Pátek 18. září 2009 začíná naprosto bezkonkurenčně. Jsem fantasticky vyspaný, kolem dokola klid a jen samé dřevo a spousta prostoru a pokud si dobře vzpomínám, tak se probouzím v de facto neexistující místnosti za zrcadlem. Tedy na všechno mám spoustu času a přitom mně nikdo nenajde. Co víc si přát, když je člověk Rak?
Asi jen to, aby vedle něj nebyl někdo neočekávaně a překvapivě vyspaný rychleji a neťapkal v bělostných pantoflích s modrou výšivkou připomínající místo jejich zcizení (lvovský hotel Enej) po dřevěné podlaze sem a tam.
„Vstávej, už je ráno,“ sděluje mi novinu můj ranní budíček zcela bezostyšně kopírujíce notoricky známou větu z večerníčku Bob a Bobek. Hodil bych po něm plechovku piva, ale na devátou ranní je to až příliš práce.
„Dobré ráno, Michale, jak ses vyspal?“ hodilo by se začít zdvořilostní konverzaci, ale naštěstí se známe tolik let a tolik tisíc kilometrů, že moje nevrlé zavrčení bohatě postačí. Co je vlastně dneska v plánu? Jedeme někam? A kam? Mně se nikam nechce. V Chersonu je fajn, nevidím jediný důvod proč tuhle dokonalou Račí základnu opouštět.
„Hele, počkám Tě v autě, jo?“ hlásí pár minut před desátou pro dnešek jednoznačně velitel výpravy a mně tedy nezbývá, než se pokusit o pohyb, sestoupit z prvního patra dolů do koupelny a po nezbytné údržbě tělesné schránky doplnit osádku vozidla na dva muže.
Panečku, tady je všechno tak hezké. Hm. I počasí je tak nějak jakoby objednáno, sluneční paprsky se mně snaží vysvléct z pyžama a já se rozhodnu pro obřad, který z celého srdce nesnáším. Pro holení. Nějak se v té zanedbané fazóně mezi čistotou skvoucím mramorem, chromem a dokonalým souzněním všeho tady necítím.
Mrknu okem ven, všechno v pořádku. Auto tam je, moje druhá cestovatelská polovička trpělivě čeká, takže napěnit, novou žiletku značky Astra s platinou zasunout a jdeme na to.
Prozpěvuji si, ani nevím co, ale ke spokojenosti mi opravdu nic nechybí. Doposud se vždycky něco stalo právě ve chvíli, když sem si myslel, že je svět fajn, ale dnešek je dokonalost sama.
Tedy jak pro koho. Stojím namydlený v luxusní koupelně, v ruce holicí strojek ve výbavě bez motorového pohonu a hledím na sebe do zrcadla. Ne proto, že bych nemohl tomu pohledu odolat, nebo bych se chystal udělal něco životně důležitého, ale protože jsem právě na vlně uspokojení zjistil, že neteče voda.
Doprdele… kdyby to bylo v televizi, tak bych se tomu zasmál, ale tady jsem ztracen někde na Ukrajině a v tekutém stavu tady mám jen půl litru nošovické dvanáctky. No nazdar!
„Mysli, chlape, mysli,“ nutím mozek do činnosti, se kterou v tomhle ročním období nepočítal a dospívám k ponižujícímu závěru. Jsme namydlený. Doslova. Aby to bylo srozumitelné, od začátku cesty si coby člověk s kachním žaludkem utahuji z mého kamaráda, jak důkladně zabírá prostor našeho zavazadlového prostoru něčím tak zbytečným, jako je balená voda. Přestože jsou naše myšlenkové pochody více než bláznivé, na Saharu určitě jet nehodláme a jinak je voda dostupná přece všude. Tak na co vozit něco tak zbytečného? Pere se to ve mně docela fest, ale je s takovou bude poledne a já tady budu stát jako tvrdé Y, když se nic nestane.
„Michale, prosím Tě,“ začínám smířlivě a snažím se ve výslovnosti zakrýt plnou pusu pěny, „máš, prosím Tě, ještě nějaký rájec?“
„Che che che che cheeee,“ dovtípí se volaný na druhé straně telefonického volání o pomoc. „Copak Ty jsi nečetl, že od desíti nepoteče voda? Že bude rěmont (oprava) vodovodního řádu?“vychutnává si tentokrát zaslouženě moji bezvýchodnou situaci. No jasně, že jsem nic nečetl a neviděl, když tam tu cedulku dali až dneska ráno, kdy jsem spokojeně pochrupoval v postýlce s nebesy.
„Hele, ale je to rájec,“ hlásí ve dveřích Michal s lehkou ironií v hlase. V každé ruce jednu PET láhev minerálky ani ne tak na mou záchranu, ale aby si mne vychutnal i naživo.
No co už. Sklapnout uši, poděkovat a nakládat se třemi litry vody natolik hospodárně, abych mohl mezi lidi a nemusel se provizorně mýt někde v rybníce. Že jsou dvě flašky na stodesetikilové tělo málo mi asi nikdo neuvěří, pokud si to sám nevyzkouší.
Třetina motelu vyšla na šest set hřiven, což nehodlám ani přepočítávat, protože je to vzhledem ke kvalitě zanedbatelná částka. A navíc se musím soustředit na to, abych už neměl nepatřičné poznámky na teď už méně než třetinu kufru zabírající plastový zásobník s H2O.
Je jedenáct hodin ukrajinského času, máme najeto 2.626 kilometrů a s nepřekousnutelným pocitem automobilového rivala protočíme náš vzduchem chlazený osmiválec kolem moderního škodováckého autosalónu. Ačkoliv oceňujeme kvalitu i celosvětový zájem o kdysi českou značku Škoda, v našem srdci bude místo vždy jen pro kopřivnickou Tatru. Přestože nezaujala „bohatého německého strýčka“ Volkswagen Group, jenž dal přednost při koupi mladoboleslavské továrně, pro nás tatrovka zůstává symbolem lidské obětavosti a zlatých českých rukou.
A co že to máme dneska na programu? Nic moc atraktivního to asi nebude. Krymskou exotiku máme za sebou, takže teď jen přejedeme hranice Moldávie, Ukrajiny, Rumunska, Bulharska a rozvalíme svá tvarohově bílá muskulaturu postrádající těla vstříc černomořským slunečním paprskům.
Nejprve však splnit několik povinností. Důležitějších, než manželských. Zatímco v hotelové koupelně jsem zůstal na suchu sám, co se týká obsahu našich peněženek, zeje u obou prázdnotou vzájemnou. Coby zkušení chersoňáci si přirozeně víme rady – odbočíme vlevo, pak pár metrů rovně a vpravo a elegantně vplujeme na parkoviště místního autobusového nádraží. Je zajímavé jen tím, že je prostě takové klasické, šedivé, bez zbytečných reklam a příkras, když nepočítám sem tam nějaký ten zašlý žlutý kovový doplněk, kterým plýtvali jen na označení stanovišť autobusů.
„Běž ty, ty máš vždycky štěstí, vysílám Michala s kreditkou a PINem, do útrob šedavého komplexu a hodlám odedřít roli strážce kosmické lodi (to nic, po ránu mi lehce hrabe…). No a kdyby náhodou něco neklaplo, tak s nastartovaným motorem se nám bude snadněji ujíždět. Mně tedy určitě.
„Nechtěl´s náhodou koupit nějaký pohledy?“ snaží se mne přítel můj největší vylákat mezi lidi útokem na citlivé místo mé zvyklosti. S cejchem „out“ – tedy člověka staromódního – se totiž neomezuji při pozdravech z dovolené jen na citově prázdný mail, ale posílám všem, co si zaslouží, skutečný hmatatelný pohled s poštovní známkou státu, kterou budou svému adresátovi závidět všichni filatelisté z okolí.
„No dobře,“ zaparkuji stanislavu na místo pro jeden z mnoha autobusů s hrdostí typického tatrováka – však co, mám vládní limuzínu, ta může stát kdekoliv!
Nedaří se mi pochopit, jak je možné, že na jednom místě je jak tak zvané ústřední autobusové nádraží, tak poměrně větší úřad pošty. Ptát se kolemjdoucích je nesmysl. I když při výběru více než poloviny ukrajinského platu těkám očima kolem sebe, nečiním tak ani za mák z pohnutky najít soutěžícího, kdo na mou otázku najde správnou odpověď, ale z ryze praktické kontroly, jestli někdo nemá zálusk na roličku bankovek, kterou jsem právě ukryl v kapse cestovatelských bermud.
První část mise splněna. S hřejivým kouskem ukrajinské měny v kalhotách je ten den hned plný sluníčka, i kdyby z nebe záporožce padaly. Pojďme na část dvě.
„Chtěl bych pohledy – atkrýtky,“ poslušně hlásím, když se dostanu na řadu. Slečna či mladá paní úřednice mi dá bohužel na výběr a jelikož si v tak krásný den zaslouží pohledy úplně všichni, beru z každého pohledu po jednom. Však co, to se neztratí. Známky pochopitelně nemají, jsou přece pošta. A kde je mám tedy koupit? No přece na poště, to dá rozum!
Překonal jsem ranní vražedné nálady, které mne provázejí každodenně vždy v délce trvání asi půl hodiny a kdo mne zažil tak ví, že je to opravdu za trest. Své uspokojení nad tím, že jsem se opět přesunul z krajiny snů do reality, demonstruji tichem či nesrozumitelným mručením a na jakékoliv otázky pouze zesílím mručení do patřičné zvukové hladiny. Zatímco okolí reaguje podrážděně, cítím se poněkud dotčený. Podle mého soudu právem, jak jinak! První půl hodina mého každodenního života patří plánování dne a vymýšlení geniálních myšlenek. Pokud tento rituál někdo naruší už po deseti vteřinách, nejenže mám po plánování, ale svět právě přišel o jeden ze zázračných nápadů! A navíc mne rozbolí hlava.
Dneska je ale fakt parádně. Vyspinkaní, podhledy máme v autě, nad autem se na nás směje sluníčko, dáme si chemický crossaint, vždy čerstvý a se zárukou jeden rok na konzumaci a vyrážíme na Mikolajev (Mikolajiv). Kdybyste někdy bloudili, je to před MiGem doprava. Tedy pokud jedete ve směru od Chersonu. Jako myslím, z té naší strany. Však když tak vám místní poradí. A jedem!
Než však překročíme hranice Chersonu, zaujme nás tržiště podél cesty. Není to jen pár dočasných stánků, na něž jsme zvyklí třeba z Polska. Můžeme si ukroutit hlavy, protože začátek „hypermarketu v přírodě“ zaujme nalevo kožešinami z většiny zvířat, na která si vzpomenu, napravo registračními pokladnami, kvůli nimž jsem u nás doma absolvoval několikatisícové školení, aby celý projekt – jak jinak – vyšuměl jak tableta mého ranního multivitamínu, a pokračuje desítkami stánků s nabídkami od potravin přes elektro až po suvenýry, nebo dárky jako suvenýry sloužící. Místní „Tesco“ nás oslovilo už při prvním blouděním chersonskou oblastí a dnešní poledne utratíme z bankomatu získané hřivny právě tady. Staví nás totiž veliký růžový medvěd.
Ne, opravdu ani jeden z nás si ničeho nešlehl. Prostě jen tak jedeme podél stolků, stánků a stanů (některé připomínají miniaturní šapitó) a najednou ho vidím. Medvěd. Vysoký. Vysmátý. Růžový. Plyšový. Ten musí být náš!
„Prosím Tě,“ začne Michal terapeuticky tlumit mé jitření, „kam ho dáme? Na střechu? Vždyť má snad tři metry! Jak projedeme hranice?“
„Hmmm,“ zasním se a nemám důvod odpovídat, protože odpověď zazněla už v otázce. Potřebujeme jen pár metrů špagátu a zbytek je v pohodě.
„Mrknem dovnitř, jo?“ vystupujeme po pěti minutách jízdy s ušlechtilým cílem ulovit růžového medvěda.
„Jééééé…“ Přátelé, tyhle citoslovce opravdu nejsou přepisem povzdechu dítěte mateřské školy. To jen dva dospělí lidé vstoupili do krámku s hračkami. Tedy lidé… oba pracují v „aj tý“. Má cenu vysvětlovat dále?
Medvěd tady, medvěd tam, všude, kam se podívám! Vlevo druhově příbuzní olympijským medvídkům, které si pamatuji z ukrajinské zimní olympiády, vedle nich menší či větší medvíďata s mašlemi kolem krku a po zemi se válejí neodolatelné druhy medvědů chovajících – jakmile je uvidíte, musíte je obejmout a pochovat si je. A dokonale hedvábný materiál ne „made in china“ vás přinutí takového méďu už nikdy neopustit.
„Přejete si?“ pokouší se o upřímný úsměv prodavačka, když vidí náš zájem zcela mimo klasické chlapské záliby typu nože a repliky pistolí.
„Máte tady krásné medvědy,“ oznámím ji novinu, která ji musí omráčit, protože to jistě do příjezdu dvou pomatených ajtíků z Čechie nevěděla.
„Vezmeme si toho a toho,“ ukázal bych prstem na zboží, které získá svého majitele prstem, ale v tu chvíli už oba držíme své vyvolené a nehodláme pustit ani za nic.
„Čtyři sta padesát a dvě stě třicet hřiven,“ bereme nejprve jako akontaci, ale paní se tváří spokojeně i ve smyslu, že je to prodejní cena a nic více chtít nebude. Z naší strany se protestů nedočká.
„To je macek,“ vzhlížím zálibně k třímetrovému růžovému monstru, ale naštěstí jsem odtažen k vozidlu a tak ten růžový medvědí přítel bude říkat „pane“ někomu jinému. Snad na něj bude hodný. My se teď odebereme do Mikolajeva a pak se pokusíme bez ztráty imunity projet městem s nejvyšším výskytem pohlavních chorob (nejen) na Ukrajině – Oděsou.
Čeká nás asi dvě stě kilometrů cesty, která se po dosažení první třetiny začne zvolna ohýbat z původně severozápadního směru dolů na jih. Do Bulharska to máme plus mínus dvacet centimetrů. Záleží na měřítku mapy. Pro naše účely plánování trasy je zřejmě optimální glóbus, avšak pro jeho nepraktický tvar volíme vždy spíše praktické řešení. Mapu Evropy.
Přestože následující slovní obrat nebude patřit zrovna k jazykovým skvostům, vystihne asi nejpřesněji aktuální pocit; nacházím se v mírně rozpolceném rozpoložení, snad z logického důvodu. Podle mapy se vracíme zpátky a stačí málo k tomu, aby ve mně uzrálo přesvědčení, že už nikam dál nechci a že stočím volant ve směru zemí českých a moravských. Ačkoliv Rak, dávám přednost objevování něčeho nového, něco mne stále žene vpřed, ale nerad couvám autem a ani v životě.
Naše mapa středního nebo možná i malého měřítka je skvělá v tom, že si ji mohu během řízení rozprostřít na volant, a že je každá vzdálenost v podstatě zanedbatelná, vše máte na dosah ruky. Až několikeré tankování vás vyvede z omylu, že těch pár centimetrů je de facto za rohem.
Pocit ztracenosti se stupňuje s únavou a s nenaplněnými sny. Sny cestovatelskými, sny životními. Putování neznámými kraji má nezpochybnitelnou výhodu v příležitosti k zamyšlení se, co všechno vlastně člověk dokázal nebo zahodil. Co dokázat mohl a neobětoval tomu tolik úsilí, kolik by si snažení zasloužilo, takže nakonec šanci promarnil. Bude se ještě někdy podobná příležitost opakovat? Jak se pak zachovám? Rozhodnu se stejně, nebo opačně? Osamění v neznámé zemi přivádí mozek k produkci nepřeberného množství předsevzetí a nesplnitelných představ, co všechno udělá, až se vrátí domů. Jestli se vrátí. Radost je často vystřídána smutkem, který po čtrnácti dnech naivního snění o laskavosti domova přejde v chronickou melancholii.
Obratník Raka je nejsevernější rovnoběžkou, jejíž zeměpisné šířky Slunce dosahuje pouze jednou za rok v době letního slunovratu. Naproti tomu Obratník Kozoroha je nejjižnější rovnoběžkou a Slunce této šířky dosahuje jedinkrát v roce, a to v období zimního slunovratu. A přesto mají „ti dva“ něco společného – jejich pásmu dominuje nejvíce pouští na světě. Ačkoliv se mne mnohé horoskopy snaží přesvědčit o opaku, sehrávají Kozorozi v mém životě nejdůležitější role, byť by to bylo jako o slunovratu jedinkrát za rok. Možná to jako Rak vidím až přemrštěně romanticky a přikládám význam maličkostem a náhodám, jež by se staly tak jako tak a nebo by život šel dál i bez nich. Zcela viditelné rozdíly navenek však mají jedno společné pevné pouto uvnitř – společně vysněné a společně budované oázy štěstí na nedozírných pouštních dunách. každodenního šedivého života. Je jich málo, ne každá z nich je skutečná, ale každá je důkazem smyslu života oproti ubíjejícímu přežívání v poušti.
Sto devadesát sedm kilometrů přesně od „města medvědů“ a nějaká ta minuta po čtvrt na pět. Zkraťme do pěti písmen – Oděsa.
„Stavíme?“ ptám se zcela zbytečně, protože lákadla tohoto přístavu jsou sice nepřehlédnutelná, ale zdravotní riziko může životní zážitek hravě změnit v doživotní. Nic, pokračujeme. Třeba se tady podíváme jindy. Jen tak na skok. Letecky. Dobře, tak bez skoku. Možná vůbec.
Z Oděsy do Rumunska je to opravdu blízko. Mapa hovoří jasně: podél černomořského pobřeží zažijeme ten pravý romantický večer okořeněný přejezdem přes ústí řeky Dněstru.
Nechápu, co Michalovi vadí na tom půlmilimetrovém značení šířky cesty. Mapa přece nikdy nelže!
Mineme pár zanedbatelných vesniček těžko zapamatovatelných názvů Prymorske, Prymorske a pro změnu Prymorske, a zkušeným krokem krále Šumavy přejedeme za svitu hvězd bažinatou deltu Dunaje.
Pořád nemohu na tomhle plánu najít jedinou trhlinu!
Dobře, takže pojedeme jednodušší trasou. Přes Moldávii. Tam jsem jsme ještě nebyli.
Myslím si, že jedeme úplně nesmyslně. Paradoxně bych měl být rád za snad bezpečnější cestu, když sedím za volantem, ale hraniční přechod Majaki a pohled na mapu mně vede do zneklidňujících vzpomínek na vyprávění zcestovalého kamaráda Vojty, jenž mi v rámci předodjezdového soustředění představoval samozvanou republiku zvanou Podněstří. Sotva zahlédnu první samopalníky, je mi jasné, že bude lepší si dávat bacha. A zbytečně neporušovat jejich pro nás přihlouplé zákazy.
Dostáváme hraniční talon (tedy kousek papírku), na něž jsme zvyklí snad ze všech východních hranic, a s razítkem „Zupin kzaboroněna“ máme pokračovat k moldavským hranicím.
Stejně je to zvláštní, jak si některé státy jen tak samy vyhlásí samostatnost. Nechci teď naštvat Slováky, a rozhodit si to s autonomními republikami už vůbec ne. Spíše přemýšlím, zda je to vítězný pocit svobody, který je impulzem pro podobné snad hrdinské počiny, nebo je v tom jen prachobyčejný byznys a touha po moci.
Podněsterská republika je de facto nezávislý stát, který se odtrhl od Moldavska a mezinárodně jej uznaly jen Náhorní Karabach, Jižní Osetie a Abcházie – tedy žádná sláva. Tihle by sami potřebovali i jiné uznání, než jen nějakými tichomořskými ostrovy, které se mohou kdykoliv, Bůh chraň, potopit.
Nevadí, celník říkal, že máme jet asi 8 kilometrů pořád rovně a jsme na dalších hranicích. Co asi znamená to razítko „Zupin kzaborněna“? Asi nic podstatného. No panečku! Republica Moldova! Tak u téhle cedule chci bez diskuze fotku! A hlavně stanislava! Co to tady píší? „Pozor! Zastavení nebo sjezd z trasy 7,7 km přísně zakázán.“ Hm. Tak to mají blbé, no. Pozdě. Takže na talonu je asi něco jako „Zákaz zastavení“. Ale kdo tomu má rozumět? Půlka Ukrajiny mluví ukrajinsky, druhá půlka rusky a s tímhle tím červeným flekem si neporadí ani překladač od Googlu! No, jak jsem říkal, hlavně neporušovat nějaké ty jejich zákazy. Zbytečně. Třeba kvůli fotky nebo tak něco. Ono na hranicích se vlastně nikdy nesmí fotit. Nebo to alespoň není běžné. Tak jako není běžné si jen taky vyhlašovat státy, že?
Trošku se ztrácím, kde to vlastně jsme. Osm kilometrů uteče jak voda – navíc, když nesmíte udělat zastávku – není-liž pravda – a jsme na dalším hraničním přechodu.
„Proč jste zastavovali?“ přivítá nás nečekaný dotaz.
„Što? – Co?“ vykoktám ze sebe viditelně zaskočen.
„Á, ničivó – Nic, jeďte,“ mávne strážce hranic znechuceně rukou, strčí do kapsy talon a nechá nás bez dalších připomínek projet. Docela mi vrtá hlavou, jak na naši foto zastávku přišel? Odhad času? Nebo že by evidovali pořadí aut?
Asi se z Moldavské Podněsterské republiky (chápejte, nechci si to rozházet raději ani s jednou stranou, co když tady zase pojedeme?) vracíme zpátky na Ukrajinu. Čertví, jakým jazykem se budou dorozumívat tady, ale to je fuk, hodlám bez zbytečných zastávek jet přímo na další hranice. Neptejte se mně, na jaké, cestu kolem světa jsem si vymyslel na základě poněkud zkresleného odhadu situace a vzdáleností. Ale zpátky už cesta nevede. Kupředu, zpátky ni krok! Tedy… Dál na jih,… jsme tohle putování nazvali oficiálně.
Je čtvrt na devět večer našeho cestovatelského času a jiný nás v tuto chvíli ani nezajímá. Jsme dehydrovaní všichni tři, takže první benzínka v obci Sarata bude dneska slavit rekordní tržbu v podobě coly, džusu a luxusního oleje za 8,50 hřivny (asi 21 Kč) za litr pro stanislavu. Poznamenám si do palubního deníku čas a čtyři slova včetně poznámky, že „jsem ho neviděl“, ale v záplavě dalších příhod těch pár čar ztratí v mé paměti význam. Jako by nic nebylo. Možná by to chtělo jít s dobou a začít využívat moderní technologie, které běžný lidský mozek bez chyby doplní, ne-li zcela nahradí.
Občas s nostalgií vzpomínám na svoji první navigaci. Dostal ji od své tehdejší přítelkyně Andrey a nebyla to jen tak obyčejná navigace. Byla to novinka na trhu, do níž jsem se zamiloval na první pohled už při našem prvním setkání na prezentaci společnosti Acer. Díky funkcím jako diář, psaní poznámek a pár her jsem používal asi příznačnějšího označení „pédéáčko“ nebo taky „palm“. Věděl jsem houby, co to znamená, ale naštěstí tento pojem znali všichni, před nimiž jsem se s tímhle vynálezem za více jak osm tisíc korun chlubil. Přestože léta pracuji v oboru informačních technologií, tyhle zábavní záležitosti jdou dodnes mimo mně. Díky téhle „entřicetpětce“ jsem poznal neuvěřitelné množství lesních cest a stezek, do nichž mne ve spolupráci s navigačními satelity bezelstně vedla pokaždé, kdy k tomu měla příležitost. Skutečného uznání se ji však dostalo ve městech. Mapy zpravidla obsahovaly i čísla popisná, čemuž nemohl žádný z těch mých trhacích kalendářů s nápisem Autoatlas konkurovat. Začal jsem si tuhle vymoženost užívat a brzy zadal většinu adres, které jsem pracovně navštěvoval, abych neztrácel čas zbytečným blouděním. Fungovalo to skvěle. Do té doby, než se vybily baterie. Nejen, že přístroj „umřel“, ale po zapnutí odhalil svou největší slabost, jíž se dneska ani nechce věřit – po „oživení“ zapomněl veškerá nastavení, poznámky a samo sebou i uložené destinace. Jako bonus zmizely i mapy a z krabičky se stal jen obyčejný poznámkový blok. Otrocky jsem vše zadal znovu. Pak ještě jednou. A ještě jednou. Má trpělivost slábla se slábnutím baterie, až jsem se nakonec vrátil zpátky ke svým mozkovým závitům a paměti, obé doplněné prostým oslovováním občanů „Prosím Vás, nevíte, kde tady je…?“.
„Šašliky nalevo, viděl jsi to?“ vytrhnu Michala z klimbání, když mne periferní vidění informuje o tom, co si myslí, že zahlédlo. Překvapivě nic neviděl, ale to nevadí, stáčím kormidlo na levobok a vracíme se to ověřit. Ačkoliv plechový poutač ve tmě nezáří neonem, drobný handicap dohání svými nepřehlédnutelnými rozměry – písmena by se dala měřit v metrech a vážit na decimálce.
Je to dokonalé. Americké i ukrajinské zároveň. Jako z filmu. Uprostřed ničeho najednou ve tmě u cesty skromně vykukuje bílé přízemní stavení, spíše takové bistro, než cokoliv většího, a láká kolemjedoucí nejen monstrózní ocelovou reklamou, ale taky blikajícím řetězem diod, který tak důvěrně známe coby vánoční ozdobu. Uprostřed babího léta sice nezvyklé, ale příjemné. Terasu obývá plastové posezení různých barev, prostě co nevydrželo, bylo nahrazeno něčím funkčním, aby bylo na co sednout a přitom to nestálo celé jmění. Jsme tady sami, ovšem bez bázně a hany.
„Dobrý večer, viděli jsme nápis šašliky…,“ zdravím, když překračuji práh a široký úsměv majitele ze mně shazuje veškeré obavy.
„Dobrý večer, pojďte dále, co si dáte? Vyberte si, cokoliv,“ vítá nás chlapík v tričku s anglickými nápisy natolik srdečně, že si rázem připadám jako štamgast. Z fleku by mohl přijet školit ty mnohdy kyselé a otrávené obličeje našich českých rádoby hostinských.
Interiér je jednoduchý a účelný a vyvolává ve mně vzpomínky na rychlé občerstvení U kuřátka, což bylo velikostně a snad i tématicky něco podobného a bylo naší klubovnou a hospůdkou zároveň. Když nám bylo dvacet. Bylo tam moc fajn a na tyhle zážitky člověk jen tak nezapomene. S Kuřátkem to nedopadlo dobře, 90. léta 20. století byla ve znamení podnikání, které však nebylo pro každého. Už tehdy byla naivita a poctivost zabijákem jakékoliv prosperity.
„Máte tady záchody?“ přeruší Michal mé nostalgické snění reálnou potřebou, jež netrpí pouze filmoví hrdinové.
„Ano, ano, běž tam dozadu do tmy,“ ukazuje hostitel a já při vší dobré vůli a slušnosti propukám v nezadržitelný smích. „Ale né, vážně, tam je opravdu záchod,“ dušuje se ten dobrý člověk a při pohledu na Michalův decentní výraz se smích stává nezastavitelným. Nakonec rezignovaně mizí někam mezi rozestavěné cosi a já jen doufám, že se mi v pořádku vrátí.
„Mám plán,“ pokračuje mezitím trošku znejistělým hlasem podnikatel asi našeho věku, „jak se bude dařit, chci tohle zvednout na patro. Restauraci rozšířím a taky tady budu mít ubytování. Motel,“ září mu v očích nadšení jako kdysi nám. Je melancholicky dojemné vidět sám sebe v zrcadle. Kolik našich nadějí skončilo zašlapáno dříve, než mohly vzejít v plnohodnotný život, aby tak nedobrovolně uvolnily místo zkušeným kdysi komunistickým pohlavárům, dneska byznysmenům, či vekslákům a zbohatlíkům obecně?
„Tak co, v pořádku?“ zaměříme se na stín přicházející z temnoty, kde lze tušit toalety a o pár deka lehčího kamaráda.
„Ale jo, dobrý,“ zapojí se do naší diskuze, aby nakonec a trošku tajemně dodal, že dle původního očekávání učinil potřebu jednoduše někde v prostoru, neb zářící WC je ještě ve hvězdách stejně jako vysněný motel.
„Jo, korupce je tady strašná. A ty zákony! Pořád se to mění!“ lamentuje nad stavem země, která je na tom, alespoň sobecky doufáme, pořád ještě o dost hůře i po legislativní stránce, než ta naše. „Ale dcera, je jí dvanáct, ta je opravdu chytrá. Učí se i anglicky! Chci ji poslat na školu do Francie. Našetřím peníze a zaplatím jí to. Je opravdu chytrá!“
Z nabídky jídel vybíráme boršč, šašliky a zelí. A už to jede! Boršč přináší nějaký starší pán, s již tradičním upozorněním, že se jedná o ukrajinský boršč (ten ruský se dělá s hovězím masem), a že si máme dát chleba.
„Jezte, jezte, vzbudil jsem dceru, aby Vám chléb nakrájela,“ povzbuzuje nás do jídla, ale nám se do pečiva moc nechce. Vyhladovělé žaludky jsou scvrknuté a chvilku potrvá, než je polévka roztáhne do velikosti připravené pojmout i šašliky. Zklamání starého pána je nehrané a očividné, jenže my se těšíme na masové jehly. Nakrájeným rajčetem už nepohrdáme, dokonale odlehčí pozdní večeři a dodá jí i něco ryze zdravého. Kdyby to šlo, tak tady zůstanu bydlet. Je mi skvěle. Sedmdesát pět hřiven (asi sto devadesát korun) za dvě čerstvé večeře (spíše obědy) je pro nás zanedbatelná částka a pro budoucí motel kousek od Tatarbunary zásadní tržba.
„Jak tady máte otevřeno?“ zajímám se a odpověď je celkem šílená, protože tady jsou non-stop. Než stihneme zakrýt údiv, přichází další host.
„Máme zavřeno,“ setře ho se zatvrzelým výrazem dosud přívětivý hostitel a ve vteřině se otočí na nás již s úsměvem na rtech. „Chutnalo vám?“
„Máme zavřeno!“ opakuje již zvýšeným hlasem informaci, když návštěvník vcelku oprávněně poukazuje na to, že „Ale oni tady sedí a taky dostali,“ čímž myslí pochopitelně nás.
Smůla no. Otevřeno tady máme sice non-stop, ale ne pro každého.
Mňam. Tohle další z úchvatných „bílých míst“ na mapách se jmenuje Bilolissija, má dokonce své webové stránky a v Tatarbunarském okrese zná tuhle obec dozajista každý uvědomělý občan.
Přejeme vše dobré a jedeme dál. Je to ještě dost daleko, tma jako v pytli a bude třeba někde přenocovat.
O hodinu a půl později nás vítá sto jedenáct kilometrů vzdálený multietnický Izmajil. Město s osmdesáti tisíci obyvateli rozličných národností (žijí zde Ukrajinci, Rusové, Bulhaři, Moldavané, Gagauzové) je jednou ze tří pevností vymezujících historické území zvané Budžak (z tureckého slova „bucak“ – trojúhelník, název tak naznačuje tvar oblasti). Pokud se rozhodnete pátrat po dalších informacích na internetu, dozvíte se, že doprava je sem velice špatná: město leží mimo hlavní silnice, chybí most přes Dunaj do rumunské Tulcey po jediné železniční trati Budžaku jezdí jediný spoj denně (Izmajil – Oděsa). Suchozemská cesta do Rumunska navíc prochází přes jižní cíp Moldavska. Uhneme-li nedopatřením na jih, zmocní se nás močály dunajské delty. Tedy výběr trasy hodný zkušených cestovatelů!
Je páteční noc a v Izmailu to pěkně žije! Ačkoliv je naše návštěva ryze praktická a účelová, tedy najít bankomat, doplnit peněženky a pokračovat k rumunským hranicím, při pohledu na blonďaté krásky připravené na víkendový mejdan se mi začínají hlavou honit myšlenky na kratší neplánovanou zastávku. A protože jsem hlava otevřená, dávám o návrhu demokraticky hlasovat.
„Ne,….ne,“ dostávám rezolutní zamítnutí a i když v danou chvíli nemám dostatek soudnosti, abych ocenil kamarádovu zodpovědnost (díky za ni!), nezbývá nic jiného, než si nechat zajít chuť na pár hodin zábavy a případně i radovánek, no a suše a zodpovědně splnit úkol mise.
Zásobník na peníze je pochopitelně uprostřed náměstí, kde se jeden klub snaží světelně přeblikat druhý a z každého vstupu k nám doléhá navzájem podobné dunění basů diskotéky. Oproti českým „Stodolním ulicím“ jsme tady jediní autem (co s autem, když tady v podstatě neexistuje silnice, že? – tedy oficiálně) a strháváme tak na sebe celkem nežádoucí pozornost kolem postávajících hloučků. I když vybereme jen pár bankovek, tak to vždycky bude minimálně třetina místního průměrného platu a jedna dobře mířená rána do hlavy by mohla vcelku rychle zařídit změnu jejich držitele. A to bych nerad. Mé druhé jméno je Velkorysost, ale jak jde o peníze… a o moji hlavu tak… Nedívat se nalevo napravo, zadat PIN, přeskákat pět nesmyslných reklam a pět stovek ze štěrbiny rychle srolovat do kapsy. Sedám za volat, podřadím tak, aby si pařmeni všech zemí vychutnali ten osmiválcový koncert a jinak jsem tady nikdy nebyl. Ty snad ano, Michale?
Běžně se dá osmdesát kilometrů ujet i za půl hodiny, tady nás ale jinak zanedbatelná vzdálenost přenese až přes páteční půlnoc. Konečně jsme v Reni, podle mapy by tady měl být hraniční přechod. Zatímco na úplatky jsme našetřili, fyzických sil ubývá. Tak ať to máme co nejrychleji za sebou.
Pane jo, tolik jeřábů jsem viděl naposledy v litevské Klaipédě. Kolik naložených a vyložených lodí asi mají tahle přístavní monstra připomínající terminátory za sebou? Na chvíli úžasem ztratím pojem o světě, ale rázem jsem zpátky, když vyjde najevo, že s hranicemi v Reni je to jako s ostravským letištěm. Mošnov není Ostrava a v Reni nehledejte ukrajinsko-moldavské závory.