? Odkud jste? Já jsem Ake, ze Švédska.“, spustil na nás anglicky. Poprvé to nejsme my, kdo losuje, jakou řečí se budeme domlouvat tentokrát.
„Helou, my jsme z České republiky. Sháníme nějaké ubytování.“
„To není problém“, to jsme rádi, „počkejte chvilku, já vám to zařídím“. Ochotný Švéd. Sice se nic neděje, takže netušíme, jak to zařídí, ale lepší způsob, než čekat, nás nenapadá. Aha, přichází nějaká paní. Ake jde okamžitě na věc a vysvětluje, že bychom chtěli nějaké pokoje.
„Dobře, bungalov stojí 20 euro.“ Stručná, ale pro nás příznivá odpověď. Paní středního věku asi nemá moc důvodů být nadšená, Švéd pije jako Dán a nevypadá to, že by chtěl v nejbližších minutách skončit. Ale to je nám vcelku jedno. Hlavní je, že dostáváme za pár korun, tedy euro, bydlení.
„Kde vlastně jsou ty bungalovy?“, ptám se pro mne logicky, ale vzápětí zjišťuji, že hloupě. Až na mne je viděli všichni.
Zajíždím dozadu směrem k bungalovům. Pamatuji si na takové bydlení z Maďarska, kde jsem byl jako dítě s rodiči. V podstatě velká chata, nebo spíš přízemní domek. Výborné. Ale tohle…? To vypadá spíš na nějaký pionýrský tábor!
Estonský bungalov byla dřevěná chatka o rozměrech asi tři krát tři metry. No nazdar. Tam asi topení nebude. Navíc má číslo 7, pro mne nešťastné číslo. No, vstupme dovnitř. A jé, to je tedy luxus; těžko lze nazvat tahle lehátka postelemi, ale než spát v autě, tak raději slovo pryčna v téhle souvislosti ani nepoužiji. Jedna židle, malý stolek, dvě lůžka nad sebou, dvě podél stěny. Pár dek jižního stylu, pravděpodobně tady dneska v noci čekají třicetistupňová vedra, polštářek tak akorát pod hlavu. Dvě velká okna, asi kdyby nám bylo horko. No nic, alespoň to zkusíme. Postel na patře vzhledem k mé váze nepřipadá v úvahu, takže výjimečně bude nejvyšší z nás David. Správná postel má být tvrdší, tady to ještě pojistili. Žádná matrace, dřevěná deska a tenká deka. Já se prostě v Estonsku nevyspím. A pro spacák do auta nejdu. Ne. Vydrželo mi to jen pár minut. Zachumlali jsme se do spacáků a do dek a já jsem úplně zapomněl na slib Švédovi, že ještě dorazím na pár skleniček k baru. Únavou bych stejně asi nebyl schopen nějaké veselé konverzace, nemluvě o tom, že samotnému se mi jít také nechtělo. Michal s Davidem jsou až na pár zanedbatelných výjimek abstinenti, takže jsem nakonec přijal jejich jednoduchý program – spát.
Středa 28. července 2004
Ráno pro nás začalo někdy okolo půl deváté místního času. Kupodivu docela dobře vyspaní jsme naši situaci už neviděli tak černě. Alespoň já ne. Přestalo pršet, deky byly celkem hezké a chatka čistá. Když jsem přes průhledný závěs mrknul z okna, všiml jsem si, že náš švédský známý sídlí v bungalovu hned naproti nás. Švédská vlajka na malém stožáru pyšně vlála ve větru, zatímco se tenhle chlapík ze země tří korunek marně snažil nastartovat auto. Po několika pokusech to vzdal a šel najít někoho, kdo by mu pomohl. Za chvíli už na svého opla přivazoval lano a s pomocí nějakého dobrého člověka neposlušný vůz roztáhli.
Nikomu z nás se včera nechtělo podstoupit dobrodružství s hledáním nějaké sprchy či něčeho podobného. Za denního světla jsme v tom však neviděli žádný problém. Stačilo se projít pár desítek metrů k hlavní budově a hurá na očistu!
Jenže to zas až tak jednoduché také nebylo. Tedy bylo, ale samotné sprchování vyžadovalo více než menší dávku obezřetnosti. Ne snad před nějakými slídily, ale… řekněme, že elektrické rozvody se asi těžko mohly chlubit nějakými bezpečnostními normami. Mne samotného coby laika nezaskočilo nic, ale takový ostřílený elektrikář jako David a pozorný Michal, ti byli jiného názoru.
„Vždyť tam vyčnívají živé dráty!“, upozorňovali mne.
„Tobě asi tyhle snímky moc neřeknou, ale já si to prostě musím nafotit.“, trval na svém Michal. Nu, proč ne, baterie ještě něco vydrží a když se zaplní karta, tak fotky přesypeme do notebooku.
Bez brýlí jsem toho moc neviděl, ale snažil jsem chápavě přitakat, že ty vyčnívající kabely v některých částech koupelny by určitě měly být zaizolovány. A že je místy vedeno potrubí jen tak podél zdi? Komu by to vadilo? Hlavně, že teče teplá voda! Ale i tak jsem při sprchování dával pozor, abych zbytečně necákal. Nějaká hloupá kapka dopadne tam, kam nemá a já se tady usmažím. Ve státě, kde mi zatím byla vždycky jen zima.
Když už jsem se zmínil o tom fotografování, tak nejlepší fotky jsou určitě ty, na kterých je zachycen David. A kdyby ne nejlepší, tak určitě nejživější. Tenhle sympatický človíček dokázal vymyslet takové pózy, že bez jakéhokoliv přemáhání vypadal přirozeně, dodával snímku děj a pohyb a i kdyby to byl jeho poslední záběr, zůstal by živý navěky.
„Helou!“, volal jsem na našeho švédského přítele ze včerejšího večera poté, co jsem bez újmy na zdraví využil místní sprchy a oblékl se bez ohledu na počasí do svého typického cestovatelského oblečení – tričko, vesta s mnoha kapsami, kraťasy.
„Kam jsi ráno tak spěchal?“, zajímal jsem se.
„Pro gin.“, zněla odpověď. Aha, Švéd pije jak Dán. Nebo taky jak říkají Dánové, pije jak Fin.
„Problémy s autem?“, pokračoval jsem v anglické konverzaci.
„Jo, ale tady estonský přítel mi pomohl.“, ukázal na téměř plešatého usměvavého domorodce skoro mé postavy a věku okolo čtyřicítky.
„Copak je tohle za vůz?“, prohlížel si se zájmem naši stanislavu, zatímco já přemýšlel, zda holka nebude mít stejný problém, jako ráno opel. Přece jen pršelo dost vydatně a stanislava je o pár let starší, než bílý výtvor z německé automobilky opodál.
„To je Tatra“, odpovídal jsem ochotně. „Tatra 613. Ve Švédsku vlastní nějaký majitel televizní stanice Tatru 700. To je poslední model. Ta moje je starší, verze trojka (T613-3).“
„Aha! Ano, už vím…“, jmenoval Ake mnou zmiňovaného vlastníka sedmistovky, ale ani tak jsem nerozuměl, jak se vlastně jmenuje.
„To je krásný vůz. A ta barva!“, rozplýval se nad světlomodrou metalízou, kterou jsem kdysi zvolil jako odpověď na pokus o modrou pacific line škodováckých felicií. Cílem nebylo jen kopírovat barvu, ale ukázat, že auto není jen o tom, jak vypadá, ale jak jezdí a jak je pohodlné a bezpečné. Bez ohledu na stáří.
„Mohu se podívat dovnitř?“, žádal mne s takovým zájmem, že jsem mu musel vyhovět. Usedl za volant a se spokojeným úsměvem se na mne obrátil se stručným: „Perfect.“
Sice nechápu, co je na jednoduchém interiéru, který se v mnohém od sedmdesátých až do počátku devadesátých let 20. století nezměnil tak úžasné, ale hlavní bylo, že se líbí. A kdybych se měl sebekriticky ohlédnout na sebe, mne kdysi také zaujal na první pohled.
„Nastartuj, ať slyší motor.“, přišli s hloupým přáním David s Michalem. Jakoby si nevšimli, jaké problémy měl ráno opel. No nic, zkusit to musím. Na druhé straně, proč by to nechytlo? Tatra je přece Tatra! Jakoby lhostejně jsem usedl za volant, jemně povytáhl sytič a otočil klíčkem. Do mokrého dopoledne se rozezněl koncert osmi válců.
„Můžu vidět motor?“, zářil Švéd. Ale ano, proč ne?
„Páni, osm válců. A na plyn!“, neskrýval svůj úžas, když otevřel zadek naší tatrovky.
„Za kolik se dá takový vůz koupit?“, vyzvídal.
„No, tohle je stanislava a ta není na prodej.“, odpověděl jsem rezolutně. Opravdu, na světě je hodně aut a lepších, ale tohle auto neprodám nikdy. Chvilku mne ještě přemlouval, tak jsem si vzpomněl na pár inzerátů na podobná auta u nás a střelil cifru: „Tisíc euro.“
„Tisíc euro? To mám tady, to zaplatím hned!“, chytil se Ake šance, ale já jen zopakoval, že za tohle auto žádná eura chtít nebudu, protože rozhodně není na prodej ani teď, ani jindy.
„Tak mi takové sežeň a já si pro něj přiletím do České republiky. Nebo mi ho přivezeš do Švédska.“, prohlásil vážně.
Dobře, nejsem proti.
Ukončili jsme veselou debatu a šli si sbalit věci, abychom se vydali na další putování. Nějak mi to nedalo a tak jsem sebral dvě plechovky plzně a šel ještě jednou za Akem.
„To je takový malý dárek z České republiky.“, podával jsem je a sledoval, jak se na jeho tváři rozšiřuje úsměv.
„Díky, díky. Zkus gin.“, podal mi na oplátku plastovou láhev. Připomínala minerálku, ale její obsah měl mnohem jiné účinky. Bylo to vlastně takové lehké pití, nějaká limonáda s ginem, ale s ne příliš velkým obsahem alkoholu. K takovému veselému klábosení naprosto ideální. Přiťukli jsme si, vypili s překříženými pažemi a já jsem si až v tomto okamžiku uvědomil, že je Ake o více než hlavu menší než já.
„Dám Ti svou adresu, určitě napiš.“, psal něco na kousek papírku. „Dám Ti i mail. Sice internet doma nemám, ale chodím do knihovny. Takže odpověď sice nebude hned, ale určitě odepíšu.“
Já jsem vyštrachal firemní vizitku a na druhou stranu dopsal i adresu bydliště a soukromou adresu e-mailovou. Na další kousek papírku jsem napsal všechny typy tatrovek verze 613 s léty, kdy se vyráběly, aby si v klidu mohl promyslet, kterou chce případně koupit. Samozřejmě zvítězily prodloužené vládní verze s označením Long či Speciál, ale tyhle naděje jsem se mu snažil rozmluvit.
To, že já měl to štěstí a stal se majitelem Tatry 613/4 Mi Long, bylo dílem náhody a přátelství s jejím původním vlastníkem. A jakkoli to může znít nelogicky, pro mne to bylo nezbytné rozhodnutí. Zatímco se za takovým autem žene spousta sběratelů, pro mne to byl vůz pro každodenní potřebu. Svými kvalitami, pohodlím a bezpečím konkuroval zahraničním značkám, a to za nižší provozní náklady. Takže můj Long odpočívající doma taky nebude jen tak na prodej…
Rozloučili jsme se jako dobří přátelé a já se těšil, až po návratu domů Akeovi Backstromovi napíši.
Bude tři čtvrtě na jedenáct, a zbývá jen odevzdat klíče od bungalovu. Krátké zastavení přede dveřmi motelu využívá Ake k poslední fotce se svou vysněnou tatrovkou a pak už jen krátké zamávání, zaburácení kopřivnických koní a tradá dále.
Když se mne lidé ptají, proč nejezdím třeba k Jadranu nebo do Řecka a jiných podobných zemí, oplácím jim otázkou „Proč?“. Odpočinek pro mne znamená klid, tedy čas, který strávím podle svého a mohu se svobodně rozhodnout, co vlastně chci dělat nebo nedělat. Organizovaná zábava, monstrózní večírky a kutálející se eura z mé kapsy, to není zrovna to pravé ořechové.
Většinou pak následuje další otázka „A co tam děláš? Vždyť tam nic není!“. Divili by se… Cestou lze potkat nejedno zajímavé místo. Každá země je trošku jiná a přestože jsme v podstatě jen projížděli, bylo se na co dívat.
Kde to vlastně jsme, napadalo nás někdy. To jsme kupříkladu projížděli okolo větrných elektráren. Napadlo mne jediné – Dánsko. Když jsem tam byl několik dní v devadesátém páté roce minulého století, staly se tyto vrtule na vysokých stožárech jakýmsi symbolem dánského království. Pár fotek na památku a jedeme dále. Páni! Kousek od hlavní cesty jsme zahlédli „kouzelný“ mlýn – z dálky vypadal jako veliký hříbek. Tak to je Holandsko, bleskla mi hlavou vzpomínka na obal nizozemské kávy či kakaa, na němž byl vždy vyobrazen větrný mlýn, charakteristický pro tuhle zemi. To budou známí doma čubrnět, kde jsme to všude jezdili. Tak to máme Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko máme před sebou, no a když trošku upravíme ty fotky, tak nám musí každý uvěřit, že zpátky jsme ještě stihli Dánsko a Holandsko…
Blíží se poledne a široká čtyřproudá dálnice s typickým dělícím pásem trávy je skoro prázdná. Na chvíli přestalo pršet, takže přemýšlíme, kam vlastně pojedeme. Bylo by smutné jen tak projet a nikam se nepodívat. Rád bych letos viděl Tallin, ale záleží hodně na počasí. „Uvidíme.“, uzavíráme diskuzi.
Je čas oběda, tedy poledne a nějaká ta minuta navíc a hodilo by se zastavit v nějakém motorestu. Od domova nás dělí 2.685 kilometrů, do Narvy, kde budeme překračovat hranice do Ruska, je to dle ukazatele 183 kilometrů, Tallin je 74 kilometrů opačným směrem. Znovu opakuji, že návštěva Tallinu by mohla být hezká. „Najíme se a uvidíme.“, s prázdným žaludkem se rozmýšlí těžko. Motorest připomínající statek máme kousek přes cestu a vysíláme Michala, ať jde zjistit situaci. Má z nás největší hlad, takže se celkem bez řečí obětuje.
„Je tam plno.“, vrací se zasmušeně.
Nacházíme se v Lääne-Viru Maakond, tedy v okrese Západní Vir a další cedule na konci parkoviště nás zve do Viitna Maastikukaitseala, chráněné krajinné oblasti. Parkovací plocha oválného tvaru pro desítky aut zeje prázdnotou, mimo nás a kontejneru na odpadky nikde nikdo. Co se takhle projít? Taková krátká procházka před obědem nemůže uškodit? Jenže po pár desítkách metrů začíná zase pršet. Vracíme se zpátky k autu a s pobavením pozorujeme, jak je naše stanislava opět středem pozornosti místních řidičů. Krátkým pohledem přes silnici musíme konstatovat, že motorest je stále ještě plný. A protože nejsme tak otužilí, jako Estonci, kteří spokojeně obědvají na venkovním posezení, jako by nepršelo, musíme si nechat zajít chuť a pokračovat v cestě. Vzhledem k počasí je Tallin přehlasován a následujeme ceduli směřující k Narvě.
Cestou míjíme přízemní dřevěné domečky, typické pro Rusko. Zajímavostí těchto staveb je mimo jiné to, že mezi zemí a domkem jako takovým je vzduchový „polštář“. Asi to není ten nejpřesnější výraz. Tedy domek nezačíná od základů, tak jako na příklad u nás, ale až cca třicet centimetrů nad zemí. Zdánlivě zbytečný prostor vzduchu slouží jako izolace. Dřevěné stěny jsou obvykle laděny do barev jako jsou zelená, žlutá, červená, případně i několika barevných kombinací, okenní rámy jsou zásadně bílé. Některé dvory doplňuje studna jako z pohádky. Pro středoevropana, který zná podobná stavení výhradně v barvě dřeva, je to nezvyklá podívaná. Ale rozhodně ne nevkusná. Třeba takový zelený domek na zeleném trávníku, se zahrádkou se zelenými keři s stromy… hezké, že?
Estonština je nepodobnější asi finštině, alespoň zcela laickým pohledem. Přesto se nám podařilo narazit na město, které neslo ryze český název – Kunda. Jestli tento výraz znamená něco i v estonském jazyce, se nám však nepodařilo zjistit.
Stále dobrá silnice nás vede na severovýchod, pomalu přestává pršet a my kousek od cesty potkáváme další mlýn. Nepřipomíná tlusťoučký hříbek jako jeho předchůdce. Spíše se podobá malé věži hradu, odbočme a podívejme se blíže. Je to vůbec mlýn?
„Zastav, já udělám fotku zblízka.“, otevírá Michal dveře a jde směrem ke stavení. Mám jen pár metrů všelijaké polní cesty, abych se otočil. Když je stanislava konečně nasměrována na hlavní silnici, vidím, jak ze vrat vybíhá pes a míří si to přímo k mým dvěma kamarádům! Na poslední chvíli odvolává vlčáka jeho majitel a nebezpečí je zažehnáno.
„Co tady chcete?“, si ani nemusíme překládat. Nadšení zrovna nebudíme.
Drmolíme něco o tom, že se nám líbil jeho dům a chtěli jsme si udělat fotku.
„Tady není nic k vidění.“, překládáme si po svém jeho slova a vracíme se zpátky do auta. Docela chápu, že z nás neměli radost. Koutkem oka do zahrady bylo vidět, že jsme je vyrušili uprostřed práce, které je čeká ještě požehnaně. Statek nevypadá zrovna nejhůře, ale ani nejlépe a stavební úpravy a opravy budou znamenat hodiny a hodiny tvrdé práce a stát nemálo peněz.
Mraky nad námi a spousta zeleně okolo nás, tak by se dalo jednoduše popsat naše cestování směrem k ruským hranicím. Silnice převážně vnitrozemím mne přivedla k myšlence, zda ještě uvidím alespoň kousek moře. Pohled na mapu mne přesvědčoval, že tomu tak nebude. Nevadí, mám ještě černá oblaka a kupodivu je rovinatý ráz krajiny občas vystřídán nebo doplněn takovou malou nepovedenou bábovkou jako z pískoviště, kterou bych i mohl nazvat kopcem. Hlavně si zachovat veselou mysl. Což určitě nebude problém, projíždět tři státy v dešti a vidět jen nepatrný zlomek toho, co se vidět dá, to přece nemůže nikomu vadit. Vždyť je to skoro za rohem, někdy cestou z práce se tady zase zastavím. Začínal jsem být ironický a naštvaný. Než jsem tyhle pocity stihl přenést i na ostatní, vykouklo na nás z temné hradby mračen sluníčko a svými kouzelnými paprsky mi rozzářilo úsměv na tváři. A co je to támhle vlevo mezi stromy? To je přece moře! Nálada vystoupala jako jackpot sportky a já se chopil foťáku, abych udělal pár snímků. Jak málo stačí někomu ke štěstí…
Návštěvu Tallinu jsem neobhájil, ale co se týká Čudského jezera, byl jsem neoblomný. Tohle je potřeba vidět, dokonce si vzpomínám, že jsme se o něm učili v zeměpise. Páté největší jezero v Evropě se správně estonsky nazývá Peipsi, ale protože tvoří i přírodní hranici s Ruskou federací, může nést i ruské označení Čudské. Pokud ale nechceme provokovat ani jednu stranu, bude asi vhodné si vždy uvědomit, ve které zemi o něm chceme mluvit.
Projížděli jsme krajinou lesů a konečně narazili na dopravní značku, kterou na našich silnicích nespatříte – „Pozor, sobi! 4 km.“. Loni mne tady v jiné části Estonska hodně pobavila a ani letos jsem si neodpustil udělat na památku pár fotek. Ono to asi nezní až tak směšně, ale kdybych ji měl srovnat s její českou trojúhelníkovou kolegyní, která podobným způsobem upozorňuje „na jeleny“, tak zatímco u nás jelen přes silnice raději skáče, tady místní „jelen s bradkou a placatými parohy“ je naprostý kliďas a s klidným svědomím želvy, že snad všichni řidiči viděli upozornění už čtyři kilometry dopředu, si to přecupitává, jako by se nechumelilo. Možná mám chvílemi bujnou fantazii, ale z těch obrázků na značkách je to více než jasné.
Blížíme se pomalu ale jistě k jezeru Peipsi. Tak mne napadá, kde se asi inspirovali američtí výrobci světoznámé černé limonády, když hledali název pro svůj kolový nápoj? Ale to nic, jak jsem se již zmínil, má fantazie někdy nezná hranic.
Rekreační střediska, město kostelů, zámek, rybářská vesnice i písečné pláže, to vše a ještě více bychom mohli potkat na okružní jízdě okolo jezera. Nám však bude stačit přijet, najít a vidět. Už loni jsme bloudili vesnicemi a hledali, letos to bylo na chlup stejné. Cedule nás ubezpečovaly v tom, že nás od vody dělí jen pár desítek metrů, ale my stále projížděli úzkými vesnickými cestami a přemýšleli, jak se k té velké kaluži dostat co nejblíže. Pravoslavný kostel z červených cihel se mi zdál povědomý, pokračovali jsme tedy dále a po levé straně se z lesa vynořilo rekreační středisko. Vzpomněl jsem si na hodinu ruštiny a Artěk, největší pionýrský tábor na světě. Naprosto nevhodná metafora, protože se sem nehodila ani stylově, a už vůbec ne místně. Prostě to tady vypadalo jinak, než u nás, určitě o nic hůře. Když se trošku zamyslím, tak mne z klidu rozhodil fakt, že tady nejsme sami. Potkávali jsme lidi a má loňská vzpomínka na kus vody a nikde ani živáčka dostala na frak. Nemá cenu jet dále, projdeme pár desítek metrů řídkým borovým lesem a jsme tam.
Zaparkovali jsme stanislavu a prásk! Ozvala se rána, ale jakoby se nic nestalo. Bohužel, opak byl pravdou. David při vystupování prokázal svou nadpřirozenou sílu občasného smolaře a při zavírání dveří prasklo jeho levé zadní okno. Roztříštilo se do obrovské pavučiny. Nebýt černé ochranné fólie, už by se vysypalo. Kdepak vzal ten chlapík takovou sílu? Nedá se nic dělat. Je asi patnáct hodin místního času, i když si nejsem jistý správným posunem hodin, najeli jsme 2.844 kilometrů a naše výprava je u konce. Přes hranice nás určitě nepustí a i kdyby, riskovat jízdu s rozbitým oknem a mimo jiné se tak i vystavovat nebezpečí vykradení auta, to nemá smysl. Zdálo se mi, že nám vše vychází nějak hladce…
Z pomyslného útěku před civilizací se rychle vracím do reality a zapínám mobil. „Jsme u Čudského jezera a potřebujeme sklo do levých zadních dveří“, rozesílám na všechny strany, které připadají v úvahu. Spíš taková hra na dobrý pocit, že jsem se alespoň pokusil, než nabereme kurs zpátky do České republiky. Ve skutečnosti nečekám, že bychom tohle vyřešili. Kamarád Martin Lisý je ve stejné chvíli na cestě od Kaspického moře (nebo jezera). Přichází mi od něj zpráva, že jeho tatrovka už téměř nemá brzdy, tlumiče vystřelily a prorazily přední kapotu, řazení jde všelijak a když dočítám dlouhý seznam závad, z nichž některým ani nerozumím, je s podivem, že auto ještě drží pohromadě a dokonce se i pohybuje. Ve srovnání s ním je naše prasklina jenom zpestřením výletu.
„To, co vidíte za mnou, není moře, jak se na první pohled zdá, ale jezero. Čudské jezero, které se v místním jazyce nazývá Peipsi.“, pokoušel jsem se o alespoň trošku rozumný komentář na kameru, když jsme dorazili na pobřeží jezera. Bylo to opravdu neskutečné. Kdo zná jen české vodní nádrže, ať už přehrady (Orlík, Šance) či jezera (Máchovo), tak musí oněmět úžasem. Nekonečná hladina mizící někde daleko za obzorem a vlny připomínající reklamní spoty na Jadran. Tohle bylo malé estonské moře.
„Tak jaká je voda?“, zajímal jsem se.
„Hm, sladká. A krásně teplá!“, ozývali se kamarádi, kteří mezitím během mého filmování sbírali kamínky a lastury na památku.
Šel jsem se přesvědčit na vlastní kůži a musel jsem jim dát za pravdu. Na koupání rozhodně příjemnější, než Baltik. Alespoň co se teploty týče. Voda totiž byla hodně kalná a písčitý břeh nebyl nikde upraven tak, jak jsme zvyklí na běžných plážích.
Naše starosti odpluly na vlnách a problémy odvál vítr někam hodně daleko. Opět jsme si vychutnávali klid a krásu přírody. Borovice zde byly vysoké a vybarvené jako z omalovánky. Zelená byla skutečně zelená a vysoké kmeny neměly šedivý nádech, jak jsem si toho všiml u nás, ale byly krásně hnědé. Pokusil jsem se udělat pár snímků, ale nemyslím, že technika dokázala zaznamenat tu krásu a pohodu, která byla všude kolem nás. Mezi stromy jsme v trávě narazili na mraveniště jako z pohádky o mravenci Ferdovi. Ještě naposledy se zastavit a nasát zdejší vůni a zpátky na cestu!
Od ruských hranic nás už dělí jen asi sto kilometrů. Budeme věřit, že náš problém se zadním sklem nebude celníkům příliš vadit. V opačném případě zapomeneme na víza a upravíme plán tak, abychom si užili alespoň pobaltských států. Přestože v Rusku není benzín drahý, jezdil bych raději na plyn. Loni jsem však narazil na problém s plnící pistolí – nepasovala na mé Vialle, holandské zařízení LPG, a to ani s použitím redukce pro standardní systémy jako jsou Lovato či BRC. Aktuálně tedy potřebujeme natankovat a doplnit zásoby jídla a vody. U jezera nám poněkud vyhládlo.
V půl šesté místního času vjíždíme do města Jöhvi. Snad poprvé za celou cestu mohu konstatovat, že tady se nic nezměnilo. Zatímco Litva se proměnila ve vyspělý stát, zbylé dvě republiky se rozvíjely hodně pomalu. Alespoň dle mého názoru. U Estonska jsem si to vysvětloval tím, že sousedí s Ruskem a od toho si každý zachovává určitý odstup. V Jöhvi zůstalo vše při starém, na první podhled šedé městečko se svou periferií a obchody s nápisy i v azbuce. Šmátrám v paměti a vzpomínám na nejkratší cestu k čerpací stanici LPG.
„Měli bychom ale nejdříve vyměnit peníze.“, navrhuji po loňských zkušenostech.
„Estonsko je v EU, takže určitě tam budou brát eura nebo karty.“, ujišťují mne přátelé a já tedy zkouším dát na ně.
Projeli jsme zkratkou až na hlavní silnici, za níž je typická plynovka, jakých najdete i u nás mraky. Velký areál sloužící možná i jako parkoviště a uprostřed propanbutanové nádrže, stojan a budka připomínající novinový stánek pro obsluhu.
„Zdrávstvujtě, berete eura? Nebo platební karty?“, zasypáváme lámanou ruštinou plešatého chlapíka, který se už chystal tankovat.
„Ne, kdepak, jenom koruny.“, kroutí hlavou.
Nedá se nic dělat, zajdeme směnit peníze a přijedeme zpátky. Je celkem dost hodin a tak nehodlám riskovat a mířím přímo do banky, kde jsem měnil peníze i vloni. Je to asi pět set metrů od pumpy, auto pro jistotu parkuji hned vedle banky. Nevím, čím to je, ale zase budí pozornost…
Jakou řečí na ně mám spustit?, uvažuji, když otevírám dveře bankovního domu Ühispanga. Hned po vstupu mířím ke kurzovní tabuli a přepočítávám, kolik dostanu estonských korun za ty naše české. Asi polovinu, tedy za naši tisícovku mi dají svou pětistovku. Plyn stojí 6,30 EEK litr (v přepočtu asi 12,60 Kč), doberu do plna a zpátky se budeme vracet stejně přes Lotyšsko. Pětistovka bohatě stačí.
Jak tak postávám před tabulí s kurzy a počítám, je více než jisté, že jsem zahraniční turista.
„Mohu Vám nějak pomoci?“, přichází ke mně muž v uniformě.
„Ano, chtěl bych směnit nějaké peníze.“, zkouším anglicky i rusky.
„Prosím, tady je lístek.“, zmáčkl nějaké tlačítko na panelu u vchodu. Tohle tady loni nebylo. Zavedli tady systém, který zamezil frontám i u nás. Přijdete, vyberete úkon, který potřebujete a stisknete tlačítko. Vyjede lístek s vaším pořadovým číslem a když mrknete na světelnou tabuli, které číslo je momentálně na řadě, snadno si spočítáte, za jak dlouho budete obslouženi i vy. Nemělo cenu, abych někam odcházel. Banka byla téměř prázdná, takže jsem byl asi za dvě minuty na řadě.
„Dobrý den, hovoříte anglicky?“, zkouším na sympatickou slečnu za přepážkou. Loni tady byla velice milá blondýnka a těšil jsem se, jak ji zase uvidím. Letos mám ještě více štěstí, tahle slečna je totiž ještě větší kus. A ten kouzelný úsměv!
„Ano, jak Vám mohu pomoci?“, odpovídá anglicky a její rty doslova čarují.
„Rád bych vyměnil nějaká eura za estonské koruny.“, koktám ze sebe, ale snažím se vypadat suverénně. Vytahuji bankovku a podávám pas.
„Moment, prosím.“, odchází někam dozadu i s mým pasem.
Hm, to je dobré. Co jsem provedl? No, snad se nic nestalo, dělej jakoby nic, honí se mi hlavou. Jéé, koníček! Můj oblíbený koníček, kterého jsem si zamiloval na litevském povlečení peřiny, má tady na prospektu svého příbuzného! „Strachovanie žizni“ (Životní pojistka) hlásá nápis na skládaném papíře a pod ním běží veselý koník žluté barvy s oranžovými kytičkami. Jeho bezstarostný úsměv mi vrací dobou náladu a ani se nepozastavuji nad tím, že mimo logo banky je celý obsah v ruštině. Mezitím přichází má slečna od přepážky a s ní i poněkud hodně postarší kolegyně v brýlích.
„Stalo se něco?“, zajímám se bez známky nervozity.
„Ne, všechno je v pořádku. Já se moc omlouvám, ale ještě jsem eura nikdy neviděla a proto jsem se raději šla poradit s kolegyní. Nezlobte se, prosím, jsem tady nová a nerada bych udělala nějakou chybu.“, omlouvá se upřímně. Je kouzelná.
„To nic, to je oukej.“, snažím se jí povzbudit.
„Víte, před dvěma týdny tady jeden turista taky měnil peníze, které jsem neznala. Později se zjistilo, že peníze nebyly pravé a já musela celou škodu zaplatit ze svého. Proto si teď dávám pozor, nezlobte se.“, vysvětluje dále.
„Já se vůbec nezlobím, chápu to.“ Při pomyšlení, jakou měla hned první měsíc v zaměstnání smůlu, je mi jí líto.
Když vycházím z banky, vychlížejí mne z auta dva hladoví vlci.
„Co Ti tam tak dlouho trvalo?“, spustí na mne.
„Ále, pak vám povím.“, odbývám je a směji se.
O pár metrů dále zastavujeme přímo před vchodem do malých potravin. Teda, tady je dobrot! Ty salámy, sýry a ta malá pizza!
Když přicházíme na řadu a vybíráme stylem „My chatjéli by éto, i éto, i éto…“ (Chtěli bychom to, a to, a to…), stáváme se středem zájmu dalších zákazníků. Několik druhů balených salámů, minerálky a jako zákusek každý vonící pizzu, to vše za estonskou stovku, to je paráda! Cestou z obchodu nás propichují pohledy ostatních. Přitom by měli mít radost, že už máme nakoupeno. Za těch pár minut.
Vracíme se zpátky na čerpací stanici a jdeme dopřát i stanislavě.
„Já jsem tady byl i v minulém roce. Tehdy tady byl takový pán s knírem.“, zkouším navázat konverzaci během tankování.
„Ano, to je můj kolega.“, zní stručná odpověď a tím je naše konverzace u konce.
Do nádrže se vešlo necelých padesát litrů. Zaplatil jsem tři sta deset korun a nějakých devadesát mi tedy zůstane do příště. Nepočítám s tím, že bych je ještě někde utratil.
Je 17:40 estonského času a další zastávka bude až v Narvě. A jestli nezrušili jejich slavný Transservis, tak se máme na co těšit.
Kamarádi nechápou, o čem to vlastně mluvím. Sám jsem tomu loni nerozumněl a jen stěží bych mohl vzpomínky na tento zážitek popsat jako příjemné. Povzbuzeni dosavadním hladkým a občas i veselým přechodem hranic jsme tehdy přijeli s úsměvem na tváři na ruské hranice. Před námi je jen asi pět aut, to bude rychlovka, mysleli jsme si.
„Jedete do Ruska poprvé?“, zeptal se mne překvapivě anglicky docela sympatický muž z okénka příhraniční budky.
„Ano, poprvé.“, odpověděl jsem popravdě.
„Tak to musíte zpátky na Transservis. Tady máte mapku, jeďte podle ní.“, vysvětlil mi.
Podíval jsem se nechápavě na Pavla, podal mu papír s nakopírovanou mapkou a jelikož nezbývalo nic jiného, otočil jsem auto zpátky od hranic. Následovali jsme prupiskou vyznačenou trasu a dorazili až k nějakému areálu. Co to vlastně ten Transservis je? Nějaká kancelář, kde nám budou kontrolovat doklady? Na tyhle otázky nám nedokázala odpovědět ani babička, kterou jsme vzali cestou, abychom dlouho nebloudili a zároveň získali více informací. Nakonec byla spokojená jen ona, svezli jsme ji, kam potřebovala, ale nebyli jsme o nic chytřejší. Plechový plot s ostnatým drátem však nebyl v představě ani jednoho z nás. Kdo se nezeptá, nic se nedozví. Cedule hovoří jasně, ale… Zaparkuji před vjezdem a zkusím zjistit, co se vlastně děje.
„Dobrý den, promiňte, prosím, kde je tady Transservis?“, ptám se rusky pána za oknem malého domku (snad vrátnice), který připomíná unimobuňku.
„To je tady. Jaké máte auto? Jakou má značku? Proč stojíte tam?“, spustil na mne. Neměl jsem z toho dobrý pocit a nijak zvlášť tomu nepřidalo ani troubení náklaďáku, který podle všeho věděl, o co jde, a já mu nechtě bránil ve vjezdu.
„Moment, odběhnu uhnout autem.“, vysvětloval jsem částečně rusky a částečně rukama.
„Tak co?“, vyzvídal kolega cestovatel v autě.
„Já nevím.“, řekl jsem popravdě, popojel kousek bokem a šel zpátky k oknu.
„Co to děláte? Vjeďte dovnitř!“, uvítal mne nervózním hlasem kníratý Estonec za oknem a ukazoval mi, že tu závoru ve vratech zvedl kvůli mně.
No dobře, tak my tedy pojedeme, říkal jsem si. Ale to už vyšel z budky ven a naznačoval mi, že mám zastavit. Co vlastně máme dělat?
„Tady máš číslo, jeď do řady označené šestkou a čekej.“, znělo z jeho úst skoro jako rozkaz.
Nenaděláme nic, jedeme se zařadit. Sluneční dopoledne se nám začalo poněkud kazit. Co se to vlastně děje? Kde to jsme? Žádnou paniku, budeme pozorovat ostatní. Stojí tady desítky aut a každý klidně sedí a čeká. První dvě hodiny. Pak někteří začínají schovávat do různých mezer v autech cinkající láhve piva. Hm, tady nás asi budou kontrolovat. Vypadá to, že nám auto rozeberou do šroubku. Převážíme pár plechovek piva, to bude asi velký problém, když je najdou. Navenek klidní, ale hlavou se nám honí všelijaké myšlenky. Další hodiny ubíhají a já jsem se rozhodl zjistit, proč tady vlastně stojíme. Vrátil jsem se k budce a snažil něco vyčíst z papírů, které oblepovaly většinu okna. Z nabídky ruština či estonština jsem si vybral azbuku, ale ani tak jsem z toho nebyl moc chytrý.
„Promiňte, prosím, co tady vlastně máme dělat?“, zkusil jsem zaklepat na pána za okýnkem, který měl ze mne evidentně radost.
„… … … … !“, odpověděl mi tak rychle a tak nesrozumitelně, že jsem z celé konverzace pochopil jen jediné – nemá cenu v ní dál pokračovat. Pokud ho nechci naštvat ještě více.
Vrátil jsem se s nepořízenou k autu a přemýšlel, o tom, co nás čeká. Poledne bylo za námi, tak jsme zvolili malou svačinu. Alespoň nám to bude rychleji utíkat. Každých asi třicet až čtyřicet minut někde daleko před námi zaprskal reproduktor, vyštěklo několik slov, jejichž význam nám zůstal utajen, ale hned poté nastartovalo asi pět šest aut a jako rakety vyjely ven z areálu. Pořád jsme byli, jak se říká, mimo mísu. Ozvala se klasická lidská potřeba a tak nezbylo, než vyhledat WC. Asi padesát metrů nás stála dřevěná kadibudka. Za celou dobu jsem si nevšiml, že by ji někdo navštívil. Pochopil jsem vteřinu po otevření dveří. Vyvalil se nepopsatelný zápach. Těžko se dá od záchodu čekat, že bude vonět, ale odradilo mne to, co jsem viděl. Může se stát, že se třeba někdo netrefí do té díry v podlaze. Ovšem tady to vypadalo, že i gravitace byla čas od času obráceně. Jinými slovy, interiér byl až po strop jedna velká stolice. Znechuceně jsem zavřel a rozhlížel se po vhodnějším místě. V jedné části našeho obrovského parkoviště se kopalo nějaké potrubí. Příkop byl dost hluboký na to, abych do něj docela pohodlně vypustil část močového měchýře a neprasknul jako Tycho de Brahe. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že se řada posunula o několik aut. A jsme v troubě, myslel jsem si. Naštěstí Estonci neznali jeden z klasických českých zvyků „cha cha a nepustím Tě“ a naopak nám mezi sebou nechali místo. Nakopl jsem stanislavu, trošku v obavách předjel těch pár aut a zařadil se mezi naše původní sousedy čekající. Utekla další hodina a nic se nedělo. Tohle nám nikdo neuvěří, musím udělat fotku. Schoval jsem foťák do dlaně a vyrazil jakoby nic na procházku po parkovišti. Jen tak mimoděk jsem vešel mezi dva kamióny a ujištěn, že mne nikdo nevidí, jsem zmáčkl spoušť. Tenhle snímek bude stát za to. Došel jsem zpátky k autu a všiml si, že jsem zpovzdálí sledován asi čtyřmi chlapíky. Utahané nekonečným čekáním na něco, o čem jsme nevěděli vůbec nic, nás napadlo jediné – budeme rádi, jestliže ještě nepřijdeme o auto. Čas ubíhal velice pomalu, má snaha dostat něco z chlapíka tentokrát z budky s reproduktorem vyšla úplně naprázdno (pokud nepočítám to, že jsem ho rozzlobil) a náš dopolední příjezd se změnil ve večerní čekání. Skutečně, sluníčko už přestávalo tolik svítit a chystalo se ke spánku. Vypozoroval jsem, že časový interval je sice proměnlivý, ale počet „propuštěných“ aut se nemění; odjíždí se po pěti. Více než deset hodin stání a občasného posunování nás konečně dostalo mezi vyvolené. Následoval jsem místní k budce a protože jsem netušil, co se po mně chce, zasypal jsem šedovlasého pána za oknem všemi doklady, které mi přišly pod ruku.
„To nechci.“, vracel mi nevrle pasy a víza. „Jakou máte značku auta?“
„Tatra 613.“, hláskoval jsem rusky.
„A co je potom tohle?“, ukázal na mou espézetku v malém techničáku.
„Aha, já myslel…“, nemělo cenu myslet.
Chlap si něco brblal, poškrtal vypsaný lístek a vrátil mi doklady.
„Dvacet korun.“, měl na mysli estonské, pochopitelně.
Nevěděl jsem, že budu něco platit, tak jsem se musel vrátit do auta. Místní z toho nebyli dvakrát nadšení, ale někteří z nich se dobře bavili. Chlapec ze srdce Evropy, pomalu z pupku světa a neumí ani přejet estonské hranice, říkali si možná. Napočítal jsem dvacet korun, vyměnil je za naše doklady a účtenku na poloviční cenu. To snad není pravda…
„Proč jsem platil dvacet a dostal papír jen na 10 EEK?“, osmělil jsem se a oslovil jednoho z postávajících Estonců.
„Protože jsi cizinec. My platíme jen deset.“ Hm, to je opravdu bezvadné vysvětlení.
Nasedat a připravit ke startu!, vyštěkl něco podobného reproduktor, protože všichni okamžitě otočili klíčky a nastartovali motory. Na podruhé se to povedlo i mi. Další štěkání a kolona se dala do pohybu. Držel jsem se žigulíka přede mnou a vyletěl ven z areálu. Najednou na nás zprava i zleva vyběhli nějací zdivočelí psi a skákali okolo. Přidal jsem plyn a snažil se co nejdříve zmizet. Muselo to vypadat jako rallye, padesátku jsme v Narvě rozhodně nedodržovali. Řídil jsem se jediným pravidlem – jedou místní, jedu taky. Semafory mne moc nezajímaly. Za pár minut jsme byli zpátky na ruských hranicích, přesně tam, odkud nás dopoledne vrátili. Uspokojil jsem zájem uniformovaného chlapíka o naši desetikorunovou účtenku za dvacet korun a díky tomu jsme se zase přiblížili ruským hranicím. Vzhledem k tomu, že řidiči okolo nás vystupovali z aut a s klidem si zapalovali cigarety, vypadalo to na další přestávku. Nastal čas se konečně dozvědět, co se to tady celý den dělo.
„Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, proč jsme vlastně celý den stáli?“, spustil jsem připravenou větu na evidentního zájemce o naši tatrovku. Nespustil z ní oči celé odpoledne.
„Myslíš Transservis? To je kvůli ekologie. Kdyby auta stála přímo tady na hranici, tak by nastartovala, popojela, zastavila, a zase nastartovala, popojela.. .znečišťovala by výfukovými plyny vzduch. Proto bylo zřízeno odstavné parkoviště – Transservis – kde všichni, kdo chtějí přejet do Ruska zaparkují svá auta, zaplatí a pak postupně pouštěni podle toho, jak rychle jde odbavování.“
Překvapením jsem na chvíli ztratil řeč. My jsme se klepali strachy těch x hodin na normálním odstavném parkovišti? Co ten ostnatý drát okolo? A ty rozkazy z ampliónu na místo nějaké srozumitelné domluvy? Připadal jsem si jako blbec. Objevil jsem Ameriku. Spokojený asi pětačtyřicetiletý Estonec, který mi jako jediný vysvětlil ztracený den života, potáhl z cigarety a povzbudivě se na mne usmál.
„Bylo to jen parkoviště.“, prohlásil jsem zdrceně směrem k Pavlovi, který také neměl v úmyslu trávit další hodiny v autě a přišel za námi.
Hřála mne však jedna věc; měl jsem o další zkušenost více a kdybych měl zhodnotit finanční stránku, tak to bylo prozatím mé nejlevnější placené parkování. Na příklad v centru Ostravy mne na cca čtyřicet korun vyjdou jen dvě hodiny stání, tady jsme za stejnou sumu měli celý den.
„Hm, tohle se určitě muselo změnit. Vždyť Estonsko je v EU.“, uvažovali nahlas David s Michalem, když jsem dovyprávěl svou loňskou anabázi.
„Tím bych si nebyl až tak jistý.“, poznamenal jsem skepticky a zároveň dvojsmyslně, jelikož jsem nebyl přesvědčen o pravdivosti ani jedné z vyřčených vět.
Hodiny ukazují půl sedmé místního času, tachometr hlásí 2.959 ujetých kilometrů a my vjíždíme do města Narva, na které pomalu padá soumrak. Hned na začátku města se otáčíme do protisměru a pořizujeme pár fotek, zatím co kolem nás projíždí černá Volha zvaná carevna. Čas plyne jako voda, pojeďme k hranicím. Ujeli jsme však sotva pár metrů a přistavuji stanislavu ke krajnici. Zaujala mne totiž jedna značka, která začínala naplňovat mé obavy. Byla na ní zobrazena mapa k Transservisu…
„Třeba to už dávno neplatí.“, snažili se mne uchlácholit kamarádi. Mne nemuseli, já věděl, do čeho jdu. Nic příjemného to nebude.
Důkladné prostudování trasy neslo své ovoce a za několik minut jsme stáli před vjezdem na obávané odstavné parkoviště. Mé letošní pocity nebyly srovnatelné s těmi loňskými, neboť jsem nevstupoval na neznámou půdu. Spíš to bylo takové nepříjemné šimrání a přemítání o tom, zda se Estonsko stalo nebo nestalo součástí Evropské unie. Zastavil jsem hned vedle domku s výdejem „psích známek“, protože vhodnější pojmenování plíšku s pořadovým číslem jsem nenašel. S podstatně silnějším sebevědomím než v roce 2003 přebírám stotrojku a vjíždím do poloprázdného areálu. Snad to půjde rychleji. Před námi je odhadem jen dvanáct aut. Nedá se to určit přesně, protože každou chvíli kolem nás prosviští auto nad milión a bez jakýchkoli servítek si to jeho majitel zamíří k budce vedle výjezdu. Krátké jednání, start a vůz projíždí Transservisem s minimálním zdržením. Tohle se tedy nezměnilo. Za peníze se dá koupit opravdu vše. Nám nezbývá, než čekat. Stejně jako černé carevně před námi, jíž jsme si všimli už na začátku Narvy.
Přece jen k určitým změnám došlo. Nevábná kadibudka se proměnila v docela obstojné WC, oproti svému předchůdci ještě zářící čistotou. Tedy pokud nemáte vysoké nároky. Chlapík ve vjezdu nebyl tak nepříjemný jako vloni. A souběžně s naším pruhem bylo možné přejet i vedle do dalšího pruhu, chabě označeného symbolem EU. Všichni ale poslušně stáli v jedné řadě, mimo těch pár již zmiňovaných milionářů, takže jsme si ani my nedovolili zachovat se jinak. Podle mých výpočtů jsme měli opouštět parkoviště v třetí vlně. Že byly mé výpočty zbytečné se ukázalo asi za nějakých pětačtyřicet minut, kdy jsme se stali prvním vozem, který čekal na pokyn k výjezdu. Prostě jednou odjel nějaký počet, podruhé zase jiný. Proč to řešit? Odběhl jsem zaplatit nedobrovolné parkovné a zjistil další novinku; nevybírá se ani 10 EEK od domorodců, ani 20 EEK od cizinců. Byl zvolen průměr 15 EEK, který platí pro všechny. Tak fajn, nějakých třicet českých korun v přepočtu, to není moc. A čím déle budeme stát, tím bude cena výhodnější. Avšak klidně si připlatím, pokud budeme moci vyjet co nejdříve. Najednou se z reproduktoru ozval známý štěkot a já usoudil, že máme jet. Než jsem se vzpamatoval, předjel mne jeden místní a plnou parou mířil k výjezdu. To nevadí, alespoň se ho můžeme držet. Byl to takový hodně sebevědomý pán okolo čtyřicítky, který už podle toho, jak se před chvílí dral k placení, hodně spěchal. Nalepil jsem se na něj a liboval si, jak nás zavede přímo na ruské hranice. Pravdou je, že se mi zdál jeho styl jízdy i trasa poněkud podivná. Asi je zdejší a zná všechny zkratky. Kličkoval jsem za ním ulicemi a uličkami Narvy až mezi paneláky, které mi až nápadně připomněly Ostravu. Problém nastal v okamžiku, kdy u jednoho z domů zastavil, vystoupil a při pohledu na nás zůstal na chvíli překvapeně stát. Nebyl sám, překvapení jsme byli i my. Tak on nejel na hranice? Jeho spokojený úsměv byl jednoznačnou odpovědí. Nu, co naděláme, tak jsme se, tedy dobrá, beru to na sebe, tak jsem se nechal napálit. Objel jsem jeho červené audi a rozhodl se spolehnout jen na vlastní instinkt. Během několika minut jsme vjížděli na hraniční most.
V západu slunce vypadají estonsko-ruské hranice naprosto idylicky. Všude je klid, auta stojí s vypnutými motory a šoféři si krátí čas cigaretou. Na estonské straně Narva, na ruské Ivangorod – dvě města, dva hrady. Nápadná vysoká bílá věž obehnaná hradbami na jednom břehu, na první pohled nižší opevnění na břehu protějším. Obě pevnosti od sebe dělí jen řeka. Tady se potkává Evropská unie s Ruskou federací.
Respektujíce zákaz fotografování v hraničním pásmu jsem se loni pouze kochal pohledem, pořídit snímek jsem se tehdy neodvážil. Letos jsem si usmyslel, že to risknu. Připravil jsem fotoaparát a čekal, až se kolona pohne kupředu. Už je to tady. Popojel jsem jen pár metrů tak, abych měl první hrad v dobrém úhlu a cvak! Je to tam! Zvolna jsme se rozjeli a někde v půlce mostu jsem zamířil objektiv na ruskou stranu. Cvak! Hotovo! Můžeme pokračovat na celnici. Byl jsem si jistý, že si nikdo ničeho nevšiml.
„Pačimú vy astanóvilis…? (Proč jste zůstali stát…?)“, vyvedla mne hned z omylu uniformovaná čtyřicátnice v první budce, když jsem jí předložil doklady.
„Pažálsta? Hmmm, já… nerozumím…?“, koktal jsem rusko-česky.
„Á, ničivó.“, mávla rukou a s přísným pohledem mi vrátila papíry.
Ruské hranice bývají ze všech nejtěžší a nevyplatí se udělat nějakou botu. Je lepší být za úplného idiota, než si hrát na hrdinu a suveréna. Vypisování je až nezvykle hodně a zvěsti o rozebírání aut takřka do šroubku určitě nejsou vymyšlené. Jakmile celníci vytuší nebo objeví nějakou nesrovnalost, může to znamenat přinejmenším hodně velké zdržení a vysvětlování.Prozatím máme štěstí. I fotky.
Vše začíná tím, že je potřeba odevzdat tzv. talon – parkovací lístek z Transservisu. Ztratit ho znamená pravděpodobně návrat zpět a čekání a čekání. A samozřejmě znovu zaplatit kokku (cenu) 15 EEK. Pak následuje několikerá kontrola střídavě všech dokladů a vypsání ápětkového dotazníku, zda člověk převáží mimo jiné zbraně, drogy, zvířata a spoustu dalších, místy až neuvěřitelných věcí. Loni byl tenhle kus papíru jen v ruštině a v němčině a jelikož byl značně zažloutlý, dělali jsme si legraci, že je pravděpodobně ještě z doby druhé světové války. Letos se změnila hlavně barva, historicky žlutohnědou nahradila bílá. Staré zásoby už asi došly. Dále je třeba vyplnit malý kousek papíru, kde je nutné uvést čas příjezdu, předpokládaný čas odjezdu a přesnou adresu, kde se dotyčný hodlá zdržovat. Sankt-Pětěrburg – to jim bude muset stačit. Zatím totiž nevíme, kde budeme bydlet. Papír je rozdělen na dvě stejné části a podle všeho je to imigrační karta; první část pro vstup, druhou část uschovat, potvrdit někde na hotelu a vrátit na hranicích při výjezdu z Ruské federace. Žádný problém, zdá se. Novinkou je tzv. strachovka – pojištění. Naše milé české pojišťovny přestaly spolupracovat s ruskou stranou a díky nim teď zaplatíme znovu zákonné pojištění. Auto má obsah tři a půl litru, chcete pojištění na dva týdny, takže to máme… 54 euro. No, nekupte to, za ty peníze. Dostáváme stvrzenku na 1.750 rublů a 32 kopejek a ani nepřemýšlíme o tom, zda je to dobrý či naopak nevýhodný kurs.
Zatímco Michal vyřizuje někde v útrobách hraniční budovy pojištění, procházím se po hraničním prostoru a pozoruji okolí. Je tady až příliš uvolněná nálada a pohodový klid. Za nejvyššího velitele si tipuji asi padesátiletého skrčka, kterého si jen tak pro sebe okamžitě přejmenovávám na „Malinkatého ďábla“. Přezdívku jsem si vypůjčil z Tankového praporu, takže originální moc nejsem, ale na něj se prostě hodí. Uniforma mu padle jako na míru a s rukama za zády jen září spokojeností. Vojenská čepice lidově zvaná „teflonová pánev“ z něj dělá pochodující symbol Ruska. Na jedné straně sice vypadá legračně, ale je třeba se mít na pozoru; určitě by nám dokázal velice slušně znepříjemnit přechod na ruskou stranu.
Další novinkou jsou upozornění za okny jednotlivých budek, které stručně řečeno oznamují, že není možné příslušníky hraniční stráže nijak obdarovávat. Z čehož vyplývá, že pokud bude potřeba někoho obdarovat, tak nejlépe tajně, finančně a hlavně nenápadně. Zatím jsme to neměli zapotřebí.
A přece mi to nedalo a jeden dárek jsem na celnici nechal. Čekání bylo dlouhé a nudné a tak jsem ho využil k návštěvě místní toalety. Docela čisté místo však postrádalo toaletní papír. Více než rodinné balení mezi sedadly doslova vybízelo k tomu, abych tady jeden exemplář nechal. S úsměvem a demonstrativností, že nenesu nějakou bombu, ale jen neškodné kolečko, i když větších rozměrů, jsem zvýšil kvalitu služeb na hraničních toaletách. Schválně se nezmiňuji, že ruských; tenhle problém je totiž skoro na všech hranicích a nejen tam…
Minuty běží a v západu slunce se zájmem sleduji mladé příslušnice celní stráže. Sluší jim to. Na oplátku z nás je nejvíce sledována stanislava, která svým rozbitým zadním oknem nenechala bez povšimnutí vůbec nikoho. Snad nás nenapadne vyprávět historku ve stylu: „…však co se divíte? Tohle je vládní limuzína a byl na ní spáchán atentát!…“.
Kontrola je tady.
„…vaše pasy, prosím. Vezete nějaké zbraně, drogy…?“, zní otázka jako z dotazníku.
„Ne.“, odpovídáme stručně, ale zato plynule rusky.
„…bagážniky.“, jasně, chce otevřít kufr a jde dozadu. Vypadá to jako vzpoura, když nejdu za ním naopak něco otevírám vepředu. Aha, charašo, pokýval hlavou a přišel za mnou. V pořádku.
„…salon?“, zajímavé pojmenování interiéru auta, ale David chápe a hned otevírá zadní dveře k nahlédnutí. Co mělo být vidět, je vidět perfektně a těch několik piv pod sedadly nemusí snad nikoho zajímat.
Chvíle napětí a… vypadá to, že můžeme jet!
Možná to vypadlo velice jednoduše, ale až tak jednoduché to není. Toho vyplňování je opravdu dost, rozumět není nic moc a kontrolních budek je taky požehnaně. Na deseti metrech se třeba třikrát startuje a pojíždí. Na poprvé se to samozřejmě Rusům nelíbí, takže se couvá někdy i o metr, aby to bylo přesně tak, jak to chtějí oni. Také může někomu vadit, že se musí vyplňovat adresa pobytu. Ale Rusko je tak obrovská země, že tohle docela chápu. Když se někdo ztratí, mají alespoň nějakou informaci o to, kde se měl nezvěstný zdržovat. Ne vždy znamená pořádek buzeraci.
Je 19:45 estonského času a po pár metrech už 20:45 ruského času, což znamená, že jsme úspěšně překročili hranice a po zhruba hodině čekání na celnici vjíždíme do Ruské federace.
