Je čtvrtek 17. září 2009 a vstáváme rekordně brzy. Už před devátou jsme na nohou a docela solidně vyspaní. Zalehnout před půlnocí se holt vyplácí. Pokusím se na to vzpomenout i po návratu domů, kde opouštím svou pracovnu obvykle až jakoby druhý den.
Z logistického hlediska máme věci poházené všude, kam se dalo, ale podle mého názoru je využití prosklené lodžie pro odložení svršků a cestovních tašek více než ideální. Jdu se nadechnout čerstvého vzduchu a neuniká mi pohyb v protější budově. V přízemí, kde jsou již dříve popisovaná zamřížovaná okna, navíc zazděná zevnitř (teď mi teprve dochází, že je to asi z bezpečnostních důvodů), je v nezazděném prvním patře vidět pohyb. Osazenstvo mi připomíná něco jako uprchlický tábor ukrajinských dělníků, a tak uhýbám před jejich zraky zpátky do pokoje.
Bereme foťák a kameru a vyrážíme zadním vchodem ven. Na parkovišti vedle stanislavy přibyly produkce automobilek ze západu i z východu a opět se nestačím divit, co všechno jsou schopní místní řidiči nebo mechanici na svá auta napasovat. Když pominu tu zcela nekompatibilní zahrádku, která na střeše staré volhy drží kdoví jakou silou (snad vůle), čelní maska okatě nepochází z výrobní linky Gorkovského Avtomobilného Zavodu. Možná snad Dacie, nebo čertví, kde sloužila předtím, že se její majitel rozhodl ozdobit svůj vůz tímto kusem chromu. Zatímco lak je něco pomíjejícího, zadní okna mají bezvadně nalepenou zrcadlovou fólii a tak přední jsou tmavá tak, že není podle mého odhadu vidět ani dovnitř, ani ven. Ostatně mám s tmavými okny své osobní bohaté zkušenosti. Ale tady se to prostě tak nosí a opodál stojící vymazlená Lada mi dává za pravdu.
Jdeme obhlédnout hotel Ukraina za bílého dne. Dovnitř nás to po včerejší zkušenosti neláká, ale tak trošku vyčítavě si uvědomujeme, že ubytování tady musí být o dost lacinější než v našem Zjudu.
Jako obvykle jsme si o Sevastopolu předem nezjistili vůbec nic, takže nás docela hodně překvapuje množství ruských vlajek, které jsou tady skoro na každém kroku. Město nespadá pod působnost Krymské autonomní republiky a nejen vizuelně je to znát. Atmosféra mi svým napětím připomíná ruské putování. Černé volhy mají palubní desky ozdobeny zmenšeninami ruských symbolů hrdě vystavených tak, aby byly ve vozech viditelné i z větší dálky. Všude kolem lze potkat příslušníky armády, a to jak ukrajinské, tak ruské flotily. V raném středověku patřilo město Byzantské říši, dneska je jednoznačně proruské.
Více než přiblížení historie a zahlcování názvy, které stejně téměř každý spolehlivě zapomene, se na našich cestách snažíme přetlumočit první dojem návštěvníka. Sevastopol je hlavně vojenským přístavem. Množství památníků padlých při obraně města v 19. i 20. století připomíná pohnutou historii jeho obyvatel. Od obrany města v letech 1854-55, přes vzpomínku na padlé v novodobé válce v Afgánistánu, až k děkovnému pomníku obrněnému vozidlu z roku 2007.
Sluníčko svítí a pro místní dívky je všechna ta historie kolem hlavně inspirací k veselému focení. Snažím se zachytit pár záběrů lodí kotvících v přístavišti a jak už tomu tak bývá, tak nejlepší záběry respekt budících válečných plavidel jsou z terasy ještě tou dobou spícího nočního klubu. Námořníci to alespoň po nočním veselí mají kousek do práce.
Ale ne všichni. Pokračujeme prosluněnými ulicemi dále a narážíme na kasárna a vojenskou akademii. Vchod střeží dva k okamžitému zásahu připravené zily a celý areál je chráněn žiletkový plotem. Do té doby pro mne neznámá atrakce si bez debat zaslouží pár desítek vteřin na pásku kamery. Michal na mne opodál něco nesrozumitelně gestikuluje, ale to počká.
„Ty sis nevšiml té kamery?“ padá dotaz hned po mém spokojeném návratu. Aha! Hm, takže jsem před chvílí nejen natáčel, ale i byl natáčen. Otázkou je, kdo z nás obohatil filmový archiv více?
Jdeme se na chvíli zchladit do parku, kde stejně jako zatím všude kolem potkáváme lidi jakoby v úctyhodném rozpoložení. Těžko říct, zda je to proto, že všechna místa mají nějaký zvláštní význam. Každopádně je pro nás tohle chování mnohem příjemnější, než nějaký idiot se sprejem v ruce, který se na podobných místech rozhodne předvést své rádoby umění. A i přes místní lehce ponurou atmosféru se vždycky najde nějaké to oživení. Jako na příklad při mé snaze o co nejlepší záběr sousoší Cyrila a Metoděje před chrámem svatých apoštolů Petra a Pavla. Jakoby náhodou se mi do záběrů neustále plete moc sympatická paní v těch nejkrásnějších letech a na místo svatého rozjímání člověk začíná myslet na ryze světské radovánky.
A další kontrast. Odhadem dvacet metrů vysoký památník Vladimíra Iljiče Lenina s klasickým postojem demonstrujícím známé „Vpřed! Zpátky ni krok!“ je v nohách hlídán oddanými revolucionáři a za jeho zády se houfuje skupina řádových sester k návštěvě chrámu, který je na první pohled jakoby přikrčen za vzrostlým stromovím jakoby ze strachu před bolševickou agresí. Celou scenérii – jak jinak – odlehčuje místní slečna, která se rozhodla ukázat světu, že vrcholem vkusu a erotiky je obléct si circa o dvě čísla menší tričko a šortky a vystavit tak na obdiv okolí své dokonale překypující tělo. Její přítel nestačí fotit a my raději bereme nohy na ramena. Příliš krásy by nám třeba ještě mohlo uškodit. Co kdybychom se zamilovali, že….?
Na chodníku zaparkované luxusní vozy Audi nebo BMW a na každém domě klimatizace značky LG působí ve vztahu s tou bídou, která je matně vidět za mnohdy zamřížovanými okny, značně rozporuplné pocity. Když vidím na zanedbané zahrádce zrezivělý rám, na němž visí prádlo jakoby vytažené z popelnice a ne z pračky, nedá mi to nezamyslet se nad tím, kde se vlastně Ukrajinky tak přitažlivě upravují a oblékají. Můj ryze osobní a neobjektivní dojem je takový, že ve dvaceti štíhlé a krásné holky se za dalších dvacet let stávají utrápenými ženami s obličeji strhanými každodenními starostmi o holé živobytí.
U nás doma jsme se – a to mluvím i za sebe – naučili chodit na filmy ne do kina, ale do obchoďáků, kde jsou vybudované moderní sály s 3D obrazem i zvukem a před vstupem je povinné občerstvení nabízející nepostradatelnou colu a popcorn. V Sevastopolu je kinem zchátralá budova s neuvěřitelně velkými okny a lákajícím poutačem „Dolby Digital Surround“. Nebýt zajímavé blondýnky a brunetky, které zrovna procházejí kolem, asi bychom si kina ani nevšimli.
Tak nevím. Ze Sevastopolu si odvážím ruskou, nebo spíše sovětskou příchuť (nebo pachuť?), dekorativní talířek na stěnu pracovny, nešizené mléko a plechovku místního piva pro kamaráda Beňa. Ale celkově tak nějak pocit opět se sem možná vrátit, ale jen na nezbytně dlouhou chvíli.
Za deset minut bude poledne, ochranka hotelu Zjud s neskrývaným zájmem sleduje mé manévrovací schopnosti při vyjíždění z parkoviště hotelu a naší další zastávkou bude fontánami známá Bachčisaraj. Předtím ale musíme zdolat pár tradičních překážek spočívajících v opravdu hlubokých dírách na silnici a také musíme doplnit zásoby propan-butanu. Po dvou kilometrech jízdy hlásím na místní čerpačce „plnou“ a obsluha nelení a s hadrem v ruce nám umyje celou stanislavu. Za cca 420 korun máme plnou nádrž a tatrovka alespoň navenek září čistotou. V porovnání s více než osmi stovkami, kyselým ksichtem a hadrem ani ve snu u nás je to úroveň služeb, kterou opravdu můžeme.
Bachčisaraj je na historicky tatarském území a my na jednom z místních parkovišť necháváme odpočinout stanislavu někdy kolem půl druhé odpoledne.
„Pokud zaparkujete na mém parkovišti, máte ode mne kávu zdarma,“ láká nás pravděpodobně ne zrovna úspěšný kavárník a my bez myšlenek na bonus přitakáme.
„Hele, ono je to jinak, pokud si dáme u něj kávu, tak máme parkování zadara,“ opravuje můj překlad Michal.
Nicméně pro nás je to „prašť jak uhoď“ – ani jeden z nás nepatří k milovníkům kávy, takže spíše jsme rádi, že nemusíme hledat místo k zaparkování. Zaplatím 10 hřiven s tím, že šálek černého moku si vychutnám jen ve svých představách.
„Odkud jste, chlapci? Jdete se podívat na skalní města? Pojďte, já vám o nich řeknu všecko! za sto hřiven, nejlepší cena!“ drmolí na nás hned u druhého parkoviště stará škaredá tetka v kšiltovce. Nechápu, jak poznala, že nejsme místní! Vždyť i Michal se dokonale zamaskoval – sundal své oblíbené červené triko s „typicky ruským“ nápisem AIR! Kruci, ta baba asi má nějak čuch na turisty… Ale to nevadí, nedám jí ani hřivnu, všechno si projdeme v klidu sami.
„Spasíba, pojďte, pojďte,“ děkuje naše nová průvodkyně, když jí v dlani mizí stovka. Vyčítavě se na Michala zamračím. Tohle nebyl zrovna zářný příklad jinak vždy téměř dokonalé souhry.
Nasazuji filmově nasupený výraz a vyrážím za tetkou. Sakra. Stovka v háji. To by vyšlo na steak i na pivo. Navíc tetka uhání jak splašený rychlík. Evidentně tady neprovádí první den. Díky ní nás nechávají stánkoví prodejci na pokoji jdeme rovnou ke vstupu do skalního města.
„Jmenuji se…,“ no a už to začíná. Takže žádné snění, žádná vychutnávka kouzelného místa, bude hodina dějepisu.
Tetka mele a mele, ale stejně ji moc neposlouchám.
„Rozuměli jste mi? Nemluvím moc rychle?“ Hm. Kontrolní otázka. Žáku Petlachu, pojď k tabuli a zopakuj, co jsem řekla…!
„Da, da, rozumněl jsem Všemu.“ snažím se kšiltovku odbýt, ale marně.
„A co jsem tedy říkala?“ No!? Nepředvídal jsem to? Klasická učitelka to je, a ne průvodkyně!
Dejte mi pokoj, já se kochám, pomyslel jsem si. Usmál jsem se, ona taky, oba jsme asi pochopili a tak spokojeně pokračujeme dále.
„To co vidíte, to je blahodárný stříbrný pramen. Vyléčí kde co,“ ukazuje na potůček kousek od nás a vycení svůj místy zlatý chrup. Michal podle očekávání s díky odmítá. Já bych se napil rád, ale najednou není čas.
Samozřejmě i tady kolem nás jsou příslušnice ženského pohlaví, na nichž lze oči nechat, přestože se člověk snaží sebevíc poslouchat a překládat si výklad průvodkyně. Nemá smysl porovnávat místní slečny s těmi, na které jsme zvyklí u nás doma. Nicméně stojí za přemýšlení jedna zásadní odlišnost – jejich přístup k náboženství. Není to poprvé, co pozorujeme jinak úplně běžně oblečené a chovající se dívčiny, jak se halí do šátku a s vážným výrazem vstupují do kaple ke krátké modlitbě. Mají určitě podobné problémy a záliby jako každé holky v jejich věku, umějí být „free“, ale současně mají v sobě jakousi pokoru před tím nejvyšším – před Bohem. To si u našich „Tesco holek“ a „holek ze Stodolní“ nedovedu představit…
„Co myslíte, že jsou ta bývalá obydlí, ty otvory ve skále, co jsou tady nad námi?“ ptá se naše tetka kšiltovka a jelikož jsem myšlenkami úplně někde jinde, odpovídá si jakoby bez očekávání odpovědi sama: „To je starobylý mužský jeskynní klášter Nanebevzetí, kde bydleli mnichové.“ Pak také něco o tom, jak tady probíhala návštěva Kateřiny Veliké. Nechávám tohle opravdu na Michalovi. Já jsem úplně mimo. Myslím na cokoliv jiného, než na odborný výklad. Místo samotné je opravdu natolik působivé, že i bez ryšavé tetky bych si ho dostatečně vychutnal.
Konečně nastal ten – pro mne – radostný okamžik, kdy nás naše průvodkyně opouští, rozloučí se a do jeskynního města Čufut-kale už musíme sami. Juchů!
Přestože jsem sice spíše člověk tíhnoucí k moři, než k horám, nasazuji docela ostré tempo a už se pomalu vidím na vrcholu jeskynního pohoří. Cestou míjíme spíše polní, než stánkové prodejce, tedy prodavačky, z nichž naprostá většina stojí za hřích, ale nejsme tady proto, abychom utráceli za nepotřebné cetky jen pro delší krásný pohled, ale abychom si tohle místo opravdu vychutnali. Michal začíná proklínat okamžik, kdy zapomněl s sebou vzít nějakou zásobu vody, protože je opravdu hodně teplo a nabídka tekutin je cestou nahoru nulová. Provokativně připomínám stříbrný pramen a Michala tím pádem alespoň na pár dalších minut přejde žízeň.
A jsme tady! Vstupní brána do jeskynního města. Podle informační cedule pochází Čufut-kale ze 6. až 18. století. Solidní rozptyl. Abych nebyl ironický, je tedy zřejmé, že ve zmiňovaném období bylo aktivně využíváno a obydleno. Cesta je celkem hodně špatně schůdná.
„Obsahuje hodně vápníku. Jak zaprší, tak se to celé rozpustí a jak přestane pršet, tak to zatvrdne ve tvaru, co tam někdo zanechal,“ poučuje mne Michal a současně nahlas přemýšlí o tom, komu zaplatí, aby ho vzal na cestu zpátky autem. Povrch je natolik zvrásněný, že je bez šance, abych tady někdy dojel stanislavou. Obdivuji řidiče dodávky, co se tady evidentně dostal. A dostane i zpátky. Turistů není moc, takže se dá spokojeně pokračovat k vrcholu, rozjímat, větrat hlavu…to, co u nás doma tak zoufale postrádám.
Nahoře nacházíme něco, co by v komerčním světe mohlo být prosperující restaurací. Ale je to jen opuštěné stavení, v němž mizí zamilovaný pár, aby si v zapomenutém kousku světa vychutnal kousek intimity. Napadá mne pro srovnání jen řecká obdoba, zasypaná turisty, kteří se rozhodli za nekřesťanský peníz udělat pár fotek z místa, které všichni díky katalogům cestovek znají a předložit tak důkaz, že tam byli…
My se cítíme volní a svobodní. Z vrcholu pohoří je úžasný výhled a absence turistů dává průchod myšlenkám a odpočinku. Michal sice trpí žízní a shání se po dopravě zpátky, ale věřím, že i tuto zatěžkávací zkoušku zvládne bez újmy na zdraví. Nakonec jsme to ještě my, kteří radíme místním, kam se mají podívat, která vrata jsou otevřená a co je kde zajímavého k vidění.
Šok nastává cestou zpátky… „Platíme to jako skupina, joooo?“ neunikne našim uším čeština, nebo spíše podle dialektu a tóniny brněnština. Sakra! Češi! Tady! V zapomenutém kousku světa! Zatímco možná běžní lidé by byli rádi, že natrefili na krajany, já vždycky v zahraničí tato setkání vidím jako základ průseru a ostudy. Naštěstí ani Michal nemá potřebu se družit a vysvětlovat krajanům, co tady děláme, jak jsme se sem dostali a že se (ne)hodláme podobně jako oni večer opít, takže když procházíme kolem početné skupinky relativně naším jazykem hovořících turistů, neodpustím si: „Izvinítě, pažálsta! – Promiňte, prosím!“ s patřičně vyladěným přízvukem. A protáhneme se kolem sice značně nápadně, ale naprosto bez podezření na české státní příslušenství.
Uf, to bylo o fous! Na parkovišti kousek od nás parkuje zájezdový autobus s brněnskou espézetkou. Jsme s naší tatrovkou nenápadní jak slon za blechou v trávě. Dělej, jakoby nic, ale hlavně to udělej rychle, opakujeme si v duchu a během pár vteřin mizíme z parkoviště směrem do centra Bachčisaraje. Oba jsme hladoví a uvítáme cokoliv, kde nebudou nabízet je kávu, ale i něco na posilněnou pro další putování tímto pohostinným krajem.
Přestože v kapse nahmatám vizitku restaurantu „Ukrainskij šinok – Ukrajinský šenk“, který láká skutečné gurmány i půvabným zpracováním navštívenky, necháváme náhodě, kam zakotvíme. Atraktivní „Fontan Magazin“ je bohužel jen obchod, ale po pár desítkách metrů v oslnivých slunečních paprscích luštíme název „kafé Efsaně“. Přízemní budova s kýčovitou modrou kopulí má jediné plus – zapůsobí na naši vyhladovělou mysl tím, že má volné parkovací místo přímo před vchodem.
Na první pohled nás ale odrazuje. Desítky stolků a židlí v chromu, kýčovitá dekorace na stěnách, chlaďák od Coca-Coly a za barem civějící personál.
„Dóbryj děň,“ zdravím coby slušně vychovaný hoch a rozhlížím se, kde bychom si ve vylidněném kaféčku mohli sednout. Jelikož mne vždycky láká i něco nového, neváhám a pokračuji průchodem do… kouzelné zahrady.
Panečku, tak to si dám líbit! Keře, které znám z OBI jen jako pokojové rostliny, jsou tady vzrostlé do našich výšek, kolem je spousta květin, vedle zurčí maličký vodopád do jezírka, přes které přechází koloušek a dřevěná lávka nabízí pohodlné překročení suchou nohou i nám. Možná dle popisu kýč jako z vietnamské tržnice, ale na živo to vypadá opravdu roztomile. Původní chrom je navždy zapomenut, když se rozhlédneme kolem, kam se posadíme. V přístřešku restaurace máme na výběr mezi běžným stolováním, na něž jsme zvyklí v Evropě, a ze dvou třetin můžeme vyzkoušet pohodlné polštářky a deky s jedinou podmínkou – sezení na bobku. Fyzicky jsme přece jen konstruováni spíše na evropský standard, takže se sucharsky usazujeme za normální stůl a už se těšíme, co nám nabídnou.
Poněkud korpulentní číšnice nás srdečně vítá a nabízí vše, co si budeme přát. Michal by rád český, nebo anglický překlad, ale nezbývá mu než moje tlumočnické minimum. Sebejistě vybírám nějaký „kartofěl – brambor – s masem“. Michal mne následuje šašlikem „iz kúricy – ze slepice“. Na fotkách to vypadá mooc hezky.
Dostávám první chod. No teda… Nestačím se divit, co jsem si to vybral. Uprostřed polévkové misky se na mně usmívá obrovská brambora, pravděpodobně ve vývaru. Michal se může rozpadnout smíchy a samozřejmě si neodpustí pár narážek na mé překladatelské (ne)umění. Na hlavní jídlo to asi není to pravé ořechové, ale brambor obklopuje velice chutný vývar a pod ním se ještě navíc ukrývá pořádný kus hovězího. Mňam! Jenže… je více než jisté, že tohle mi stačit nebude. Mávám zavčasu na servírku a přiobjednávám „šášlik iz baraníny – šašlik (ražničí) z berana“. Jen se znalecky pousměje, zadrmolí něco ve smyslu, že to čekala, a odkutálí se do vnitra kavárny.
Za pár okamžiků se vrací i s našimi šášlyki (takhle nějak se to vyslovuje správně) – já zvolil skopové, Michal šel do konzervativního slepičího. Nu což, pojďme do toho!
„Mmmmmmm, to je dobrota!“ rozplývám se nad blahem zachvácenými chuťovými buňkami a ještě dlouho po návratu domů budu na tu delikatesu na dlouhé ploché jehle vzpomínat. Za to Michal se trošku se svým pokrmem trápí.
„Co to jako bylo za kuře?“ lamentuje nad kousky masa zklamaně.
„To nebylo kuře, Michale, to je šašlik ze slepice,“ poučuji kamaráda, hrdý na své jazykové znalosti.
„Aha, tak to to vysvětluje,“ konstatuje smířeně a abychom nadále situaci nerozebírali, ale přešli rovnou na věc, vyměníme si pár kousků masa na ochutnávku.
„No…dobré to je. Ale beran je beran,“ vyhlašuji vítěze pomyslné soutěže a kdyby mi nebylo stydno, tak si objednám ještě další porci.
Útulné posezení, vynikající jídlo a rozkvetlé okolí doprovázené zpěvem exotických ptáků v klíckách nás příjemně paralyzuje na déle, než jsme původně plánovali. Krátce před půl šestou zaplatíme s vysokým dýškem 120 hřiven (asi 240 korun) za dva dokonalé obědy a vyrazíme na návštěvu celosvětové známé Bachčisarajské fontány.
Není to zrovna přesné označení. V Chánském paláci, který dnes funguje jako muzeum, se nachází tzv. Fontána slz proslavená ruským básníkem Alexandrem Puškinem v romantické poémě Bachčisarajská fontána. Slyšel jsem o ní v hodinách literatury, ale vůbec si nedovedu představit, jak asi vypadá.
Plni očekávání vstupujeme na nádvoří paláce s minarety a namíříme si to přímo k pokladně. Z dobrého rozmaru nás ale během pár vteřin vyvede mrazivá informace – je už zavřeno. Prostě jsme přišli pozdě. Jak jako…pozdě? Nedá mi to nevzpomenout na náš neúspěch při snaze o dosažení Ladožského jezera v roce 2004. Trmácíme se takovou dálku a nakonec… Do prdele, nakonec nic? Odcházím směrem k záchodkům. Musím si jednak odskočit, a jednak si i opláchnout obličej, abych zchladil zuřivé myšlenky. V ústrety mi jdou dvě majestátně vypadající paní a jak se tak snažím vylovit z kapse hřivnu pro personál toalety, začne mozek fungovat opět racionálně a zcela bezelstně se zeptám na WC.
„To už je zavřeno,“ dostávám odpověď krátce poté, co si dámy vyměnily navzájem pohledy s vyhodnocením, zda je pro ně cizinec v košili a kraťasech ještě lukrativní, nebo ne.
„A nešlo by…?“ zkouším pokud možno ukrajinsky. Ne. Klidně si praskni! Je jedno, jestli je to doslova. Realita je stejná. Nejen, že jsou uzavřeny toalety. Ale to hlavní – Fontána slz – rozšíří seznam nesplněných cílů. Je mi nanic. I kvůli Michala, který by jistě rád předvedl své fotografické umění. Cítím se opravdu mizerně, provinile. Bilancuji, kde jsem mohl ušetřit nesmyslně ztracený čas. Odpověď zní – kdekoliv. Nevím, co teď. Můžeme tady někde poblíž přespat a… jenže díky tomu, že jsme vzhledem k mým nečekaným pracovním úkolům vyjížděli na tenhle poněkud delší výlet se značným zpožděním, nám nezbývá až tolik volných dní.
Je za deset šest a nezbývá než udělat rozhodnutí, co dále. Rádi bychom ještě viděli velký kaňon, dále pak vodopád Džur-Džur, který se svou délkou či výškou 98 metrů je na Ukrajině a domnívám se, že snad i v Evropě – ale jak to ověřit, když se o Krymu v podstatě nejde nikde nic dočíst? – největší, nebo jeden z největších, samozřejmě nesmíme vynechat pionýrský tábor Artěk nedaleko města Gurzuf resp. Hurzuf a ….
…máme najeto 2.153 kilometrů a volíme cestu k vodopádu. Bude to souboj našich řidičských a navigačních schopností a blížící se tmy. Máme na výběr buď relativně pohodlnou, ale delší cestu, nebo zkratku přes hory. Navzdory září a obecného povědomí o tom, že se v horách dříve stmívá, volíme kratší variantu. Jak by poznamenala moje kamarádka Petra, zkratka „je obvykle horší cesta, ale o to delší“. Kdybych ji býval poslechl…
Vycházíme částečně z průvodce a částečně z mapy. Překonáme místní hory a jsme u vodopádu coby dup. Nebo ne?
Naše představa o pár serpentinách a brzkém dosažení cíle však dostává na frak již někdy po půlhodině jízdy. Cesta je přirozeně ukrajinsky úzká a rozbitá, serpentin je nekonečně a každou chvílí se v protisměru zjeví neosvětlený žigulík s vozíkem dřeva za zády. Kroutím volantem v krátkých intervalech doleva a doprava a abych se nenudil, počítám zatáčky. U čísla stodvacet to vzdávám a raději si dávám pozor, abychom v nechráněných úsecích nesjeli někam ze srázu. Byl by to náš konec. Trošku mi to připomíná mé cestování v Jeseníkách. Tatra rozhodně není špatné auto, ale do hor se prostě moc nehodí.
Potvrzuje to klasicky modře zbarvené závodní subaru, které nás s duněním vytuněného výfuku bezproblémově předjíždí a mizí někde daleko před námi. Během pár minut ho ale doháníme odstaveného u krajnice. Pro frajera byla ta jízda možná adrenalinovým sportem, nicméně jeho slečna je jiného názoru a v krokodýlích slzách statečně zvrací do příkopy.
Nejsou jediní, kdo z nějakého důvodu stojí na vrcholu nijak chráněného srázu a čekají, až projedeme. Stmívá se a nás napadají jen samé černé myšlenky. Drsný humor nás přesvědčuje o tom, že se do tohohle lesa prostě vyvážejí nepohodlné mrtvoly a lidi, které potkáváme, prostě jen rušíme od plnění jejich úkolu.
Trvá nekonečnou hodinu a půl, než se vyšplháme na vrchol hory Ai Petri (hora sv. Petra) a já si mohu alespoň na chvíli odpočinout. Ono se to nezdá, ale tatrovka je opravdu dost těžké auto a k dispozici máme brzdy jen na třech kolech. Pokud by se v tomto systému cokoliv porouchalo, nemáme šanci ničím zabrzdit. Ruční brzda je nepoužitelná a kdoví, jak dlouho bychom zvládli brzdit motorem?
Kolem jsou pláně jako z reklamního plakátu na Ukrajinu a jako třešnička na dortu se na vrcholku Krymských hor z ničeho nic zjevuje koule protiraketovéro radaru. Nemyslím na to, že se to nesmí, ale přemýšlím, jak to udělat, abych i v tom šeru pořídil pár snímků. Jenže mozek je po těch pár desítkách kilometrech napružený jako guma od trenýrek a vyhodnocuje pokus o použitelnou fotografii radaru jako předem ztracený.
Radar ale není to jediné, co nás uprostřed téměř kýčovitě působící krajiny zaujme. Kousek od nás se pase kůň. Na tom by samozřejmě nebylo nic divného. Kdyby nebyl od nás vzdálen asi sto metrů. A kdyby i na tuto vzdálenost nebylo zřejmé, že se nejedná o standardně vysokého koně. Když to přeženu, neb díky svědkovi v osobě Michala si to mohu dovolit, tak ten kůň měl snad tři metry na výšku! Hledíme jako blázni a nevíme, co si o tom máme myslet. Jelikož se vzpamatuji nejdříve, zamířím čumák stanislavy směrem k radarové základně, protože tma netma bych rád odjel s fotografií tatry s panoramatem vojenské pýchavky v pozadí. Míjíme ceduli se zákazem vstupu a Michal začíná být nervóznější, než obvykle. Já samozřejmě nemám problém, i když je docela možné, že na základně momentálně vyhlásili poplach a míří na nás desítky hlavní připravených k výstřelu na nezvaného návštěvníka. Krátká výměna pohledů s Michalem zhatí můj smělý sebevražedný plán a v první odbočce poslušně otáčím tatrovku zpátky na hlavní silnici. Třímetrový kůň a napadení vojenského objektu, to by pro dnešek stačilo.
Tma je nekompromisním rozhodcem a žene nás zpátky blíže k civilizaci. Následuji filmově podezřelou dodávku a s díky se na ní věším coby na průvodce dolů do údolí. Nedá se říct, že by naše společnost byla brána za příjemnou. Ale je mi to jedno. Skoro nevidím na cestu, všude jsou jen stromy a serpentiny. S očima na šťopkách se snažíme ulovit nějaké ubytování, jež by prodloužilo naši krymskou anabázi, ale když u jedné z možností zastavuje ona zmiňovaná dodávka, raději přidáváme plyn a ztrácíme se ve tmě. Náš spolehlivý vodič na cestě k Jaltě nejel jako my jen tak bezúčelně na výlet. Další dodávka v temném koutě již čeká na našeho nedobrovolného průvodce a po krátkém přivítání obě posádky něco zaníceně řeší. Jediné, co naše filmem ochořené mozky napadne, je téma překupnictví zbraní. Je to s největší pravděpodobností nesmyl. Ovšem v místech, kde se nacházíme, nám to bude vyvracet jen mizivé procento obyvatelstva.
Nevzdáváme se, ale oba naše mozky velí jednoznačně – pryč z Krymu! Nebojíme se, to ani náhodou. Ale kazí se počasí a ručičky na hodinkách jsou neúplatné. Naším cílem je také strávit pár komerčních chvil na komerční pláži s komerčním programem a nasát tak pár dní léta, které v naší republice každý rok tak zoufale chybí. S lítostným pocitem u srdce opouštíme sedm minut po osmé Jaltu a jen pouhé dvě minuty před půlnocí prosvištíme krymsko-ukrajinskými hranicemi.
Zažil jsem během svých třiatřiceti let života různé formy únavy. Od té předstírané, s cílem zmizet pod peřinou a vyhnout se tak kázání rodičů po návštěvě třídních schůzek, přes spokojenou z dobře vykonané fyzické práce, až po tu vyčerpávající, kdy člověk ztrácí vědomí a padá vysílením. Vždycky jsem se ale těšil na to, jak ulehnu do náruče jednoho z nejúžasnějších vynálezů lidstva, postele, a ráno se probudím jako znovuzrozený.
I teď, v části mapy, která bývá v souvislosti s Evropou vyzobrazována jen ojediněle, nás žene kupředu jediný cíl – postel. Málokde jsme se vyspali tak dokonale, jako tomu bylo v Chersonu. Od splnění našeho skromného snu nás počítáno z Jalty dělí něco okolo čtyř set kilometrů vlnitého asfaltu. To je jako cesta z Ostravy do Prahy, uklidňujeme se. To jsme absolvovali nesčetněkrát. Ale přes všechny výtky na kvalitu našich silnic, tady nevede žádná dálnice D1 a představa dvou a půlhodinové nebo tříhodinové odpočinkové jízdy je přáním nevyslyšitelným.
Tatrovka se prokousává noční mlhou kilometr po kilometru a i přes bolesti hlavy se snažím neustálým přehráváním empétrojek přinutit padající oční víčka k setrvání v otevřené poloze. Stačí pár vteřin nepozornosti a může to dopadnout tragicky.
Je 18. září, půl druhé ráno a my s nadějí parkujeme stanislavu před chersonským autosalonem škodovky. Hned vedle září do tmy neony naší oázy klidu a toužebného spánku – motel Non-Stop.
„Dobrý večer, my už jsme tady byli,“ mumlám znaveně dost nesrozumitelně na ochranku, která jak je zvykem tak slušně, ale s patřičným důrazem zjišťuje, co tady pohledáváme.
„Potřebujeme volný pokoj. Pro dvě osoby,“ pokračuji tlumeně a tak se musí do konverzace vložit Michal. Já jsem už opravdu vyřízený jak žádost.
„Moment. Mám tady dva cizince, máte nějaké volné pokoje?“ hlásí chlapík v uniformě do vysílačky. Nevypadá to zrovna nadějně. Zaplněné parkoviště hovoří samo za sebe. Určitě bude plno a nás čeká uprostřed noci bloudění po městě.
„V pořádku, můžete jít dále,“ odhání naše pesimistické myšlenky noční hlídač a my se během chvilky naložíme jako velbloudi všemi nezbytnými zavazadly, jako jsou na příklad kufry, plechovky piva, Michalův pečlivě zabalený oblek, několik košil, spacák a vyrazíme dusat po dřevěném schodišti k vysněnému cíli. Vstupní dveře jsou nám překvapivě úzké, takže diskrétní nástup na motel se poněkud vymyká kontrole, ale spoléháme na to, že ne všichni nocležníci mají tak slabé spaní, aby je v jednu ráno probudilo pár ran do futer a vrzání několika dřevěných schodů. Do karet nám nahrává i domorodý zvyk umrtvit alkoholem mozkové buňky a následně jít navštívit první ubytovací zařízení po cestě se zcela absurdní nabídkou kvalitního sexu.
„Pšššt!“ syčí na nás recepční a gestikuluje něco ve smyslu, že ji máme následovat. Nechce pasy, nechce peníze, tak proč by ne?
„Pojďte, tady,“ vede nás kamsi na konec chodby. Zrcadlo, no a?
A… Ty vole… Kdesi vedle zrcadla byla neviditelná klika a před námi se otevírá doslova Alenčina říše za zrcadlem! To snad…
„…formality vyřídíme ráno. Dobrou noc,“ opouští nás průvodkyně do světa kouzel a nechává nás stát uprostřed prostoru s pusami údivem dokořán.
„To snad není možný,“ vydechne Michal a jeho zornice jsou větší než obvykle. Stejně jako náš pokoj.
Je to vůbec ještě pokoj? Jak bych to popsal co nejpřesněji. Prostě… na dnešní noc máme k dispozici asi tak jednu třetinu hotelu. Tajnou, ehm, tedy moderním jazykem řečeno diskrétní část hotelu, která maskována, ehm, umístěna za zrcadlem přes celou stěnu nabízí skromný obýváček asi deset krát sedm metrů vybavený barem s plnou lednicí, velkou rohovou sedačkou z pravé kůže a plazmovou televizí. V koupelně obložené mramorem nás vítají dva měkké bílé župany, velká masážní vana, sprchový kout, voňavé šampóny a sprchové gely a dokonalá čistota včetně WC. Stoprocentní masív kam se podíváš, pokud je to možné, tak žádné laciné materiály. Tady se asi musejí odehrávat večírky! A když pokročí hodina? Lehkým krokem se přesunete do prvního patra, kde vás dokonale svede manželská postel (říkejme spíše partnerská nebo milenecká, pochybuji, že tady kdy přespávali skuteční manželé) s nebesy a završí tak dokonalý večer plný zábavy a vzrušení. A když je „po všem“? Nebo se naopak „nezadaří“? Pak je tady k dispozici, jak jinak, další plazmová televize nastavená pro dokonalý výhled a zážitek přímo z manželského (no, když jinak nedáte) lože.
„To snad není možný,“ zasměje se Michal poněkud strašidelným smíchem a zmizí v koupelně. Když se pak objeví zabalen v bělostném županu, mám v sobě už plechovku radegastu a mířím do krajiny snů. Co taky jiného? Jsou dvě ráno a v telce jsou takové pořady, že bychom taky nemuseli usnout vůbec!