Litevské hranice ve dvě hodiny ráno znamenaly jen pár minut zdržení. Zaměstnanec hraničního prostoru – ještě před rokem bych napsal celník, ale kdoví, jak se vlastně po vstupu do Evropské unie a tedy s pádem celnic tihle kontroloři nazývají? – nám zkontroloval pasy, obešel auto zepředu dozadu a požádal nás o otevření kufru za účelem kontroly zavazadel. To bylo něco pro Davida! Vystartoval ze zadního sedadla jako střela a s nevinným výrazem ve tváři otevřel „kufr“. Pánovi v uniformě se naskytl pohled, který asi ještě neviděl – obrovský motor Tatry 613! „Kruci, kde to má asi kufr?“, pomyslel si možná hraničář a jeho náhle zčervenalá tvář nedokázala skrýt překvapení a možná také trošku studu, že se takhle nechal nachytat. Bez jediného slova jen pokývnul, že můžeme kufr, tedy vlastně kapotu zavřít a ukázal nám, že můžeme jet. Poděkovali jsme a ještě ve zpětném zrcátku si všimli, jak svůj zážitek probírá se svým kolegou. Možná mu říkal něco ve smyslu „Představ si, ta česká limuzína nejen že vypadá nějak jinak, ale má navíc motor vzadu!“
Ještě na hranicích jsme v klasické malé budce vyměnili eura za místní měnu (1 euro=3,2 litů, tedy 1 lit je asi 10 korun) a pokračovali do vnitrozemí Litevské republiky. Hodinky ukazovaly něco málo po druhé hodině ranní, ale ve skutečnosti už bylo o hodinu více. S postupem na severovýchod se nám poprvé změnil čas a tak bylo potřeba ke každé středoevropské hodině připočítat ještě hodinu navíc.
Prašné polské cesty se změnily na silnice první třídy s perfektním značením a také jsme minuli první čerpací stanici značky LUKoil, které mají přinejmenším vizuelně na území pobaltských republik naprostou majoritu. Naším nejaktuálnějším úkolem bylo najít ubytování. Kousek za hranicemi je odbočka do vesnice Sasnava. Stejně jako loni nás modrá cedule s postelí informovala o tom, že zde pravděpodobně nalezneme nocleh. Odbočili jsme tedy vlevo, ale v malé vesničce, čítající jen několik malých domků, svítila do noční řídké mlhy jen veliká žárovka na jednom větším stavení. Nic nenasvědčovalo tomu, že bychom zde mohli přenocovat. Opakovala se tak situace z minulého roku, kdy jsme v Sasnavě také marně sháněli bydlení. Rozhodli jsme se ještě udělat okruh po blízkém okolí, ale narazili jsme jen na dřevěný motorest, který sice vypadal obydlený, ale mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno také pečlivě uzamčený. Vrátili jsme se tedy na hlavní tah a pokračovali nocí směrem na západ.
Za svítání jsme dorazili do města Kaunas, což je jedno z mála větších litevských měst. Bylo půl čtvrté ráno místního času a s očima na šťopkách jsme hledali ceduli s nápisem hotel nebo viešbutis, což je vlastně to samé, jen v litevském jazyce. Byli jsme docela unavení, takže nám bylo v podstatě jedno, kde budeme nocovat. První cedule nás zavedla na kopec do hotelu Panorama, který ale měl tolik hvězdiček, že jsme zdvořile odmítli a ohlíželi se po další ceduli s postelí. Všude to ale bylo podobné, docela milé uvítání, ale nejnižší cena byla v přepočtu okolo 1.200,- Kč za osobu. Krát tři osoby to byl celkem balík. Navíc byl konec července, tedy lení sezóna, takže když se nám už podařilo najít něco levnějšího, bylo to plně obsazené. V pět hodin ráno místního času jsme stále ještě nebydleli a uvažovali o pokračování v cestě dále. Jelikož s prázdným žaludkem se špatně přemýšlí, zastavili jsme u jednoho s červených stánků s rychlým občerstvením „Kebabas“ a kombinací češtiny, angličtiny, němčiny a ruštiny jsme po pár minutách skororozhovoru dostali něco teplého v mikrotenovém sáčku. Mastná kapsa z plackového těsta plněná něčím jako masem a houbami nebyla zrovna ideální snídaní, ale měli jsme hlad. Milé prodavačce s veselým úsměvem jsme zaplatili dva lity a pustili se do jídla. Slečny z nás asi musely mít celkem legraci. Tři čeští hladovci v podivném autě v pět ráno se marně snaží čtyřmi jazyky koupit litevský hambáč. Hladoví jsme ale nebyli sami, mimo nás hledal ve stánku něco na zub také kaunasský taxikář. Akorát s tím rozdílem, že si na rozdíl od nás objednával jen pár vteřin. Čím to asi bude? Příště s sebou beru česko-litevský slovník, jestli něco takového existuje…
Jdeme hledat ubytování. Dalším místem byl něco jako malý motorest hned vedle čerpací stanice u hlavní silnice. Alespoň se nám to tak zdálo. Na parkovišti bylo odstaveno pár kamiónů, takže proč to nezkusit? Nicméně jsme zase neměli štěstí. Buď se nejednalo o motorest v pravém slova smyslu, nebo zapůsobila jazyková bariéra, každopádně jsme se otáčeli zpátky. Chvilku trvalo, než jsme našli ten správný směr z města a zvolili jsme hledání naslepo v blízkém okolí. Po deseti kilometrech cesty zpátky k hranicím jsme zahlédli vysoký plot a za ním stavení, které vypadalo jako klasický motorest. Senas Berbas, Kaviné-Baras, Viešbutis-Hotel 0-24, stálo na ceduli. Šli jsme s Michalem zkusit štěstí. Zazvonili jsme a po chvíli se za vysokými vraty objevila malá, šedovlasá babička jako z pohádky. Zkombinovali jsme ruštinu s angličtinou a vysvětlili, o co nám jde. Jsme tři lidé, kteří hledají volný pokoj. „To jste tři a chcete jen jeden pokoj?“, podivovala se chvíli babička, ale neviděla v tom větší problém. Hurá, možná budeme dneska i spát! Takže dále, kolik nás to bude stát? Babička se projevila jako akceschopná paní a hned nám vysvětlila, že to záleží na délce našeho pobytu. Tedy jestli se hodláme zdržet jen dvanáct hodin, nebo dvacet čtyři hodiny nebo co vlastně máme v plánu? To už z auta vystoupil i David, abychom se shodli jsme se na tom, že dvanáct hodin bohatě stačí. Babička se na něj pohlédla přes své brýle, chápavě se na nás usmála a řekla: „Tak to bude 120 litů, ale budete, prosím, ve dvou pokojích, ano?“. Výborně! Asi 400,- korun na osobu byla pro nás akceptovatelná částka. Můžeme nejdříve vidět pokoje? Byla to spíše taková formalita, protože bylo celkem jasné, že asi těžko budeme hledat jinde, ale na druhé straně, člověk má vědět, za co bude platit. „Ale ano, jistě.“
Vrata se otevřela a tak jsme mohli vstoupit do dvora. Zaparkoval jsem stanislavu a začali jsme vybalovat nejnutnější zavazadla. Kousek od nás parkovalo nějaké menší auto. Muž a žena okolo čtyřicítky z nás nemohli spustit oči, ale nevěnovali jsme tomu pozornost a snažili se konečně dostat do postele. „Psst, pojďte tiše.“, šeptala babička a vedla nás po schodech nahoru. Dřevěné schodiště vyústilo v ne příliš širokou chodbu obloženou dřevem. Po stranách byly dveře, za nimiž byl malý útulný pokoj s prostornou sprchou. Ano, tak tohle bereme! Domluvili jsme se, jak budeme spát, já s Davidem a Michal bude mít pokoj sám pro sebe. Seběhl jsem dolů zaplatit. V půl sedmé ráno místního času jsme naší ubytovatelce popřál dobrou noc a spěchal na pokoj.
Červený plot, červená vrata, červená střecha, interiér ve dřevě místy dorůžova, zírající možná manželský pár v golfu na dvoře, podivně se tvářící muž v tílku a trenýrkách, kterého jsem potkal na chodbě, šibalský pohled zpoza babiččiných brýlí… A když jsme shodili z manželských postelí pokrývku, jež skrývala peřiny s květinkami a růžová prostěradla, tak už nebylo pochyb – spíme v hodinovém hotýlku! No a co? Máme zaplacených dvanáct hodin odpočinku, takže sprcha a rychle do hajan!
Deset minut před třináctou hodinou litevského času mne probudila romantická
hudba. Příjemný hlas zpěvačky doprovázený kytarou mi nabízel představu, že na zahrádce před hotelem je malý soukromý koncert. Dopil jsem plechovku piva, spokojeně ležel na posteli a relaxoval. Když ale kytarové vystoupení vystřídala Enigma, tak bylo víc než jisté, že je hudba reprodukovaná. Nebo že by ne? Vstal jsem a poodhrnul svislé žaluzie, které zakrývaly výhled z našeho vlastně podkrovního pokoje. Zatímco moji čeští kamarádi ještě spali, zahradní restaurace už docela žila. Několik aut plnilo rozlehlé parkoviště před hotelem a protože byla doba oběda, venkovní posezení bylo jako stvořené pro strávení pár chvil u dobrého jídla. Dlouhovlasá blondýnka a černovláska s úsměvem obsluhovaly hosty a celá scenérie jen doplňovala příjemný pocit, který jsem z tohoto místa měl. David s Michalem postupně vstali také a tak jsme těsně před čtvrtou odpolední místního času byli připraveni k odjezdu. Vedle stanislavy parkovala mazda 323 s německou espézetkou. Asi někdo z nás více bouchl dveřmi, každopádně mazda spustila na celé okolí alarm. Nevěnovali jsme tomu více pozornosti, než bylo nutné a po několika vteřinách poplach skončil. Majitele jsme nezahlédli. Asi použil dálkové ovládání a dál se věnoval programu, pro který byl tento hotýlek postaven…
Kaunas je velice hezké starobylé město s velkým náměstím, několika kostely či bazilikami zasvěcenými apoštolům Petru, Pavlovi a Františkovi, muzeem průmyslu a starodávným hradem. Zaparkovali jsme stanislavu u jednoho z pravděpodobně měšťanských domů na začátku náměstí a protože svítilo sluníčko, vydali jsme se na prohlídku města. Hned na začátku nás odchytil jeden z místních slušně česky (!) mluvících Kaunasanů a nabízel nám pohlednice. Byli jsme překvapeni, že můžeme platit lity i českými korunami (deset korun za kus) a vybrali jsme několik pohledů na památku.
Počasí bylo naprosto perfektní. Svítilo sluníčko a přitom nebylo horko a dusno, ale příjemné teplo. Mladý milenecký pár se osvěžoval zmrzlinou u nízké kašny na kraji náměstí a my jsme pozvolna vyrazili na průzkum terénu. Jednou z hlavních dominant Radničního náměstí je barokní radnice, která pro svou bílou barvu a 53 metrů vysokou věž bývá nazývána Bílá labuť. My jsme si ale mysleli, že jde o vysoký bílý kostel, před nímž byla v zemi skleněná deska a nějaký nápis. Nechci vypadat jako barbar, ale opravdu nevím, co tam stálo. Každopádně se se mnou pokoušela domlouvat nějaká pravděpodobně místní žena, ale přes všechnu snahu jsem jí bohužel nerozuměl. Pokusil jsem se alespoň udělat prvních pár záběrů kamerou, kterou mi na cestu ochotně půjčil kamarád Miloš. Držel jsem ji poprvé v životě a přestože jsem měl celkem hodně zkušeností, chvilku mi trvalo, než jsem ji „dostal do ruky“. (Až později jsem zjistil, že jsem ji neměl až tak „v ruce“, jak se mi zdálo. Ale nepředbíhejme…). Roli fotografa převzal Michal. Pod skleněnou radniční deskou byly vidět kousky archeologických nálezů. Nebyly moc vidět, protože sklo odráželo sluneční paprsky a tak si Michal kleknul ve snaze vidět více. To ale nebyl dobrý nápad. Ji dříve zmiňovaná paní nám nesrozumitelnou litevštinou Michala trošku důrazněji upozornila, že na tuto desku je zákaz vstupu. Aha, pardon. No a část nápisu byla rozluštěna.
Když jsme se rozhlédli po náměstí, jen těžko jsme vybírali směr, kudy se vydat nejdříve. Na každé straně bylo něco zajímavého, co jsme chtěli vidět. Nakonec jsme obešli kostel a ocitli se u zamyšleně sedící sochy významného litevského umělce. Přiznám se, že nevím, o koho se jednalo. O kousek dál bylo muzeum průmyslu. Hned u vchodu stál motorový agregát, který zaujal Davida natolik, že se u něj nenechal vyfotit jednou, ale hned dvakrát. Vedle jeho poněkud drobnější postavy vypadala ta motorová obluda ještě větší. Dovnitř do muzea jsme nešli. Jednak jsme chtěli vidět co nejvíce z města jako takového a taky jsme se pomalu rozhlíželi po nějakém občerstvení.
Starobylý hrad, jenom zlomek z bohaté historie Litvy, nás zaujal z několika důvodů; netyčil se někde na kopci, jak to bývá u podobných stavení obvyklé, ale pár desítek kroků od náměstí. Byl nízký, měl dlouhé hradby a díky cihle coby hlavnímu stavebnímu materiálu převládala z větší části červená barva. Věž i hradby pokrývala červená střecha. Místní se tady procházeli po upraveném zeleném trávníku a někteří venčili psíky. Neskutečná pohoda…
Pokračovali jsme v poznávání města. Tady byly i telefonní budky zajímavé. Když opomenu to, že nebyly počmárané nebo rozbité, vypadaly jako velká lucerna z pohádky o Broučcích. A možná tak trošku jako jahoda – samotná budka byla červeného kovu s malými skleněnými okny a nad nápisem „TELEFONAS“ byla kopulovitá černá stříška, na jejímž vrcholu byla ještě jako třešnička na dortu koule. Zkrátka – u nás bych v tom prodával noviny a časopisy, tady to lidé využívali pro telefonování.
Zatímco já jsem byl nasycen z vlastních zásob „výtečným“ lančmítem ze sortimentu výrobků s označením „aro“, moji kolegové na tom byli hůře. (Pozn. ve skutečnosti to nebylo k jídlu, ale měl jsem cestou takový hlad… při výběru potravin na cestu jsem si bohužel neuvědomil, že už ani ten luncheon-meat není to, co býval…). Vyrazili jsme tedy směrem k místní samoobsluze. Sympatický menší obchod nabízel dostatečný výběr potravin všeho každodenního druhu. S radostí jsme mohli konstatovat, že i za srovnatelné ceny jako u nás. Michal s Davidem vzali útokem místní pečivo a balenou vodu, já jsem obohatil svou sbírku piva o další dvě plechovky. Celkem jsme v obchodě nechali asi 20 litů a spokojeně nesli nákup do auta.
Kaunas leží na soutoku řek Neris a Nemunas. V přístavu nešel přehlédnout velký parník, dneska už ale fungující jen jako restaurace. Skutečná loď schopná plavby kotvila o pár desítek metrů dále a nabírala po plavbě dychtící pasažéry. Opření o zábradlí jsme spokojeně pozorovali řeku a okolí. Kousek od nás seděla moc hezká, ale podle všeho zadaná a zaláskovaná, litevská slečna, a nad našimi hlavami předváděl nějaký šikovný pilot akrobatické kousky s malým letadlem. Tohle město se nám opravdu líbí.
Dvě hodiny na Kaunas je žalostně málo, ale je třeba jet dále. Naším dalším cílem byla Klaipéda a nechtěli jsme shánět ubytování zase někdy nad ránem. Vylezli jsme tedy po břehu nahoru a pomalu se vraceli k autu. Jé, ten dům se směje! A opravdu – bílý domek se sedlovou střechou měl oči, nos a rozesmátou pusu a to vše dohromady tvořilo veselý ciferník hodin! Tohle musím natočit. Spustil jsem kameru a bočním viděním jsem zahlédl blížící se osobní dodávku. Maršrútka! Malý autobusek asi pro 15 lidí, který sice má stanovenou trasu i zastávky, ale bez problémů zastavuje i na znamení, jsem poprvé zažil loni v Rusku. Tady jsem ho nečekal. Přitom se není čemu divit, tenhle způsob přepravy je opravdu hodně příjemný. Stopnete si ho, kde chcete, nastoupíte, zaplatíte jednotnou taxu a když chcete zastavit a vystoupit, tak jen zavoláte na šoféra.
Těžko bych odhadl, kolik žije v Kaunasu lidí. Průvodce píše o více než 400 tisíci obyvatelích. Tak vysoké číslo jsem ani nečekal. Nicméně je pravdou, že jsme městem jen tak „proletěli“. Naším cílem nebylo projít všechna muzea a památky, kterých je v tomto druhém největším městě Litvy opravdu požehnaně. My jsme vychutnávali uvolněnou atmosféru země, kam „rozumní“ lidé nejezdí. Pokud nemusejí. Což nás svým způsobem i těší, že ne všude jsou Češi…
V šest odpoledne místního času vyrážíme na západ. Půjde-li vše dobře, budeme dnes spát v Klaipédě. Cestou jsme ještě pro jistotu dotankovali plyn „dujos“ (1.751 km) a šli tradičně na exkurzi do místní čerpací stanice. Čekala nás jedna z dalších ukázek litevské ochoty a profesionality. Z docela pestré nabídky, která zahrnovala i české oplatky Disco (…“Disco, ty nikdy nejíš sám…“ , jak hlásá reklama) jsme se rozhodli doplnit zásoby vody a papírových kapesníčků. Na výběr bylo asi z pěti (!) různých druhů! Vybral jsem cenově nejvýhodnější kapesníčky ruské výroby s tím, že jich vezmu celé balení za 3 lity. „Dobrý den, chtěl bych tamty ruské papírové kapesníčky. Celé balení…“, zkoušel jsem anglicko-rusko-česky na příjemného pana prodavače (možná to sice není to pravé ořechové označení, ale termín obsluha čerpací stanice mi zní poněkud abstraktně). Pán neváhal, obešel pult – asi jde do skladu, myslel jsem si – ale zamířil k regálu s kapesníky. „Jaké si přejete a kolik kusů?“, nabádal mne, ať jdu za ním. „Deset“, a ukázal jsem na vybranou značku. Během pár vteřin pán hbitě naházel do připraveného mikrotenového sáčku deset balíčků a s úsměvem „Co to bude dále?“ hodlal pokračovat v obsluhování.
To nás dostal. Když si vzpomenu na drtivou většinu obsluh čerpacích stanic u nás, kdy člověk natankuje plnou nádrž, přibere k tomu něco pro sebe, čeká ho platba blížící se dvěma tisícovkám a u kasy ho přivítá kyselý obličej znuděné pokladní, jež mu stylem „Ach jo, to mě ale štve, že musím pracovat, a to toho ten otrava ještě koupil tolik…“ mezi žvýkáním procedí maximálně tak cifru k zaplacení, tak můžu poznamenat jen jedno – máme se hodně co učit. Ano, my „vyspělá země a kultura“ od „těch z rozvojové země v Rusku“… Pokaždé, co si na to vzpomeneme, vyvolá nám tahle scénka s nadmíru ochotným pánem z čerpačky úsměv na tváři.
Plyn do stanislavy, voda pro Michala, kapesníky pro můj nos… Máme všechno, děkujeme, jedeme dál. Vychutnával jsem si jízdu na sedadle spolujezdce a vzpomínal na loňské cestování. Perfektní čtyřproudová dálnice rozdělená mezi protijedoucími pruhy asi pět metrů širokým pásem trávy byla tehdy nepoměrně klidnější. Aut jsme potkávali jen velmi málo a jen zřídka byla k vidění jiná značka, než Audi.
Letos tomu bylo jinak. Staré A80tky případně A100vky nahradily nové modely rozličných západních automobilek. Také provoz se přiblížil západnímu standardu. Bohužel. Hlavní rozdíl jsme ale zaznamenali ve stylu jízdy místních řidičů. Zatímco u nás, ale i jinde, kde by se po takové dálnici jelo na plný plyn, kde by občas do levého (rychlejšího) pruhu zcela bez myšlenek na možné následky vjela stará škodovka s osmdesátkou na tachometru (v lepším případě), tady jeli všichni okolo stovky, dodržovali bezpečný odstup a i nám tak nějak připadlo, že je ta jízda taková plynulejší. Ono je to logické – plynulá jízda znamená nejen větší pohodu, ale také nižší spotřebu paliva a v konečném důsledku se i člověk dostane na místo rychleji, než když jede stylem „plyn-brzda-plyn“. Za celou cestu jsme nezaznamenali ani jednu havárii.
Co se naštěstí nezměnilo, to bylo to uklidňující okolí dálnice. Kopce tady v podstatě nejsou, reklamní billboardy se stupidními slogany taky (ještě) ne, takže se nabízí pohled na širé pastviny, na nichž se spokojeně pasou krávy, sem tam je doprovází čáp, pak je vystřídá obilí, místy již sklizené, v dálce je za stromy nějaká vesnička, kterou někdy podle všeho reprezentuje jen jedno stavení nebo statek a nad tím vším stoupá do západu slunce balón…
O půl deváté místního času se smráká a my přijíždíme do Klaipédy. Snažím se vzpomenout, kde jsme spali v loni. Cenově dostupný penzion Fortuna by se nám znovu hodil. Ale kdepak, většina ulic je podobných a tak navrhuji osvědčený způsob: budeme hledat náhodně podle značek s postelí. Nedaří se. Jezdíme sem a tam až nakonec zamíříme do evidentně plného hotelu Parkas. Není to žádný velký hotel, na jaké jsme zvyklí u nás. Spíše komplex asi čtyř patrových domů s podkrovím a garážemi. Navíc na parkovišti před hotelem stojí velký zájezdový autobus. Tady určitě mít místo nebudou. Ale za zeptání nic nedáme. Jdeme! Ve vstupní hale s květinami, koženou sedačkou a vkusnými koberci pokrývajícími mramorovou podlahu nás vítá hudba a dobrá nálada již ubytovaných hostů. Tady se něco slaví. Zamíříme k recepci a zaznamenáváme první úspěch – sympatická recepční okolo čtyřiceti hovoří anglicky. „Dobrý večer, máte volný pokoj pro tři osoby, prosím?“, ptáme se bez toho, že bychom čekali kladnou odpověď. Hotel je plný, ale… „…a na jak dlouho? Máme volný jeden pokoj, ale jen na jednu noc.“ Skvělé! Dneska budeme půjdeme spát už před půlnocí! „Dobrá, ale opravdu jen do zítřka.“, opakuje pomalu paní recepční a my slibujeme, že pokoj zítra uvolníme. Zbývá už jen jeden podstatný detail. Cena. Tady to bude asi hodně drahé. „Pokoj stojí…“ , hm, tolik litů u sebe nemáme. Ale máme eura a platební karty. „Dobrá“, paní bere do ruky kalkulačku a po chvíli nám ji podává tak, ať vidíme na displej. „60 euro?“, to je na osobu trošku moc. Ale je to hezký hotel, za to se platí. „Ne, to je dohromady. Cena za pokoj se snídaní.“ Paní se nám líbí čím dál více. 20 euro na osobu je asi šest stovek, za to je u nás ubytovna a ne tak pěkný hotel. Bereme! „Máte auto? Chcete i garáž? Stojí 10 euro.“. Paní recepční je skvělá obchodnice. A stanislava by se měla taky kvalitně vyspat. Bereme! „Dobrá, přineste si věci a já zatím otevřu garáž.“
David mezitím čekal v autě a přivítal nás samozřejmě se slovy „Mají plno, že…“. „Nemají, bydlíme!“ Kluci si posbírali zavazadla a já usedl za volant, abych zagarážoval stanislavu. Však už na mne paní recepční čekala u otevřených vrat garáže. Při pohledu na tatru to vypadalo, že nevěří, že se tam vejde. Ale vešla a v pohodě. Zatáhla vrata a něco se mně ptala. Ale nějak jsem nerozuměl, tak jsem jí řekl, že je to super a že jsme rádi, že se o nás postarala.
Chtěl jsem vyměnit žárovku v levém předním světle, protože svítila jen parkovačka, což jsem na cestě maskoval tím, že jsem měl současně zapnuté parkovačky a prostřední přídavné mlhovodálkové světla. Tím pádem to vypadalo, že to mám tak schválně. Nechtěl jsem dát prostě najevo, že mi něco nefunguje. Zvlášť na autě, na které se se zájmem dívali úplně všichni a silnici při předjíždění ztráceli na chvíli pojem o tom, co je před nimi a jen otáčeli hlavy a bez skrývaného obdivu sledovali, co to vlastně kolem nic jede. Stačilo, že jsme v Polsku ztratili ozdobnou poklici na pravé předním kole a holý disk vypadal opravdu hrozně.
Ale paní pořád stála a čekala na mne, z čehož jsem usoudil, že si mám nejdříve vzít věci a pak případně řešit vše ostatní. Dobrá tedy. Prošli jsme komplexem garáží a po schodech dorazili zpátky na recepci. Poděkoval jsem a zamířil s kamarády na pokoj.
„Hele, tady je všechno japonský! To je kvalita!“, nechal se unést David elektronickým vybavením našeho apartmá. Televize Thomson a dokonce i budík Thomson! Žádný laciný šmejd. Potěší, i když tyhle dvě věci určitě nebudeme potřebovat. Pokoj se nám líbil. Prozatím to bylo naše nejlepší bydlení. (I když diskrétní motel poblíž Kaunasu byl taky fajn…) Za vstupními dveřmi byla hezká předsíň se zrcadlem na dřevěnou stěnou a lavicí a když člověk postoupil přes přepážku dále do hlavní místnosti, objevil se uprostřed prostorného pokoje s dvojlůžkem a dalšími dvěmi postelemi. Vše bylo rozděleno tak, že měl každý své soukromí a pohodlí. V rohu byla již zmiňovaná barevná stereo televize (vzpomínáte ještě na popis televize z polského hotelu?) a za ní poněkud nelogicky sedačka pro tři lidi s červeným polštářkem. Pod oknem, které vedlo do ulice a nabízelo nám pohled na protější zajímavé domy klaipédských obyvatel, se nacházel stůl se dvěmi židlemi a stolní lampou. Na maličkém červeném ubruse byly připraveny klasické sovětské skleničky známé snad po celé (východní?) Evropě a pro kuřáky popelník. Během chvilky jsme si rozdělili, kdo kde bude spát, zavazadla složili na a okolo stolku pod oknem a spokojeně vychutnávali naše dočasné bydlení. Přirozeně jsme nezapomněli navštívit naši toaletu a s potěšením jsme museli konstatovat, že česká značka JIKA dorazila i sem.
Co s načatým večerem? Bude potřeba vyměnit žárovku ve stanislavě. Ale předtím se pojďme podívat, co se děje dole. Prošli jsme okolo posezení na chodbě, vystoupali po dřevěných schodech a pokračovali k hlavnímu mramorovému schodišti, které vedlo dolů. Hned na jeho začátku jsme zaslechli: „Vy soldaty iz Estónii?“ – šedovlasý chlapík okolo pětašedesáti směřoval tenhle dotaz směrem k nám. „Nět, my iz Čéchii.“ – pokusil jsem se o odpověď. Starý pán pokýval hlavou a kráčel po schodech dolů, v ruce fajfku skousnutou pod velikým knírem. Vypadal jako typický velitel z nějakého filmu o vojevůdcích první světové války. Jeho věk jsem odhadl jen velmi těžko, ale čišel z něho elán a životní moudrost. Velice sympatický člověk.
Sestoupili jsme dolů. Od recepce to bylo jen malý kousek do sálu, kde byla zábava v plném proudu. Hrála hudba, tancovalo se, tleskalo a výskalo. Vypadalo to na velikou oslavu. Postavili jsme se kousek od paní recepční, abychom lépe viděli a otevřenými dveřmi nahlíželi, cože se to vlastně děje. Svatba! Sice jsme se neptali, ale bylo více než zřejmé, že si voják bral nějako milou slečnu za manželku. Otočil jsem se na paní recepční a uviděl v jejích očích výraz, který mívají jen ženy. Dalo se z něj vyčíst, že zrovna vzpomíná na svou svatbu…
Nebudeme rušit, půjdeme zpátky na pokoj. Já zajdu vyměnit tu žárovku. „Chceš pomoct?“, nabízeli se ochotně Michal s Davidem, ale já nechtěl. Chtěl jsem to udělat sám. Jednak garáž nebyla až tak velká, abychom se tam motali tři, a jednak jsem si chtěl trošku o samotě utřídit myšlenky. Požádal jsem paní recepční, zda by se mnou nemohla jít do garáže, protože potřebuji opravit světlo. Trošku se divila – hosté o pozdních večer pravděpodobně obvykle navštěvují jiné části hotelu, než garáž – ale s ochotou jí vlastní šla se mnou dolů. Odemkla dveře, podala mi klíče a vysvětlila, že pokud budu chtít jít do garáže, stačí jen požádat o klíče. Cítil jsem se trošku hloupě. Mělo mi už dříve dojít, že kdyby musela chodit s každým hostem pokaždé do garáže, tak by asi nedělala nic jiného.
Procházel jsem garážemi až k místu, kde stála stanislava a po cestě pozoroval osazenstvo. Většinou auta německé výroby s německou místní poznávací značkou. Ačkoliv všechno větší vozy, naše tatra byla bezkonkurenčně největší. Odemkl jsem, naladil na rádiu místní stanici a otevřel kufr. Prohrabal jsem se hromadou plechovek piva, plastových lahví vody a našich brašen a nahmatal kravičku s náhradními žárovkami. Sundat masku, odšroubovat světlo, vyměnit žárovku… Klukům jsem slíbil 5 minut práce, ale tak nějak jsem si to vychutnával, že mi to celé zabralo asi 20 minut.
Když jsem procházel okolo recepce, ukázal jsem vadnou žárovku ve svých špinavých rukách, vrátil klíče a šlapal po schodech na pokoj. Michal s Davidem neodolali příjemnému posezení na chodbě a živě diskutovali o tom, jaké asi tady mají zabezpečovací zařízení. Ne, že bychom to tady chtěli vykrást, to jen David zapomněl na to, že je na dovolené a jeho profese technika zabezpečovací techniky se projevila naplno. Opláchl jsem se, otevřel plechovku plzně a přisedl. Bylo to skvělé. Opravdová pohoda. Debatovali jsme o všem možném a když okolo nás šli někteří již unavení hosté na kutě, přáli jsme jim hezkého večera nebo dobré noci v několika jazycích. Obvykle odpověděli tak, že jsme jim stejně nerozuměli, ale ani jedné straně to příliš nevadilo.
Lákalo mne to podívat se ven. Nakonec jsem nebyl sám a přesunuli jsme se na vstupní schody hotelu. Vychutnávali jsme pohodu litevské noci, když v tom najednou něco vedle nás zafunělo, zacupitalo a… ježek! Noční lovec kráčel hotelovou zahrádkou a evidentně neměl radost z toho, že ho nějaký dotěrný turista – já – ruší fotoaparátem. Dychtivý snímku jsem nakonec cvakl do tmy dvakrát. Jednou s bleskem, jednou bez blesku. Výsledkem mého úsilí je černá fotka, na které ale všem hrdě ukazuji svůj noční úlovek – ježka v akci.
Dopil jsem plechovku a protože začínala být zima, odebrali jsme se na kutě. Dobrou noc…