Vstup do Litvy jsem předpokládal se zdržením jen pár vteřin, možná minut. Jenže tři mladí celníci evidentně nemají co dělat a snaží se zavést konverzaci a současně kontrolovat naši tatrovku co možná nejdůkladněji. Proč? A zase ta vodka. Kruci, proč každého zajímá, co vezu? Musejí mi to snad proplatit?
„Kolik litrů?“, vyrozuměl jsem dotaz.
„Tři a půl, ehm, tri, ehm pjať…“, zamotávám se, jelikož si nevzpomínám, jak se řekne tečka nebo čárka. Prostě Tatra 613 má obsah tři a půl litru, najděte si to v techničáku, když jste takoví frajeři.
„Tak? A víte, že do Litvy je možné přivézt jen tři litry?“, ožívá jeden z kontrolorů.
Aha, vás nezajímal obsah motoru? Na to se přece ptají všichni! No tak vodky, to nevím, kolik vezu. Možná ještě o něco více, ale rozhodně to tady nehodlám řešit. Nahodil jsem nacvičený výraz nechápajícího idiota a tak nás pobaveně a bez dalšího vyptávání vpustili. Nějak ztrácím smysl pro humor, když jsem přetažený a mám před sebou ještě stovky kilometrů jízdy. Ono se to nezdá, ale levé přední kolo – vzpomínka na ruský defekt – po celou dobu rozkmitává volant a jak poznamenal Michal, je tak cestování ještě náročnější.
Hned po pár stech metrech v Zarasai tankuji plyn. Ne, že bychom už vyjeli všechen benzín, ale už nejsme v laciném kraji a platit skoro třicet korun za litr se nám nechce. Plyn za 1,25 litů (12,50 Kč) je akceptovatelný. Od rusko-lotyšských hranic k těm lotyšsko-litevským to bylo plus mínus 175 kilometrů. Těžko to změřím s přesností na metry, jelikož se neodhaduje snadno, zda už jsme v jiné zemi, nebo ještě stojíme na vstupu.
Další zastávku uděláme až na litevsko-polském přechodu v Suwalkách. Chceme ušetřit co nejvíce za případné ubytování. Není možné, abychom to ve dvou lidech už nedojeli až domů…
Jenže člověk míní a neuvědomuje si kolikrát své skutečné síly. Po pár hodinách jízdy předávám kormidlo Michalovi a zkouším na chvíli usnout. Není to nic moc, ale dá se říct, že se probouzím až na hraničním přechodu Budzisko-Suwalki.