Ačkoliv večer nemohu svému nejlepšímu kamarádovi, jenž je mi více než bratrem, přijít na jméno, ráno jsem mu neskonale vděčný. Ochmelený mozek před odjezdem na Ukrajinu pochopí asi každý, ale na cestu zpátky je čistá hlava k nezaplacení.
Je úterý 22. září 2009 11:03 bulharského času, máme najeto 3.926 kilometrů a vyrážíme ze Svatého Vlasu. Vlastně ještě ne. Ještě musíme hodit do hotelové schránky klíče od pokoje. Proč tady vlastně nezůstaneme až do jara?
Všechno se zdá krásné jen do té doby, než to přestane fungovat. Platí to obecně i konkrétně, platí to o technice i o vztazích. Kdybych mohl hodnotit neznámé, ale na druhou stranu okem viděné vztahy v zemích, které jsme navštívili, asi nejsympatičtější jsou nám ty na Ukrajině. Přestože, a nebo právě proto, že si tam mnohé dívky zažívají peklo na zemi, jsou většinou krásné, milé, vychované a na hony vzdálené tak zvanému českému standardu. Bulharky bych rozdělil na dvě skupiny, pokud tím snad tedy někoho neurazím – jedny vypadají na velice přísné a dominantní partnerky, které drží doma opratě, druhé coby modernější se začínají raketově rychle podobat těm holkám u nás doma. A Rumunky? Asi to bude tak, že všude je něco, prostě buď si lidé rozumějí, nebo ne. Na českých a moravských kráskách čím dál více pozoruji jejich více než pozitivní přístup ke snadně získanému blahobytu. Žádné ambice něco dokázat. Žijeme v době, kdy máme k dispozici naprosto všechno a chybí nám k tomu jen drobný detail – dostatek peněz. Pomalu začínám být cynický a říkávám, že jsme studovali školy jen proto, abychom si uměli do konce života denně zdůvodňovat, že peníze nejsou všechno a ti, co je mají, ať již čistým nebo nezákonným způsobem, nás v tom jen utvrzují; ovšem jen proto, abychom jim je nezáviděli a dál si namlouvali, že my šťastní jsme, ale oni nikoliv. Na čí straně se však nachází pravda? V našem okolí a podobném věku máme desítky příkladu manželství a vztahů založených na dokonalé harmonii lásky a (k) majektu a přes občasné rádoby stížnosti se jedná o vztahy pevné a navenek rozhodně fungující. Má to svou určitou logiku. Na pohodlí a bezproblémový život se zvyká snadno a rychle. Nemohu si nevzpomenout na Redfordův Neslušný návrh, v němž si multimilionář dopřeje noc plnou sexu (lásky?) s ženou svých snů, zatímco její přítel si hryže rty a proklíná okamžik, kdy k tomu více méně (ne-)dobrovolně dal souhlas. Nehodlám hodnotit skutečnou realitu podle filmu, ale uznejte sami. Robert Redford nebyl nesympatický. Byl velice bohatý a galantní. V podstatě o nic nešlo. Konečně zažila příjemný večer plný vtipu ve společnosti opravdového gentlemana, pro něhož milion dolarů za jedinou noc s ní nebyl nijak zásadní obětí a jí řešil problém dost zásadní. Zdravotní? Nebo živobytí? Záchrana někoho blízkého? Ale kdepak. Pouze… pouze ten „neobyčejnější“, tedy finanční. Ve světě, kde se za hodinu tak zvaného diskrétního sexu dá získat více jak trojnásobek toho, co za poctivou práci, se jen těžko hledá ta pravá láska. Věrnost. Vztah. Společný život. Oběti. Vzájemná podpora. Je to zbytečně komplikované a výsledek stejně není ani zdaleka takový, jaký jsme si vysnili. Dá se říct, že nás všude vítají s otevřenou náručí a s nefalšovaným úsměvem na rtech. Věří snad holky na Ukrajině ještě v nějaké ideály jako my? Nebo jinde? Jestliže ony ano, my nikoliv. Až příliš jsme propadli pocitu, že v životě vítězí pouze „neslušný návrh“.
„Musíme poslat ty pohledy z Krymu,“ připomíná Michal naši další zastávku, kterou bude nějaká pošta, co nebude ignorovat úřední hodiny a pokusí se mít alespoň přes den na pár hodin otevřeno. Sveti Vlas byl vrcholem poštovního flegmatismu! Námětem na skeč ve vesnické komedii. To jsme se tak jako sešli uprostřed náměstí, že si zajdeme na poštu. Otevírací hodiny byly jasné, na známky nachystány peníze raději přesně a důchodci okolo by se i vzdali důchodů jen proto, aby mohli vyzvednout svůj balíček, dopis, nebo naopak něco takového odeslat. Třeba pohledy. Jako my. První den lomcujete zamčenými dveřmi, a to dokonce několikrát za den v předem neprozrazených intervalech – co kdyby přece jen měli pošťáci v plánu otevřít? Druhý den to ještě naivně zkusíte, ale pak se pohodlně usadíte vedle asi třikrát starých seniorů a prostě civíte. Vlastně ne, z počátku čekáte na zázrak, a nebo otevření proskleného vstupu místní pošty, ale pak už jen tak civíte a s prvním stínem se zvednete odkráčíte někam do pryč. A jste si jistí, že to zítra zkusíte znova. Dodneška mi to není jasné, ale prostě v tom týdnu, co měla bulharská vesnička tu čest nás hostit, bylo asi až příliš hezké počasí na práci.
Nejhorší na tom je, že pokud mne chytne nálada plná odhodlání, nevzdávám se. Zadejte si do googlu termín Rousso – vyjedou vám fotky nějaké modelky nebo herečky, či co to je. Nějak mi není jasné, proč to máme zapsáno zrovna takto, ale krátkým detektivním pátráním docházím ke správnému názvu místa, kde se nacházíme – Ruse. Opět zadejte do googlu, ano? Člověk by nevěřil, jak počítačové hry válcují realitu, že? A přitom wikipedie tvrdí, že se jedná o páté největší město a nejdůležitější přístav v Bulharsku! Takže natankujeme a pošleme ty pohledy, ano? Co na tom, že jsou z Krymu. Na razítku bude azbuka a kdo to bude řešit? Nikdo.
„Poša-Tělěgram-Tělěfon-Radio“ – obří nápis na pětipatrové zchátralé budově je více než výmluvný. Čtyři odpoledne, oproti deštivé předpovědi sluneční výheň a já seběvědomě nakráčím na megapoštu, v ruce třímající pohledy, jež mají za sebou více než tisíc kilometrů cesty.
„Hledáte něco?“ optá se zdánlivě nezúčastněně postarší ochranka, aniž by mne nikterak vyvedla z rovnováhy.
„Jenom poštu, potřebujeme poslat pohledy,“ utrousím jakoby mimochodem a dobývám se do prosklených lítaček.
„To asi ne,“ probere se do akce podsaditý padesátník s odhodláním vyštvat zákazníka, jenž vážil nesmyslně dlouhou cestu jenom proto, aby dva týdny poté, co bude někde v hospodě popíjet národní nápoj rezavé barvy, potěšily jeho příbuzné a známé malé tématické fotografie opatřené kouskem zubatého cenného papírku a kulatého otisku razítka v azbuce. „Pošta už je zavřená,“ dostávám nesmyslnou informaci.
„Jak zavřená? Jsou čtyři odpoledne,“ vyhrknu ze sebe na místní poměry asi značně překvapivou a nepochopitelnou otázku a jsem z budovy poštovního úřadu nekompromisně vykázán. A to jsem desítky minut předtím pečlivě trénoval výslovnost slova „poša“, aby na mne při dotazu, jak se k nějaké dostaneme, rusovská domorodka hleděla jako na UFO a z několika dotazovaných tuto tajnou informaci nakonec vyzradila jen jedna jediná a to ještě s tímhle výsledkem.
Nevím proč, ale náměstí v Rousso mi připomíná Karlovy Vary. Asi to bude tím, že na náměstí vlají desítky vlajek včetně té české! A jako památka na „milovaný“ socialismus dominuje jinak historicky hřejivé architektuře nedokončený několikapodlažní blok betonu, jenž měl být kdoví čím. Po celém Bulharsku je tenhle fenomén ožralecké pseudomyšlenky nějakého komunisty připomínán takovými skvosty z galerie hrůzy, až se i ten nejzarytější socialista musí červenat. Každopádně je znát to, že jsme mimo turisticky atraktivní destinace. Stanislava zvyklá na kdeco si opět musí přeladit podvozek na ukrajinskou kvalitu silnice, přestože k hranicím je to stovky kilometrů daleko. Jo a s těmi Vary – nikdy jsem tam nebyl, tak bych nerad urazil, ale fakt si je takhle představuji. V dobrém slova smyslu, jak jinak!
No nic, pohledy do přihrádky a jedeme dále. Třeba je ještě cestou odněkud pošleme. Bulharsko na mne působí vždy takovým klidem, že si dovedu tady každý den po práci přijet domů, odpočinout si a druhý den se opět vrátit do toho těžko popsatelného frmolu. Raději natankujeme, než abychom v Rumunsku někde riskovali nekvalitní plyn nebo benzín.
„Vítejte! To je tatra, že? Nová, já vím! Já ji znám z obrázku!“ vítá mne nečekaně vřele pokladní čerpačky a ačkoliv na tohle nemám zrovna tu ideální náladu, nechávám ho v nadšení z erotického zážitku způsobeného dvacet let starou károu, podle občanů republiky, z níž pocházíme, obvykle nazývanou papaláš károu, nebo kraksnou, a uprostřed toho orgasmu se snažím objasnit rok i původ auta, zatímco to vypadá, že pro dnešek bude tankování pro všechny zadarmo.
„Pojďte, pojďte, tatra přijela!“ svolává chlapík v bílé košili davy na prohlídku, zatímco já poněkud rasisticky vzpomínám na podezřele vyhlížející osazenstvo benzínky, které se ubytovalo hned vedle vjezdu do myčky a až nápadně připomínalo občany způsobující i za běžných okolností problémy, které nikdy nejsou potrestány, „protože“…
„Víte, raději bych…,“ myslel jsem zaplatil, ale u pokladny stojím sám a mám dvě možnosti; buď pokladnu ukrást a prchnout, nebo nedělat nic a čekat, až se vše navrátí do normálu a já opustím těch třicet pět leva za plyn. Stanislava je v obležení místních a dokonale si to užívá. Holt, je to naše miss a vždycky bude! Holky stárnou, stanislava krásní. Šťastný to den, kdy jsme se našli!
Máme najeto 4.257 kilometrů a těsně před tři čtvrtě na čtyři přijíždíme na rumunské hranice. Formalita, která nestojí za zmínku, ale deset leva za přejetí mostu spojujícího oba státy už zapsáno být musí. Vždycky mne tyhle zvláštní zvyky tak příznačné pro země na východ od nás pobaví. Už jsme platili za dvanáct hodin nedobrovolného „odpočinku“ na odstavném parkovišti s ostnatým drátem, za přejezd pár metrů jen tak, za průjezd samozvaným správním územím, no a teď za most. Některý z těchto oficiálních poplatků byl občas doplněn o „bonus“ pár stovek rublů, plechovek piva, nějaká ta hřivna, že…tak nějak v rámci dobrých mezinárodních vztahů a aby to překročení hranic proběhlo tak nějak bez zbytečných komplikací, rozumíme si, že? A jak už bývá zase naším dobrým zvykem, proti všem zákazům jednou rukou řídím, druhou fotím a Michalova kamera natáčí i v okamžiku, kdy podjíždíme národními barvami hrající nápis Romania.
„Měli tam rozbalený nádobíčko,“ vytrhne mne Michal ze zasněného užívání si bezvadné dálnice. Možná ne úplně dálnice, ale je to čtyřproudovka ohraničená nějakou železnou konstrukcí, takže se ni proklouzne jedině tak myš, a to by ještě nesměla trpět obezitou, tedy naprosto bezpečné místo, ideální pro…radar!
Přiznávám, že jsem tu bílou oktávku zahlídl, ale přece kvůli tomu nebudu brzdit, sotva jsem se rozjel! Proč by tady měřili, silnice jak z propagačního letáku, krásný slunečný den, viditelnost na stovky metrů okolo. Seru na to, prohodím krátce větu, po níž zatím vždycky následuje (ne-)zasloužený trest a za patnáct vteřin mne už policejní terčík a passat vedle vracejí myšlenkami do „milované Unie“, nebo spíše k nám do Česka, kde se zásadně měří jen na rovných přehledných a bezpečných úsecích, kde jsou „jisté peníze“, zatímco u škol se to vzhledem k nižším tržbám nepovažuje za potřebné. Klasika, která dokáže nasrat.
„Huhly huhly něco huhly,“ šveholí příslušník rumunsky, v čemž mu samozřejmě nebráním, ale odpověď ze mě nedostane ani za soudek rumu!
„Deutsch?“ nevzdává se. Usilovně kroutím hlavou zleva doprava a zpátky a jen doufám, že Rumunsko není další pomotaná země, kde ano znamená ne a ne zase souhlas.
„Česky,“ holt, hrdý Čech se ve mně nezapře.
„English?“ Začínám mi připomínat ten vtip o policajtech, hele, ten uměl tolik jazyků a stejně se nedomluvil!
„Yes, English.“ Já vůl! Ani nevím, jak to ze mě dostal! Stalo se to tak nějak…automaticky, já jsem to ani nechtěl! Pozdě plakat nad prozrazeným vzděláním.
„Moment,“ sebere mi papíry a něco si huhlá s kolegou, který mezitím kasíruje jiného hříšníka, který zhřešil pouze tím, že porušil nesmyslné omezení rychlosti nařízené jen a jen pro plnění státní pokladny, z níž díky korupci a kamarádům vysoko v politice postaví pár vyvolených se vzděláním na úrovni základní školy několikamilionové vily a stanou se tak společensky atraktivní pro atraktivní slečny, které touží po spokojeném životě bez práce a starostí a když to náhodou klapne, tak i po láskyplném vztahu. Čert vzal lásku, Porsche Cayen na nákupy je dostatečný důkaz té pravé lásky, no ne?
„Kolega huhly spík ingliš,“něco jako že kolega hovoří anglicky a bude se mi za chvíli věnovat, což jsem opravdu nadšením bez sebe. Začínám si uvědomovat, že zatímco na hranicích mimo Unii je moje drzost tak nějak očekávána a vítána, protože vede k rychlé domluvě na úplatku v lidské výši, tady se bude opět hrát na čest, spravedlnost a bla bla bla pro všechny. Pochopitelně nesmíte si naivně myslet, že pojem „všichni“ zahrnuje úplně všechny, no to v žádném případě, to by takhle jako nešlo, to néééé.
Nejlepší je nemyslet na nic. Obvykle si v hlavě přehrávám pro zkrácení té dlouhé chvíle nějakou hudbu a nevěřili byste, jak je těžké ten „kazeťák“ v hlavě umět včas vypnout. Je zbytečné zpytovat svědomí, trápit se, nebo něco takového. Nikoho jsem nezabil, označení pirát silnic odmítám a jelikož se nic nestalo, jsem vlastně jen oběť populistického práva, které zajistí pár obézním politicky (ne-)aktivním rádoby slušným lidem, kteří by se jinak nikde neuchytili, živobytí až do důchodu. Je to stejně všechno jenom hra. Ovšem zatímco já jsem po nocích studovat, trápil se u zkoušek a sbíral své první zkušenosti v šestnáctihodinových praxích každý den, těmhle směšným ochráncům zákona k výkonu práce stačí umět obléct uniformu a schopnost vytvořit si kontakty napříč takovými vrstvami společnosti, jež jim zajistí pohodlný život bez zbytečných stresů a práce přesčas.No, chtěl bych vidět toho frajera v uniformě, jak dokáže vyžít s dvouprocentní marží za prodej hardvéru a usmívá se na klienty se splatností rok a více. Nejen on by se asi hodně divil, jak se má vlastně dobře a buď by své chování povýšil na mistra aroganta, nebo by se začal více tvářit jako člověk.
Jak tak nad tím přemýšlím, asi mi dneska moc pálí slunce na mozek. Není jediný důvod, aby se poldové kdekoliv na světě pokoušeli vžít do situace těch, které buzerují.
„Ingliš, jes?“ začíná konverzaci ten chytřejší z policajtů. Bohužel mi hlavou probleskne ten vtip o tom, proč jsou policajti vždycky dva – jen umí číst a druhý psát. Tady je to o tom, že jeden neumí nic a druhý se tváří, že umí anglicky.
„Yes,“ pojďme na to, ať máme tu maškarádu pod nekorupční taktovkou EU, jež nezná úplatky ani žádné jiné nekalé vedlejší příjmy či provize, zdárně za sebou.
„Takže Tomáš,“ pokračuje dopravák v dokonalém hereckém výstupu, vytrénovaném měsíci či léty praxe, „Ty jsi jel v devadesát šest kilometrů v hodině.“ To by jeden nevěřil, co ta naše stará herka ještě vytáhne, no viďte? Nepopírám to, ale co mu na tom jako vadí? „No a tam je padesátka,“ udržuje si vážnost situace nejen s ohledem na možný mezinárodní konflikt.
„A proč je tam jako padesátka? Nejsou tam žádní lidi, je to ohraničené nějakým železem, nic se tam nemůže stát, tak proč?“ snažím se spravedlivě rozhořčen zjistit pravdu, zatímco Michala berou mdloby, neboť coby ten inteligentnější z naší posádky už dávno ví, že tenhle boj nemohu vyhrát.
„Prostě je to tak, pokuta sto euro nebo čtyři sta lei,“ zní odpověď. Tedy ať se na mne nikdo nehněvá, a nebo hněvá, ale kdo z vás v téhle větě slyšel odpověď na mou otázku? Já tedy ne! Jen jsem se dozvěděl částku, kterou mám zaplatit jen proto, že ti to panáček spočetl na nějakém kdovíjak schváleném sčotu.
„Sto euro nedám, to je moc,“ protestuji oprávněně, jelikož za sto euro třeba na Ukraině by se určitě našel někdo, kdo by na zakázku někoho přejel, pochopitelně náhodou. U nás by se za to našly minimálně dvě studentky ochotné zapomenout na dobré vychování a v zájmu podpory svého studia by odhodily nejen své šaty, ale i stud. A vůbec, co si vlastně myslí, já jsem cizí státní příslušník, tedy jako Němec u nás mám nadstandardní práva, mohu jet jako prase a i kdybych někoho sejmul, tak na to mám právo, protože jsem cizinec s tvrdou měnou. Nebo snad ne?
„Nechceš platit? Tak odstav auto a jdi pěšky,“ zchladí mne bez skrupulí tenhle nějaký místní rambo a mi v hlavě šrotuje, jestli to myslí vážně. Přece se dá vždycky domluvit, no ne?
„Nemám tolik lei, co mám dělat?“ pokouším se hlavně nelhat a současně uklidnit situaci.
„Nic, jdi pěšky,“ sráží mne ve své nezdravě chorobné mysli na kolena a očekává mé prosby a pokání.
„Mám tady kartu a nějaká eura, prostě více nemáme, zaplatit asi musíme, ale jak to udělat?“ držím se role a očekávám vítězný tah.
„No dobře, tak víš, co?“ Ze zlého policajta se jakoby zázrakem „najednou“ stává ten hodný. „Naproti je benzínka. Zajdi tam a zkus se domluvit, jestli Ti nevymění nějaká eura za naše leina, třeba se to povede,“ hraje dokonale svou roli, jež by si na místě zasloužila Oskara. Takže takhle to je. Kamarád „Gheorghe“ je hned naproti a s až nepřirozenou ochotou a neoficiálně nevýhodným kurzem eura vůči místní měně během pár minut vyřeší kdejaký zapeklitý problém.
Chce se mi zvracet, musím citovat slavný výrok z Černých baronů. Avšak nezbývá nic jiného, než se pokorně a s nasazením života vydat přes ty čtyři dálniční pruhy a vyhledat dobráka od kosti, jenž nás díky své lásce k turistům a eurům vyseká z potíží.
Důvěryhodnější název čerpačky než Rompetrol nás nemohl potkat. To je jak v blbé české komedii. Každou chvíli očekávám, že z nedalekého křoví se zazubí reklamně bělostný úsměv režiséra Trošky.
„Zdravím, potřeboval bych směnit nějaká eura,“ vcházím na území dokonale maskované coby benzínová stanice, avšak ve světě Matrixu a 4D realit to může být cokoliv si vysníte. Vítá mne „poker face“, za něž by se nestyděla ani Lady Gaga. Těkám očima okolo v očekávání nějakých snědých zápasníků, jimž vyjukaná trubka z České republiky přijde náramně vhod coby tréninkový boxovací pytel.
Připadám si, jako bych stál ve frontě na úřadě. Nebo kdekoliv jinde. Znáte to. Stojíte, nikdo si vás nevšímá, neb dotyčným pracovní doba běží směrem ke kýženému konci směny, zatímco vy si ten luxus v podobě čekání nemůžete dovolit, protože pracujete úkolově a přesto neuděláte nic proto, aby se celý proces nějak urychlil. Co kdyby se to náhodou dotyčné osoby za přepážkou dotknulo? No co pak? Taková netaktnost! Omlouvání se zabere další drahocenný čas a studem vzbouřené žaludeční šťávy dokonají uprostřed spravedlivého odsouzení okolo přihlížejícími lidmi zbytečně vyvolané trapné divadelní představení.
„Nemám žádná eura, prostě nemám, a neměním,“ protne napětí odpověď mířená kamsi k prosklené vitríně a v mžiku se vypaří se jako pára nad hrncem.
Masochisticky tyhle scény zbožňuji. Oba víme, o co jde. Oba se díváme do očí s upřímností, kterou by nám záviděl i politik s nejčistším (tedy nikdy nepoužívaným) svědomím na světě, nějaký malý velký Standa Gross, pamatujete si ještě na něj? Není potřeba, byla by to jen ztráta času. A já musím řešit.
„Víte, tam ten policista naproti mi Vás doporučil, že nám dozajista pomůžete,“ kombinuji všechny čtyři jazyky, které neovládám tak, abych suverénního Rumuna přepracoval na ubohého veksláka a na pozadí se systémem dělení fifty-fifty se dopracoval k tomu, že přestože mužského pohlaví, uspokojím nenasytného rumunského dopraváka a zároveň pozvednu tržby soukromníkovi podnikajícímu v rafinérském byznysu, který však efektivně dotuje byznysem rafinovaným.
Měří metr devadesát čtyři, říká pohled, jímž mne sjel „hráč pokeru“ za pultem a bez inspirace, co si má o mne vlastně myslet, mi navrhne od pasu nějaký kurz, o němž jsem naoko skálopevně přesvědčen, že je výhodný, souhlasím a opět s nasazením života přeskakuji několik pruhů dálnice (záleží na náladě řidičů a šířce aut) a s úsměvem mávám na dozajista (a do té doby) nikdy nezkorumpovaného příslušníka (to jsou perly, to jsou perly, co se mi naprosto nedůstojně honí hlavou) bankovkami s účinkem kostí před vyhladovělým psem, nebo snad trefněji čerstvou mrkví před zaprášeným oslem.
Sto euro je čtyři sta lei(-n). Dle mého přesvědčení nesmyslná pokuta ve výši dvě stě sedmdesát lei(-n), tedy asi osmnáctset korun, je dostatečným impulzem pro vyhlášení války, co vy na to?
Mi však se pěšky nechce. A vím, že tady nic nezvládnu. Je to stejně nesmyslné a frustrující jako u nás, kdy jedinou motivací nějaké pseudomyšlenky není blaho národa, ale výsměch národu a doživotní nadstandardní osobní prospěch jednotlivce!
Zaplatím znechuceně ten ukrajinský měsíční plat a nehodlám to dále řešit. Jsem idiot, co se nechal změřit „poctivými“ dopraváky a za to zasloužím odpovídající trest. Štěstí je sice krásná věc, ale pocit zhnusení si za něj nekoupíš…
Hlavou se mi honí myšlenky převážně matematického charakteru. Už nás ten výlet přišel na pokutách a „parohách“ (dárcích, tedy úplatcích) skoro více jak celá další dovolená. A to ani raději nepřemýšlím o jiných možných investicích, než do našeho cestování. Ale hlavně zdraví, jak se říká. Určitě by nám teď neprospělo sklouznutí k depresivním náladám, k nimž mi chybí už jen pověstná poslední kapka. (Kecy, kecy, kecy, ve skutečnosti mám náladu pod psa, ale nesmím to dát najevo. K ničemu by to nevedlo a jen bych udělal radost páru uniformovaných „hrdinů“.)
Oškubaní jak slepice pokračujeme dále. Chtělo by to natankovat, ale Osud je k nám milostiv a nechce nás zatěžovat dalším vydáním – máme za sebou dalších dvě stě kilometrů a neminuli jsme ani jednu plynovou čerpačku. Nakonec se nám snad splní i to, čím vyhrožoval před pár hodinami rumunský příslušník, tedy že odstavíme auto, tentokráte s prázdnou nádrží, a dojdeme to domů pěšky. Tisíc kilometrů není zas tolik. To dáme.
Čtrnáct minut před úterní půlnocí nás – jako na všech našich cestách – zachraňuje Lukoil. Mojí bývalou partnerkou subjektivně nenáviděná značka pumpy se nám už tolikrát zjevila ve správný čas na správném místě, že by si zasloužila reklamu nejen na tomto místě, ale i na nějakém viditelnějším… co Ty na to, stanislavo?
Zatímco většina národů na naší polokouli si v tento čas hoví před druhým či třetím televizním seriálem toho večera, nebo se pomalu ale jistě trousí domů z hospody, jelikož ranní vstávání na směnu patří k nejkrutějším zážitkům dne, případně už ale taky spí, a ti méně šťastnější mají za sebou první čtvrtinu noční pracovní doby, my dva se nacházíme uprostřed země, která světu dala automobilové „skvosty“ Dacia a Oltcit, z nichž první jmenovaná přežila pád tolik nostalgicky vzpomínaného socialismu a pod křídly francouzského Renaultu je nejen naživu, ale vcelku úspěšně vyplňuje na trhu mezeru v sekci levných a docela použitelných aut, zatímco druhý skončil nadobro v propadlišti dějin.
Co bude dále? Zatímco světem otřásá hospodářská krize, jež díky svému rozsahu je přirovnávána ke krizi v 30. letech 20. století, městečko Brad otřásá námi. Stačilo by možná včas odbočit a vyhnuli bychom se tankodromu „kočičích hlav“, jaký má srovnání jen s tím, který nás na začátku výpravy připravil o brzdy – to bylo to kostkové vlnobití ve Lvově. Ale takových „generálů po bitvě“ bude ještě více. Občas by ta kouzelná křišťálová koule nevadila, člověk by si ušetřil spoustu času a trápení. Avšak stál by pak ten život za to? Asi ano. Je otázkou, čím vším by si majitel zázračné vykladačky osudu musel projít, aby jí porozuměl, pochopil, a přitom se nepomátl na rozumu. Nám bude pro příště stačit pamatovák, že pokud přes Brad, tak držet zuby nehty směr Oradea. Centrum vynechat, nebo se jím pokochat z paluby terénňáku.
Jak si to všechno ale udržet v paměti? Lidský mozek je občas milosrdný nad rámec našich potřeb a tak s přibývajícími novinkami důležitosti významné, ale i pramalé, se podstatné momenty z cest vypaří jako pára nad hrncem.
Nevím přesně, kdy to začalo, ale od jisté doby si prostě udělám jednou za čas takový ten hodně těžce odpočinkový den. Zajdu si na pozdější oběd, nabalím si nějaký ten denní tisk libovolného stáří (s ohledem na tento dominantní parametr zde nelze za žádných okolností použít termín noviny), dám si pivo a uprostřed prázdného restauračního zařízení si spokojeně užívám počteníčka až do doby, než začnou stoly zaplňovat takoví ti normálnější večerní hosté. Některé novinářské kauzy, jejichž začátek vzhledem k výsledku je mrazivě legrační, jsou již dávno vyřešeny nebo zameteny pod koberec, avšak mnohé pojmy jsou pro mne neznámou i přesto, že jsou pravděpodobně pro většinu veřejnosti běžně používaným synonymem.
Jedním z nich je tak zvaný oslí můstek. Než zalovím ve wikipedii, abych vypátral, co tím vlastně „chtěl básník říct“, snažím se přemostit své mozkové hemisféry a přinutit tak svůj dvoujádrový procesor k maximálnímu výkonu. Marně. Jako ajťáka mne napadne synonymum pro kombinaci kláves Cltr+Alt+Delete, která v běžném provozu restartuje počítač nebo uzamkne systém, avšak ta už má rezervovaný „opičí chvat“.
Lidský mozek je neskutečně dokonalé zařízení. Nerad bych ho vyvyšoval nad další tělesné orgány, aby mi to preventivně v neopodstatněné žárlivosti nespočítaly, ale to, jak dokáže fungovat, rozvíjet se a někdy až nepříjemně kolabovat, je přinejmenším fascinující.
Oslí můstek je výraz, který se uplatňuje zejména v řečnictví. Znamená to jakési propojení či navázání přítomné konverzace na budoucí, která se od té současné trochu odlišuje a tak přizpůsobujeme téma řeči k nadcházející. Nebo je také jednoduše řečeno mechanická pomůcka k zapamatování něčeho, co by samo o sobě bylo pochopitelné a zapamatovatelné jen stěží. Prý se hojně využívá v reklamních scénářích. A jak tak nad tím přemýšlím, možná si bez takové pomůcky už nedokážu představit každodenní nával požadavků a informací, které musím nejen přijmout, ale i podle jejich důležitosti zpracovat a vyvodit patřičné reakce a důsledky. Zajímavé…
„Pozor!!! Pes!!!“ Instinktivně škubnu volantem doleva a odpovědí je rána do podlahy, když pohodové snění, přemítání o nesmyslech a relativně použitelnou silnici přeruší do tmy zahalená transylvánská vesnice.
„A další!!!“ Tentokrát už stáčím příď tatrovky přesně opačným směrem, než při první výstraze, protože tady nejsme útočníky my, ale na nás útočí! Při prvním varování jsem zpomalil a coby milovník téměř všeho živého jsem se vyhýbal možnému střetu, který by skončil placatým zvířátkem na cestě, ovšem tady jsme v ohrožení hlavně my! Ze všech stran se na nás sbíhají rozzuření psi křížení snad s vlkodlaky, dorážejí a sebevražedně se vrhají na kapotu! A co víc, jejich krvelačné zuby se snaží zakousnout do našich kol! Uhýbám vlevo, pak vpravo, nerad bych je naštval tím, že bych poslal některého z jejich chlupatých kamarádů do věčného psího ráje plného žádoucích fenek a automatu na pedigrí, ovšem na druhou stranu mám v sobě jakýsi pud sebezáchovy a pokud tady chovají tak „přívětivé pejsky“, tak nemám ani v nejmenším zájem se seznámit s jejich majiteli a požádat je o neplánovaný nocleh z důvodu prokousaných pneumatik. To bychom taky mohli ráno procitnout v rakvi, že jo?
„Teď už jen dávej bacha na chlápka s poněkud výraznějšími špičáky; poznáš ho podle fraku a možná nám bude lítat před autem,“ naráží Michal na transylvánské území neodmyslitelně spjaté s upíry a hrabětem Drakulou, když máme tu prokletou psí vesnici daleko za zády.
Přes den „teplákové“ Rumunsko se se soumrakem mění v kolonu kamionů lemovanou asi největším počtem prostitutek na metr čtvereční. Turisty vychvalované hory se stávají pro běžného řidiče noční můrou mezi kolosy a lehkými děvami a žádné ze zařízení prezentujících se jako motel není natolik důvěryhodné, abychom riskli tolik potřebný spánek a neprobudili se bez peněz, části našeho vozidla nebo pohlavní choroby, o níž jsme dosud jen četli jako o něčem na hony vzdáleném. A to jsme spali už v kdečem. Dokonce i v autě. Našem.
Jsou čtyři ráno a středa 23. září 2010 je jedním z mnoha dní, které začínají obručovitým tlakem v hlavě a srdečním chodem na silně ekonomický režim. Občas se přistihnu, že skoro nedýchám. Typické stavy únavy, z nichž není návratu. Jediným řešením je dojet do cíle a pokusit se usnout. Probuzení má sílu šoku a tělo i mozek se musejí pár minut srovnávat s tím, co je realita a co sen. Jiný prostor a čas protne snové splývání a vrátí klukovská dobrodružství zpět do každodenního dospělého života.
Máme najeto 4.132 kilometrů a ve 4:34 hodin snad středoevropského času vjíždíme na rumunsko-maďarskou hranici. Kde to vlastně jsme? Oradea? Bors? Cítím, že už jsme hodně blízko domovu, ale je to jen šálivý pocit, chlácholení před dalšími vyčerpávajícími kilometry. Spánek už ale nepřipadá v úvahu. Je to opravdu kousek! Vždyť Maďarsko je na mapě vždycky hned dole pod námi, takže to už nemá význam. Je to jen pár hodin cesty. Asi jako z Ostravy do Brna. Možná o kousek dále.
„Co to má být?“ měří si nás pohledem uherský celník a evidentně se mu k nám moc nechce.
„Odkud jedete?“ začíná vcelku rutinním způsobem konverzaci.
„Z Bulharska,“ pokouším se neusnout. Procvičíme se v prohlídce zavazadlového prostoru a protože nepřevážíme nic, co by stálo za to, očekávám rychlý a hladký průjezd. Opak je pravdou. Na ukrajinské nebo ruské „čáře“ mi to přijde tak nějak přirozené, ale vychutnávky v podobě nepřiměřeně důkladných prohlídek na de facto díky „schengenu“ neexistujících hranicích (v tomto se poněkud mýlím, protože přistoupení Rumunska k schengenské dohodě je prozatím v jednání), mi přijde jako čistokrevná buzerace.
„Z Bulharska? Snad z Rumunska, ne?“ Ne. Z Krymu. Z Ukrajiny. A předtím z Polska a Česka. Cítím, jak mu šrotuje mozek a jak se snaží přijít na něco, čím by posílil své pošramocené ego. Že by ho v dětství uhodili žehličkou do hlavy?
„Co vezete? Nic? Otevřete dveře. A co to je za auto? Tatra? Tatra?“ Ne, je to je zamaskovaný létající talíř! Řekněme, že mi začíná zrychlovat puls a přestávám mít na tyhle perverzní hrátky náladu.
„Jeďte… takový cikánský mercedes,“ rozesměje se svému ubohému humoru na celé kolo a bez rozloučení se jde podělit o svůj orgasmus z toho, jak nám to nandal, se svými „čabajkovými kolegy“.
„Já ti dám cikánský mercedes. Pokud tohle je cikánský mercedes, tak ty jsi čurák!“ neudržím nervy na uzdě, protože moji „holku“ nebude nikdo nikdy urážet! Bohužel neumím maďarsky ani slovo a s ohledem na nepoměr našich pravomocí je snad i dobře, že mému „sbohem“ nerozuměl. Jeho zpupnost a neprofesionální drzost se mne bude držet na celém území Maďarska a místní obyvatele několikanásobně spojím se synonymy, jež by se ani v nejmenším nedaly nazvat lichotkami. Svým způsobem už chápu averzi našich „slovenských bratí“, prostě co Maďar, to…
V 7:35 rozepínají ospalé sluneční paprsky polštáře mlhy nad slovenskou Tornaľou a i přes statisticky více jak šedesáti procentní osídlení maďarskou „menšinou“ se tady cítíme téměř jako doma. Je to už více jak 16 let co se rozdělilo Československo a myslím, že oba národy musíme uznat, že to rozhodnutí bylo správné. Ale narodil jsem se jako Čechoslovák a budu se Čechoslovákem cítit až do konce života.
V Rimavské Sobotě předávám řízení Michalovi a vysílením okamžitě usínám. Dotáhnu to na Slovensko, pak už to bude brnkačka, říkal jsem si. Já bláhový! Před námi byl psychicky nejnáročnější úsek cesty. Díky astronomickým pokutám za sebemenší dopravní přestupek se ze slovenských řidičů staly porobené ovce zdeptané nervozitou všudypřítomných „jatek“ v podobě četných policejních kontrol plnících státní kasu často i měsíčním rozpočtem běžné domácnosti. S jakou radostí se vždy vracím na Ukrajinu, kde se kvalita silnic, ale i dálnic nedá srovnat, a to myšlenou v obou smyslech, ale ta svoboda – svoboda pohybu, kdy za pro všechny dostupnou cenu natankujete a pak prostě jedete, tedy ne se plahočíte, ale skutečně plníte ten smysl dopravy, tedy dostat se z bodu A do bodu B podstatně rychleji, než pěšky, ta mi coby zkušenějšímu řidiči dává pocit volnosti k nezaplacení. Víte, z hlediska bezpečnosti silničního provozu je mnohem bezpečnější jet citem a hlídat si stav vozovky, auta okolo, chodce, trasu, kam vlastně jedu, než se třást strachy, za kterým křovím mne někdo s radarem nachytá a bude mne nadřazeně dusit za to, že jsem na přehledném čtyřproudovém úseku ohrozil ostatní účastníky svým „pirátským“ překročením rychlosti o deset kilometrů v hodině. Nenechte se vysmát!
Spánek je bolestivý a únavný. Neustále se probouzím s hlavou jako střep a zdá se mi, že se ani nehneme. Michal má neskutečnou, neskutečnou trpělivost a smysl pro zodpovědnost. Ví, že už nejsme daleko od opravdové postele a zaslouženého odpočinku. Nedovolí si ani náznak rebelie proti nesmyslným regulím a pečlivě si hlídá tachometr a všechno kolem. Začíná mi být únavou nevolno a snažím se myslet na cokoliv jiného, jen ne na to, že dvěstěpadesát kilometrů k českým hranicím nám zabere neuvěřitelných pět hodin!
Máme najeto 5.453 kilometrů a čtvrt hodiny před poledne míjíme v Makově ceduli „Česká republika“!