Category Archives: Moldávie 2012

Snad ještě nikdy předtím se nepodařilo v takovém předstihu a klidu připravit stanislavu na to, že ani letos nepůjde na zasloužený odpočinek, ale že s ní opět počítáme na zdolávání horských průsmyků, spalujících veder a neprostupných hranic, kde se spoléháme na její charisma a výjimečnost.

Vlastně jsme chtěli do Gruzie již před rokem. Byl znám tématický název, důvod k návštěvě a vše začalo troskotat na tom, že jsem neudržel jazyk za zuby a v několika málo případech se o cíli naší výpravy zmínil. Fakta jako Michalova ztráta svobody způsobená ne dočasným vězením, ale doživotím ve formě manželství a rozpad dalšího mého vztahu v tom nesehrály zásadní roli. A pokud ano, budu se držet Plzákovy metody zatloukání. Bohužel ani jeden z nás dvou nebyl zrozen k tomu, aby navenek ventiloval své pocity, pokud to nejsou ty, které se očekávají. A pokud nás v životě překvapí na první pohled nezdolatelné překážky, pokoušíme se je „přeskočit“ natolik alternativními prostředky, že téměř každý „obyčejný občan“ jen nechápavě kroutí hlavou. Se zkušenostmi „cestovatele“ a „znalce poměrů od Ostravy až po Olomouc“ nám s rolí „generála po válce“ udílí rozumy, za něž by si zasloužil ocenění Brouk Pytlík roku a s taktem sobě vlastním nás označuje za blázny a hlupáky.

Prozatím každá výprava znamenala značné komplikace, ať již ve stadiu příprav, nebo na cestě. Letos se zdálo vše až moc snadné a s přibývajícími dotazy na naši letošní destinaci jsem přestával věřit tomu, že vůbec vyrazíme.

Stanislavě se tentokráte dostalo péče z rukou Petra Vantucha, brušperského automechanika, který nedramatizoval žádný z mých požadavků a s flegmatickým klidem na vše reagoval slovy „to prostě uděláme“, „to zvládneme“ a „v tom není problém“. I přes jeho několikaleté vlastnictví vozu Tatra 613 a s tím související moji skepsi (mít tatru ještě neznamená automaticky kvalifikaci k zákrokům na ní) to byla vítaná změna oproti legendami opředeným servisním zásahům připomínajícím spíše magii, než technické úkony na kusu železa a plastu.

Michal si zařídil volno v červnu a případně v srpnu a nic tedy nebránilo tomu, abychom vyrazili včas a prožili konečně pohodový cestovatelský sen.

Pokud vám v tom něco chybí, tak věřte, že to není něco, ale je to někdo. Ano, jedná se opět o mou osobu. Po dalším nevydařeném vztahu jsem se dostal do euforického stavu revitalizace a rekonstrukce všeho možného, což se projevilo v generálce kotelny včetně vytápění a každodenního „erotického souznění“ s pytlíky peletek, jež jsem ve dvacetikilových pytlích láskyplně snášel do sklepení, aby těch pár chvil mého tělesného tepla proměnily v zimě v teplo několikaměsíční.  Navíc léto roku 2012 bylo delší a teplejší, než ta léta předešlá a až na možnost osvěžení po celodenním shonu ve slaných mořských vlnách mi vlastně nic nechybělo. Pouze motivace opustit tento ráj na zemi a vydat se opět do neznáma.

„Na čaj do Gruzie“ zněl pracovní název letošního výletu a já pod vlivem pořadů v televizi a reportáží v Reflexu, které opět náhodně jako ve filmu vyplnily jinak hluchá místa v informačním toku, se začal dostávat na vlnu chačapuri a omamných vůní gruzínského vína.

Vlastně to bylo letos neskutečně jednoduché, jen vyrazit. Dokonce jsem měl i tolik štěstí, že se na pár dní zastavil doma i soused Veselý, který našel v Gruzii téměř druhý domov a výsledkem našeho večerního setkání byly nejen cenné informace, ale také vlastnoručně propiskou nakreslená mapa země včetně zastávek, jež bychom neměli minout.

V sobotu 18. srpna konečně přijíždí Michal a se slovy „Jak jsi na tom?“ se pokouší nahodit společné téma, kterým si na rozdíl od běžných zaměstnanců vždy dokážeme nabourat jakýkoliv pevný program – práce. „Já potřebuji jen pár hodin,“ ujišťuje mne, jenže oba pracujeme v IT a oba tedy tuhle lež dokonale známe z každodenního ujišťování našich klientů.

Ať počítám, jak počítám, musíme vyrazit nejlépe navečer. Letošní trasa povede poprvé přes Zakarpatskou Ukrajinu a vzhledem k neznámému prostředí a očekávané kvalitě silnic bych toho rád absolvoval za denního světla. Přes noc dáme Slovensko a pak už se budeme kochat přírodními scenériemi, o nichž básní motorkáři a cestovky na svých webech.

Jenže… jak píše při každé instalaci Microsoft, že „bude to trvat několik minut až hodin“, přehnaná zodpovědnost vůči zákazníkům nečekaně upravuje i harmonogram dovolené a v osm večer jsme ve stavu, který není slučitelný s potřebnými silami pro odjezd. Nezbývá než doufat, že se na cestě nevyskytnou žádné komplikace a rychlost přesunu nakonec smaže deficit v podobě jednoho ztraceného dne.

„Pojď, musíme konečně naplánovat trasu,“ balím mapu zjizvenou množstvím přehybů a děr, odkazů na naše předešlé výpravy, a tahám Michala v tuto večerní hodinu kam jinam, než do hospody.

„Mají vynikající plzeň a skvělá žebra,“ lákám do staroveské Myslivny, abych byl po necelých čtyřech kilometrech schlazen ne lahodným mokem, ale strohým oznámením, že dneska už nevaří a budou končit ještě před zavíračkou. Nakonec ukecáváme česnečku a nakládaný hermelín, ale i tak máme k dispozici jen pár desítek minut, které budou znamenat jediné – nervozitu, že nám přinesou účet uprostřed pro nás zásadní debaty.

Připadám si jako blbec. Je sobota, devět večer, a nejsem schopen svého kamaráda zavést na místo, kde bychom měli prostor jak pro mapu, tak pro uspokojení chuťových pohárků.

„Pojďme na Mlýn, dáme ještě pivo,“ rezignuji s cílem nahradit pár minut pár hodinami, které by shovívavá obsluha nedaleké restaurace Na mlýně mohla mít v dnešní nabídce jako standard.

Dobrá volba. Na mlýně je zábava v plném proudu a jedenáctá zavírací hodina dozajista nebude něčím, přes co nejede vlak. Vcelku jednoduché prostředí obývají položiví a polomrtví starousedlíci, z nichž někteří už spokojeně pochrupují s hlavou na stole, jako by spali v té nejpohodlnější posteli s nebesy, zatímco jiní mastí karty, halekají do tónů kytary a vrávoravým krokem se snaží trefit do dveří, za nimiž mlhavě tuší spásu pro své močové měchýře.

„Kam se chystáte?“ přitočí se servírka, které neunikne stůl nezvykle obsazený dvěma hosty s mapou států, jež nezná ani seznam.cz, a vzhledem k tomu, že nejsme v pětihvězdičkovém hotelu, její zájem není ani za mák předstíraný.

„No, to zatím nevíme,“ přiznávám popravdě, protože s ohledem na naše časové a finanční možnosti je mimo východní trasu ještě stále ve hře vcelku komerční dovolená v Itálii či na sicilském pobřeží.

„No my jsme byli v Chorvatsku,“ překřikuje úspěšně okolní stoly, zatímco rutinně sbírá naše půl litry a vteřinovým intermezzem nám objedná další.

„No ale my jsme letos byli až dole,“ ukazuje na mapě někam na sever „Croatie“ a chvilku nechápe naše protáhlé obličeje. Tam rozhodně nechceme.

„Tak jeďte třeba na Ukrajinu,“ snaží se ta dobrá žena s nehranou upřímností poradit, ale další znuděné výrazy v našich tvářích ji vracejí zpátky k výčepu, jelikož veškeré její dobře míněné rady padají na naši příliš zcestovalou neúrodnou půdu.

„Kam se chystáte? Někam na trak?“ přidá se mužská část páru, jenž třeba mne osobně zaujal hlavně díky přitažlivější něžné polovičce, aniž bych více přemýšlel o tom, co pojem „trak“ znamená.

„Ale ne, jen tak autem,“ odpovídám asi zmateně, ale o to více zadumán do představ možných i nemožných situací, jež nás mohou na cestě potkat a které jako velitel vozidla budu muset řešit.

„Pojedeme do Gruzie,“ nehodlá Michal ustoupit z plánů. „Těch patnáct tisíc za trajekt je sice dost,“ přeskakuje diplomaticky skutečnost, že kdyby nebyl ženatý, mohli bychom sladit trasu, čas i finance spolu s přednostmi mozkového vnímání situace, „ale další možnost je jedině vyrazit do Itálie a na Sicílii,“ uzavírá debatu i sobotní večírek.

Ač to vypadá na hádku, opak je pravdou. Původní červnový termín by znamenal přerušení harmonického uklízení, malování, peletkování a podobných radostí, kterých jsem si užíval plnými doušky a tak nezbylo než věřit v náhradní termín.

Srpen se projevil jako z pohledu práce dokonale tolerantní měsíc a i počasí se nám zdálo nakloněno, takže na první pohled dokonalost sama. Jenže… Jenže Gruzie je obecně nedostupná. Z Ruské federace vůbec, protože to by znamenalo jet opět přes Soči, což po poslední zkušenosti z více důvodů odmítám, nebo to nějakým záhadným způsobem objíždět přes kavkazské hory, což v zastoupení odmítá pro změnu stanislava, protože s prostřílenými pneumatikami a se jí poněkud těžce pohybuje. Dokonalý plán je využít trajekt z Kerče a jednou cestou na Krymu navštívit místa, který jsme mi poslední návštěvě nezvládli: Artěk-kdysi nejznámější pionýrský tábor pro prominentní pionýry, Alupku-ponorkovou základnu, nejdelší vodopád v Evropě, který by měl být někde v pohoří Ai-Petri a pokud bychom se hodně nudili, tak omrknout Kerčskou kosu.

Jenže dokonalostí jsou obdařeny jen maskérkami, plastiky a grafiky vymodelované modelky. Jako naschvál má během prázdnin trajekt z Kerče do Batumi výluku a jediná cesta přes moře tak vede z přístavu Illičivsk vzdáleného asi třicet kilometrů od Oděsy. Tedy nejen, že bychom nenavštívili ani jednu z krymských destinací, jež jsem zmiňoval dříve, ale navíc by nás tenhle lodní výpadek přišel na nesrovnatelně vyšší náklady.

„Tak nepojedeme přes Ukrajinu vůbec,“ zjednodušuje Michal pro nezasvěceného problematickou trasu. Avšak trasa přes Maďarsko, Srbsko nebo Rumunsko, Bulharsko a Turecko je o více než tisíc kilometrů delší a v tom zase vidím problém já. Nejsem zbabělec, nějaký ten tisíc kilometrů pro mne znamená vlastně jen nějaký ten kartón kofoly navíc. Ale cestou nás určitě neminou dálniční poplatky, nekonečné Turecko a hlavně eurounijní cena paliva, která je nad rámec našeho rozpočtu.

Pokouším se dramatizovat situaci hereckým vystoupením spočívajícím v pantomimě zoufalého výrazu, ale bohužel nikdo v okolí není seznámený s naším tématem natolik, aby nepřisuzoval můj duchanepřítomný výraz množství zkonzumovaných plzní.

Je rozhodnuto. Pojedeme do Gruzie. Poklidná Itálie a Sicílie je z plánů diskvalifikována díky poslednímu článku na idnes, který varoval, že i přes hospodářskou krizi a bankrot hrozící tomuto jižnímu státu, je v letní sezóně prakticky nemožné sehnat krátkodobé ubytování, které je pro nás de facto zásadní, jelikož díky svobodě pohybu se nehodláme zdržovat někde, kde nám to nevyhovuje.

Venku před Mlýnem parkuje nějaká sportovní verze bavoráku, ale… komentáře na toto téma mne nijak neberou, jelikož tohle vozítko si dneska pořídí kdejaký číšník, pardon, lobbista, co má kontakt na politiky a přiklepnutí dotací, zatímco naše tatra si svoje výjimečnost zasloužila a nějaká rádoby limitka jí nesáhá ani po čepy.

Je pondělí 20. srpna 2012, hodinky ukazují za deset dvě odpoledne, stav tachometru je 299 895 kilometrů, o čemž už zasvěcení vědí, že je jen orientační údaj, protože tahle tatra má najeto už hodně přes milión kilometrů a my vyrážíme. Venku je přes třicet, nádrž plynu je skoro na doraz, benzín nám také přetéká přes víko, ale i tak pro jistotu ještě nabereme pět litrů do kanystru a zkontrolujeme tlak v pneumatikách.

„Hele, zkusme jinou benzínku,“ nabádá mne Michal, když se měření na staroveské Benzině mění v zápas s hadicí a ventilky.

„Ne, neboj, dobré to bude,“ nenechávám se vyvést z míry. Bude to v pohodě.

„Za námi celkem zuřivě bliká nějaká fábie,“ upozorňuje mne aktuální velitel tatrovky na fakt, který si nějak nevybavuji, že by byl v plánu a tudíž ho odsouvám na slepou kolej se slovy „Nevšímej si toho a jeď.“ Kdo ví, kdo to je. Třeba mi časem vyčte, že jsem nereagoval, ale já mám dokonalé alibi. Já jsem seděl na sedadle spolujezdce a otevíral plechovku plzeňského lektvaru.

Sluníčko svítí, kvalita silnice odpovídá českým vytunelovaným standardům a Michal evidentně rád řadí. Oba již dneska vlastníme dopravní prostředky s automatickou převodovkou, tak nějak sám uznávám, že manuál je přežitek, ovšem takové to kvedlání řadicí pákou mně celkem dokáže rozladit.

„Tebe to řazení baví, že?“ neodpustím si popíchnout.

„Jede to, plave to, je to tatra,“ reaguje můj životní kamarád slovy, za něž bych kohokoliv jiného pověsil do průvanu.

Ačkoliv to Michal neví, docela se s ním jako řidičem bojím. Naštěstí ne tolik, jako s kýmkoliv jiným. Ale i tak se pro jistotu držím madla a pozorně sleduji dění před námi, než abych pak musel řešit nějaký ten nárazník, kapotu, či cokoliv horšího, co nás může potkat samozřejmě bez ohledu na to, kdo sedí za volantem.

I tak je to prima pocit. Osm vzduchem chlazených válců stanislavy si spokojeně přede, venku je nádherně, no a zatímco ostatní mají při pondělku asi pěkné fofry, my si vyrážíme na dovolenou a vlastně nemusíme ani nikam spěchat. Není tady nikdo, kdo by nám donekonečna opakoval nesmyslné klišé, že na dovolenou se vyjíždí brzy ráno, nebo v noci, ideálně už v pátek a že takhle to de facto vůbec nemá smysl.

V zápětí se však dostavuje i pocit jiný. Příští rok to bude neuvěřitelných deset let, co jsme poprvé vyrazili do neznáma. Většinou narážky na věk přecházím slovy „My jsme pořád stejní, ale děcka rostou straně rychle.“ Ale asi to nebude až tak úplně pravda. Před třemi lety mne na Ukrajině rozesmál pokutující dopravák otázkou, zda jsme studenti na výletě. Je fakt, že do pětatřiceti vás „berou“ i seznamky, jenže s přelomem tohoto kritického roku se stáváte nezaměstnatelným a co se navazování vztahů týče, tak zajímavým buď jako chodící peněženka, nebo jako táta ke dvěma či více dětem, tedy opět takový rodinný bankomat. Novodobý blahobyt se projevuje nejen v neustále vybrakovaných rozpočtech domácností, ale také v mezilidských vztazích. Peníze znamenají pohodlí a vydělat si je prací se pro některé stalo posledním zoufalým pokusem. Díky tomu si drtivá „menšina“ studentek přivydělává „na studia“ prostitucí a plešatí čtyřicátníci a padesátníci nakupují viagru jako housky k svačině.

Morální hodnoty jsou jen okrajovým tématem. A řešení případných komplikací tak jednoduchá.

„Prostě když otěhotním, tak půjdu na potrat nebo si to nechám a uvidím. Vypadám dobře, tak určitě když tak někoho klofnu.“

„Když mi na to přijde manželka, tak se rozvedu. Stejně nám to už dlouho neklape. A já mám právo žít.“

„Tak jako co mám dělat? Přece nepůjdu na brigádu do tesca?! Nejsem blbá, studuju přece výšku!“

„O nic nejde. Prostě tak to už v životě chodí. Je mladá, krásná, no a já teď mám peníze, které ona potřebuje. Rodina to nějak už přežije. A já na svých pětapadesát vůbec nevypadám.“

Tyhle tak zvané „amatérky“ s rostoucími příjmy (a pochopitelně i výdaji) celkem logicky zvyšují i své nároky na parametry svého budoucího partnera a dostávají se tak do uzavřeného kruhu, kdy jediným rozhodujícím faktorem se stává potřeba ohromit okolí; buď dokonalým hezounem, nebo pracháčem, jenž nepodléhá žádným z hospodářských krizí. Dokonalost sama je kombinace obou. A kupodivu i těchto „nadjedinců“ přibývá. Stejně jako svobodných matek na seznamovacích serverech, které „z ničeho nic prozřely“ a zjistily, že v životě jde i o víc, než o nejnovější iPhone nebo kabelku od Vuittona.

V takovém prostředí se normální vztah navazuje jen velice obtížně. Internet se stal jediným prostředkem začátku i jediným důsledkem konce kdysi něčeho tak romantického. Karel Hynek Mácha by se nestačil divit. Těžko odhadovat, co by dělal. Zřejmě by nějakou dobu lamentoval a psal žalozpěvy. A pak by si založil profil na facebooku.

„Zapiš stav tachometru,“ přeruší tok melancholických myšlenek Michal. „Makov, hranice se Slovenskem, 299.966,“ zapisuji do plánovacího kalendáře zakoupeného se slevou v polském Auchanu a hodlám pokračovat v rozjímání.

„Nějak to plave. Zdá se mi to, nebo jsou ty vyjeté koleje na cestě tak hluboké?“ nedostanu se ani na začátek toho, kde jsem posledně skončil a přes moje ujištění, že slovenské cesty taky nepatří k nejlepším, Michal zastavuje a obchází auto.

„Levé zadní kolo,“ oznamuje s výrazem, který však měl znamenat, že je vše v pořádku.

„No nic, je to kousek do Bytče. Tam najdeme pneuservis a necháme to vyměnit. To už dojedem. Vždycky ten kousek do pneuservisu dojedu. Je třeba jet pomalu a opatrně a nic se nestane. Přehazování za rezervu je ztráta času,“ nabádám k pokračování v jízdě, i když vidím a musím vyslechnout jasný nesouhlas.

V 15:50 utrácíme prvních pět euro za ventilek.

„Tatra, hej? Krasavica,“ obdivují mechanici naši kopřivnickou „modelku“. „To má asi vysokú cenu, však?“ No, jak se to vezme. Pro nás jen těžko vyčíslitelnou, pro mě osobně nenahraditelnou. No a v bazaru bych za ní těch padesát snad dostal.

Čtyři a půl eura za shození, kontrolu, výměnu ventilku a nasazení kola není zas tolik peněz. Nejprve nechám šéfové servisu půl eura tringeld, ale pak se rozhodnu doplnit sadu žárovek.

„Však si vemtě,“ ponúka mne, jenže když sahám po krabičkách v reálu, jsou prázdné.

„Nie je problém,“ nechá vybrakovat hotové sady a nad placením jen mávne rukou. Přesně tohle mi u nás chybí. Profesionální úslužnost a snaha uspokojit zákazníka všemi možnými způsoby. Nejde jen o těch pár centů. Na těch nezbohatnou. Původní myšlenka soukromého podnikání byla vytlačení nefungujících státních služeb a jejich nahrazení individuálním přístupem s důrazem na ochotu a kvalitu. Alespoň já to tak od počátku cítím a jsem si jistý, že nejsem sám.

Najeli jsme teprve 96 kilometrů a hned takové zdržení. To to pěkně začíná. Rekord všech výprav. I když nám před osmi lety unikal benzín z nádrže, tak jsme to řešili až v Jablonci, což bylo po více jak tři sta kilometrech jízdy.

„Nějak to na benzín poškubává,“ nedá si Michal pokoj, sotva se mi podařilo zapomenout na první technický trabl.

„Já vím, já vím, však Peťa ze servisu říkal, že máme raději vzít náhradní pumpu,“ předstírám klid ale žaludek mi okupuje dost nepříjemné svrbění.

Z nás dvou to nejsem já, kdo uznává pravdivost více jak devadesáti procent konspiračních teorií. O to více ale věřím na nějaké to souznění duší a energií a tajně si říkám, že kdybych řídil já, tak se to nestane. Michal totiž řídí až neuvěřitelně bezohledně. Plynovým pedálem přidává a ubírá rychlost, jak se mu zlíbí, řadící pákou mění rychlostní stupně jak smyslů zbavený, a dokonce někdy i používá něco tak výjimečného a v autě nadbytečného (v naší tatře obvykle nefungujícího), jako je brzda! Snad sami uznáte, že vyrazit s někým takovým na poněkud delší výlet znamená zocelit svoji nervovou soustavu na úroveň pevnosti vesmírných korábů.

Ružomberok. V roce 1944 zde vypuklo Slovenské národní povstání, ovšem o 68 let později tady zůstáváme stát my. Benzínová pumpa je bezpochyby ucpaná a pokračovat dále jen s jistotou plynového pohonu je dlouhodobá nezodpovědnost na úkor pár minutového pohodlí. Sakra. Nemám rád neplánované zastávky.

Je šest večer a opovrhovaná slovenská ekonomika nám dopřává nebývalého luxusu v podobě autoservisu s non stop provozem. Prvotní nadšení však zavání českou kulisárnou. „Non stop“ AutoStyle servis je sice podstatně menší tabulí, než „Otvorené“ na plachtě hned vedle, avšak další cedulky „Pracovná doba 8-16“ okořeněná „Dovolenkou 17.8.-27.8.“ je opakovaně vztyčeným ukazováčkem s komentářem, ať se zavčas vrátíme tam, odkud jsme přijeli. Na této cestě nás nepotká nic dobré.

„Běž, Ty máš více štěstí,“ vysílám Michala a sázím na něj, jak jinak, všechno naše další pokračování.

„Za pět minut je tady,“ vrací se s typicky flegmatickou radostí a coby outsider tohoto kola dovolenkových cedulek vítězí s tou poslední „Prídem hned. Stačí prezvoniť 0907 871 248“. Jestli tenhle člověk není taky auťák, tak pak už fakt nevím.

Jdu omrknout podivné ulity kousek na parkovišti. Podle toho sečtělejšího z nás dvou se jedná o takové garáže, které prostě můžete použít i na parkovišti, protože de facto své auto uložíte do takového ocelového spacáku, ale jelikož pocházím z vyspělé České republiky a nic podobného jsem ještě neviděl, musím si to na vlastní oťukání prstem a uložení na xD kartu svého Olympusu uložit.

Mezitím přichází opiercingovaný týpek a s naprosto neutrálním výrazem je připraven do akce, dovolenka nedovolenka. Kéž bych něco podobného zažil i u nás! A stačilo by i jen pět minut po zavíračce!

„Hm, hm,…nastartujtě, …hm, hm…,“ nevypadá to, že by měl zásadní problém s tím, že uprostřed jistě že zaslouženého volna se mu do dvora servisu nakvartýrují dva Čehúni se třiadvacet let starým exemplářem a chtějí nejlíp tady a teď zprovoznit něco, co každá druhá slušná tatrovácká opravna označí za problém a práci tak na půl dne.

Zatímco pracant pracuje a můj ženatý kamarád podává technické rady, mne zaujalo něco docela jiného. A dokonce dvakrát. Na chvíli se dostávám do ráje, protože ten blonďatý a černovlasý anděl prostě nemůže být stvořen matkou přírodou, na tohle ta frajerka určitě nemá! Tak tak, že pozdravím, ale jistý si nejsem. Možná mi ten pozdrav jen tak proletěl hlavou, ale ústa zůstala nehybná a tichá.

Je smutné se dostat do věku, kdy byste rádi navázali kontakt a vědomí zpacifikované společenskými normami sráží vaše sebevědomí do kolen, takže jen uhýbáte pohledem a snažíte se o cokoliv, hlavně však nemyslet a nebýt tady. Bohužel nejsem Dědeček Hříbeček, abych se uměl vypařovat jako pára nad hrnce, takže…

„Dobrý děň, to je ale moc pekné auto!“ Asi jsem dostal infarkt, umřel a dostal se do nebe. Takže ty bible a filmy nelhaly? Tady je ale krásně. Je tady se mnou stanislava a vítá mne dlouhovlasý andílek s černou hřívou a úsměvem, jenž mění kámen na žinčici.

„Ja mam moc ráda staré věci. Poďtě, ukážem vám naše kolo,“ odvádí mé bezvládné tělo i mysl do ráje a já si i přes léta zpracovávaný mozek začínám uvědomovat, že Bůh existuje.

„To je moje kolo,“ ukazuje na velociped, který by dělal čest tak jedině sběrným surovinám a vedle něhož je moje Ukrajina po dědečkovi moderním závodním strojem, s takovým nadšením, že si začínám uvědomovat, že nechci být mrtvý, ale naopak, že fakticky stojí za to žít. „Teď jsme ho dávali do kupy, som moc rada,“ usmívá se bezelstně, neironicky, nesarkasticky, nepohrdlivě, prostě upřímně a nadšeně. Jak moc mi takový úsměv u nás chybí! Tedy…on by se i našel, ale na místo cyklistického hebla by se dotyčná rozplývala nad novým BMW…

„Nasává to olej…je to hotové, jsou jediné dvě okolní konverzace, které vnímám. Olej do motoru asi není dobré, ale to, že je to hotové, asi dobré je. Bude chtít zaplatit, že? Klidně cokoliv, mi je fajn…

„Potrebujetě doklad?“ Odpovědí je zápor, jelikož u nás obvykle znamená snížení ceny minimálně o dvacet procent DPH.

„Štyrycať dve eura.“ Vyúčtování bolí. Mrknu na tabulku na vratech a marně hledám ten dobrý český zvyk. Nic. Plná hodinová sazba včetně daně z pridanej hodnoty.

Napadá mne jediné. Víte, jaký je rozdíl mezi hodinovou sazbou bez dokladu u nás a na Slovensku? 42 euro. Proč? Protože u nás by po zavíračce a od dovolené neotevřel vůbec nikdo a my bychom se neopravitelnou károu potupně vrátili domů.

Máme sedm večer a… jedém! Libor Kucharski, který nám AC pumpu jen zapůjčil s tím, že neočekává, že ji použijeme…bude mít „radost“. A to ještě netušíme, že neplánovaně podpoříme slovenské prodejce zkapalněného propanu. Ono totiž…jak to říct. Jsme jen obyčejní muži a vzhledem k tomu, že za volantem momentálně kraluji já, tak to musím vztáhnout plně na sebe. Coby svobodný muž v nejlepších letech nemohu dostat z hlavy ten nad diamanty vzácný zážitek ze setkání s bytostí téměř mýtickou, jež neřešila nic z toho, co řeší každá „běžná rozumná holka“ a byla přirozeně milá, aniž by očekávala pozvání na drink či cokoliv jiného. A zatímco každý normální šofér dorazí z Ružomberka do Košic po pár hodinách strávených na dálnici D1, Tomík se tak trošku zasnil a rozhodl se svému pražskému kamarádovi představit krásy Slovenska „mírnou“ objížďkou opačným směrem. Tedy na Banskou Bystrici.

„Nejedeme blbě?“ větří Michal cosi ve vzduchu, když na místo dálnice, do níž jsme investovali takovou tu samolepku nazývanou známkou, se střídá kopec s kopcem a každé zadýchání kamiónu před námi se snažím ztrestat předjetím. Pravidlo, že risk je zisk, považuji za nesmysl, ale tak nějak si říkám, že včera v protisměru taky nic nejelo.

Nevím, ale pořád mám takový pocit, že se nás něco snaží vrátit zpátky domů. Snad je to jen nějaký zbloudilý chemický proces v mé hlavě, protože zatahovat sem předtuchy, šesté smysly a podobně, nevyjeli bychom nikdy nikam a brouzdali po světě jen díky internetu. Však se za chvíli vystřídáme a coby spolujezdec budu maximálně tak ládovat do sebe řízky a filozofovat o mezilidských vztazích. Občas se totiž nečekaně dostanu i mezi lidi, jak bych tak řekl do společnosti. Teď případů není zas tolik. Třeba když mi ujede vlak a mám volit mezi hysterickými variantami odvozu taxíkem, autem nebo snad letadlem, a nebo pohodovým posezením ve společnosti dobrého jídla a čepovaného národního nápoje. Bývá zvykem, že jsem v té době již na pokraji svých sil a komunikaci tak omezuji jen na objednávku a poděkování. Začtu se do posledního čísla časopisu Reflex, dodám tělu potřebné pivní kvasinky a v rámci svých skromných sil se pokouším nevnímat své okolí. Kdyby to ale jen šlo! Uprostřed čtení o tom, jak Tomio Okamura spasí svět si tak vyslechnu „neřešitelné“ problémy dokonale upravené blondýnky, kterou její přítel, podle mě obyčejný blb, psychicky týrá naprostými malichernostmi, zatímco její asi dvacetiletou kamarádku pro změnu trápí to, že nemá na složení kauce půldruhého miliónu na byt. Obě se nakonec shodnou na tom, že všude je něco a že nejlepší je nic neřešit. Jak typicky české!

„..asi další defekt,“ nebo poloosa, vrátí mne zpátky do reality Michal, kterému se zdají naše turbulence až příliš podezřelé. Nemám přehled o slovenských miliardářích, ale zřejmě jich nebude tolik, jako u nás, protože naši „bratia“ staví dálnice hlavně pro „vodičov“, ne pro zneužití dotací a ulití si pár stovek miliónů do kapsy vyvolených. Takže vibrace a otřesy naší modré stíhačky ani za mák nesouvisí s potencionální reklamací cestářů.

„Co teď?“ říkám si. Den v háji, tma jak v pytli, auto podle všeho na odpis a náhradní plán dovolené žádný. Opouštíme dálnici na rozlehlé odpočívadlo, které podle aktuálních map pochopitelně neexistuje a pokusíme se stanislavu zprovoznit na dalších pár tisíc kilometrů.

Tak jako v každém státě existuje moc zákonodárná a výkonná a v každé firmě vedení, novodobě označované jako management, a pracovníci, nejinak tomu bude i u naší posádky. Holt, vývoj nezastavíš! Coby od přírody demokrat se sám volím vedoucím a aby to nevyznělo příliš panovačně, jmenuji Michala technickým ředitelem. V praxi to znamená, že jeho úkolem je zjistit příčinu závady, odstranit ji a pokud mi to nebude dělat nějaký zásadní problém, tak počítat s mojí účastí coby vedoucího, konzultanta, v pár procentech ze sta i fyzicky aktivního účastníka opravy.

„To je boule jako prase,“ měníme po tak zvaném vizuálním prozkoumání diagnózu a nahrazujeme nepojízdné kolo rezervou, jež si až do té doby hověla v pár dní zprovozněném držáku umístěném nad pření nápravou. Celá operace nezabere více jak deset minut, ale i tak člověku vyhládne. Navíc, když řízky made by Zdeňka po celou dobu provokují naše čichové a chuťové buňky.

Pár fotek téhle pohody uprostřed panenského místa odpočinku narušeného jen dvěma kamioňáky, co sem zabloudili na pár hodin odlehčit svým unaveným očím, a pojeďme dále! Máme najeto 338 kilometrů, už třikráte jsme stáli kvůli technickým problémům, avšak ani to nás neodradí, abychom ve 22:39 středoevropského času pokračovali dále.

A nezastaví nás ani to, když za necelou hodinu po necelých sedmdesáti kilometrech jízdy Michal rozbije boční zrcátko. Čertví, kdo to zúžení udělal tak úzké. To se stane. Vezmou však na hranicích tyhle argumenty, nebo nás pošlou zpátky? Za dalších 19 kilometrů nám dojde plyn a půlnoc tak strávíme na odpočívadle Janovík, odhadem tak patnáct kilometrů před Košicemi.

„Čtyřicet osm euro stojí apartmá, třicet pět takový běžný pokoj, jenom je bez oken,“ vybíráme z nabídky penzionu Platz v Košicích, kam se dostaneme díky cestovatelskému štěstí, free wifiny od McDonalda a po „nezávazné“ konverzaci s místním taxikářem na sousedícím parkovišti.

„Ukrajinci, to je tady problém. Kradou, hodně,“ uklidňuje mé obavy, které při pohledu na okolí úterního noclehu stanislavy nemusím vůbec předstírat. Jsem utahaný jako pes a vidím se pod bílou peřinou hotelového pokoje, ale uprostřed týdne je houby rito a tak má „tagán“ čas se vykecávat o všem možném a tak nějak ho podezřívám, že má v plánu si takhle krátit šichtu až do konce své směny.

„Wáu!“ ozve se odněkud ze tmy sotva vytáhneme první kufr.

„Jáj, poslaniecké auto,“ zaslechnu další naprosto neutrální… komentář odkudsi z pavlače a jen sázím na to, že tatra, tahle česká „amerika“ zaujme spíše nadšence technické, než politické, jež by jí přisuzovali nějaké „zásluhy“ na ekonomické situaci kterékoliv země.

„OK, bereme ten pokoj bez oken.“ Musíme šetřit.

„Ty vole, tady fakt nejsou žádná okna.“ Místnost se dvěma lůžky, telkou a sociálním zařízením vypadá jako spousta jiných, ale… jak to říct co nejsrozumitelněji? Tady nejsou žádná okna!

„Zavři. Nehodlám spát u pootevřených dveří. Co když se někdo vejde?“ obává se Michal.

„Já se zase nehodlám udusit,“ oponuji a odmítám se zvednout, abych tu malou škvíru na chodbu uzavřel.

Výsledkem je to, že se pořádně nevyspí ani jeden z nás. Ale ušetřili jsme 13 euro. To je asi 325 korun. To jde, no ne? Kolik že stojí kvalitní spánek?

Ráno 21. srpna 2012 je pro nás krušné, ale před 44 lety bylo pro obyvatele tehdejší Československé socialistické republiky na dalších 21 let fatální. „Bratříček zavřel vrátka“ a okupace vojsky Varšavské smlouvy začala.

To nám stačí jen více pootevřít dveře. Že je venku světlo poznáme zcela nelogicky podle prosvítajícího stropu (nechápu, ale Michal na to určitě brzy najde vysvětlení a s radostí mne poučí).

Výhodou pokoje bez oken je na příklad to, že vás po ránu nemůže nikdo šmírovat. Nebudí vás otravné sluneční paprsky. Nikdo vám nerozbije šutrem okenní tabulku. Nemusíte měnit klasická za plastová, dřevěná a když začne nový lobbistický hit, tak třeba za hliníková. Netrápíte se nespravedlností, že jste nedosáhli na dotace v projektu na podporu stavebních firem (nebo to snad mělo i jiný význam?) „Zelená úsporám“. Neshodíte z parapetu květináč. Nepřejede vás auto, neutopíte se a vlastně se vůbec nemusíte zajímat o to, co bude zítra, protože… se udusíte.

Je 10 hodin dopoledne a pod našimi okny to žije. V noci pusté náměstíčko je plné a trhovcům praskají stánky ve švech. Spousta čerstvé zeleniny, ovoce a „opálených“ kapsářů. Scenérie jako z filmu! V pekárně na rohu mé chuťové buňky zažijí ranní orgasmus poté, co ty čichové neomylně rozpoznají vůni čerstvých buchet a pirožků jako od babičky. Možná ještě lepší! Prodávají se na váhu, dvacet deka pirožků za euro, buchty s mákem či tvarohem jsou o dvacet centů dražší. Nákup v přepočtu za stovku nám dodá sílu a radost ze života na dalších několik stovek kilometrů.

Procházku historickým centrem zakončíme na Dominikánském náměstí, které je stejně jako to naše předpenzionové zaplněno do poslední plochy trhem. Stokrát lepší, než nějaká plechová bouda označovaná jako hypermarket.

Další nákup provedeme asi za hodinu. V Tescu.

Včerejší noc jsem hledal v okolí parkovací automat, aby náhodou stanislavu kvůli „blbých“ dvou eur neodtáhli a vůbec jsem si nevšiml, že nocovala před vraty moderního a bohatě proskleného svatostánku Košické řeckokatolické eparchie. Snad nám svatí Cyril a Metoděj, svým způsobem také cestovatelé, přinesou štěstí.

Jsme necelých sto kilometrů od hranic, zřejmě v posledním větším městě s možností nákupu, takže za a) sehnat zrcátko a za b) doplnit zásoby jídla. A nějak zapomínám na to, že nemáme rezervu, takže v některém z mnoha místních pneuservisů koupit pneumatiku.

„Potřebujeme rozměr 205/70 R14,“ řekl bych, že naprosto běžná guma, nechvalně proslulé Matadory MP7 spatřily světlo světa právě v téhle zemi, takže proč se pokaždé Michal vrací s nepořízenou? „Prej jedině na objednávku.“

Snad najdeme spásu v nadnárodním řetězci. Takže znova: zrcátko, jídlo, pneumatika, tedy nic, co by mělo znamenat výraznější námahu a shánění.

„Je ta saláma dobrá?“ poprosí mě o zhodnocení něčeho v igelitu taková typická pohodová důchodkyně s tím, že jí už zrak neslouží natolik dobře, aby si přečetla složení.

„Tenhle ne,“ někdy je lepší snad ten zrak nemít, „ten má jen třicet procent masa. Ten je dobrý,“ ukazuji obsah svého košíku.

„Ten je ale hrozně drahý,“ ceny babka vidí podle všeho zřetelně.

„Jenže je tam maso, přece nebudete kupovat škrob,“ snažím se vysvětlit ten zásadní rozdíl, ale je to marné, je to marné, je to marné. Škrob za tři eura je lepší, než maso za čtyři. Kofolu pod paží a pryč odsud.

„Co s tím zrcátkem?“ dělá mi vrásky na čele fakt, že s tou mozaikou za oknem nás přes hraniční čáru nepustí ani slepý. Z pomatení pojmů a smyslů vyrazím ve směru šipky s nápisem „Autobazar“, abych po circca dvě stě metrech obhlídl „širokou“ nabídku asi pěti vozů v čele s Audi S8 za nějakých v přepočtu sedmdesát tisíc, o jehož výdrži automatické převodovky se dá úspěšně pochybovat, avšak na druhou stranu u zrcátek je funkčnost rovna stu procentům.

„Víte, my bychom potřebovali,“ jen těžko zakrývám takový ten lehce zoufalý smích, když se dostanu na řadu v autorizované prodejně značky Škoda, „zrcátko na škodovku, na stopětku či stodvacítku.“ Odpovědí je mi podobný výraz tváře, něco jako „tak to jsem ještě nikdy neviděl, možná snad v muzeu?“ Ale abych nekřivdil, prodavač není Čech a jde se tedy podívat někam dozadu, možná by tam pár kousků, stačil by jen jeden, mělo být. Kdepak, vrací se s nepořízenou.

„Kousek odsud jsou Solovce, tam je vrakoviště, určitě tam mají. A já mám taky určitě na skladě, jestli chcete nové,“ připojuje se k pátrací zrcátkové akci druhý obchodník. „Nebo se stavte na benzínku, na Slovnaftu mají takové ty univerzální. Na jaké auto to vlastně máte?“

„Na Tatru 613,“ tu před prodejnou, co ji zrovna fotí náhodný kolemjedoucí ve felicii.

„Já nevím, jestli to půjde namontovat. Připomíná mi to zrcátko, co jsem měl někdy před osmnácti lety na ladě.“ Originál VAZ bylo v chromu, to „moderní“ bylo tmavé a plastové. Zvrácený socialistický vkus.

„Namontovat půjde,“ vrací se Michal ze Slovnaftu. Problém tak může být vyřešen tady a během pár minut.

Takže vyrážíme směr Solovce, které google ani mapy.cz neznají. Jediné, co víme, že by se měly nacházet v okruhu asi dvaceti kilometrů od Košic.

Po necelých čtyřiceti kilometrech na východ nás vítá obec Sečovce. Osádku našeho auta tedy tvoří jeden hluchý, a jeden, co se velice těžko prokousává slovanskými jazyky. Na cestování ideální dvojka.

„Vítám, počkejte chvilku, hned jsem zpátky i se zrcátkem,“ slibuje obchodník číslo dvě, když se nám podaří v poněkud sociálně slabší vesnici, najít prodejnu, pneuservis a bůhví co ještě v jednom.

„Tak bohužel, nemám,“ vrací se trošku rozmrzele.

„A co pneumatiky? Potřebujeme 205/70/14,“ dávám chlapíkovi příležitost alespoň k nějakému obchodu, ale bohužel. Jsem sice kaskadér, ale na 175/60/14 fakt jet nehodlám. Nedá se nic dělat, i tak děkujeme za ochotu.

„Zajeďte na to vrakoviště. Ještě minulý týden jsem tam viděl takovou modrou škodovku, s oběma zrcátky.“ Když se mi pokouší podruhé vysvětlit cestu a to, že mám říct, že jedeme od něj, protože „vrakáč“ vlastní jeho kamarád a udělá nám cenu, přeruší najednou navigační výklad a s „moment“ a následně „jeďte za mnou“ sedne do auta s tím, že bude rychlejší nás tam dovést.

Netuším, kde se to tady rodí a nehodlám si domýšlet, zda to, co nasedlo do auta s ním, byly dcera a kamarádka, ale vím jediné. Ty úsměvy by klidně vykoply Michala ze sedadla spolujezdce. Michal by jen nahradil tuhle myšlenku o „Tomáše“ ze sedadla „řidiče“. I když nakonec…jsme kamarádi na život a na smrt. Co je nám po nějakých ženských? A když vyhodíme kufry, vody, pivo a toaletní papír, tak se ty dvě k nám na zadní sedadlo vejdou!

„Dobrý den, potřebovali bychom si odmontovat zrcátko z té škodovky, co to bude stát?“ žmoulám v kapse pětieurovku, když v „autosalonu“ s nápisem „Výkup železného šrotu“ plánujeme za pár drobných odvrátit jisté odnětí technického průkazu a zároveň vrácení z hraničního přechodu.

„Dve eura,“ tedy paďoch. Nové univerzální bylo za stovku. Stovku a něco. Takže, Michale, čiň se. Já jsem jen obyčejný šofér. A velitel vozu, samozřejmě. Na technickou stránku jsi tady Ty. A propo, jelikož nerad mrhám časem, navštívím ten pneuservis naproti.

Desítky pneumatik všemožných rozměrů a značek, léty zchátralé haly i příjímací kancelář za plechovým plotem na první pohled nevypadají jako z reklamního katalogu, ale jsou přesně tím místem, kde se o problémech jen nemluví, ale hledá se i řešení. A snad jako na celém Slovensku, i tady velí žena. Eurokomisaři prosazující více žen ve vedení firem by ukápli slzu dojetí.

„Bežte tam dozadu, za chlapami,“ předává mne šéfová okamžitě do rukou konajících dílo a po chvilce váhání už opakuji svůj problém s úzkoprofilovým zbožím zvaným pneumatika na Tatru 613.

„Jaj, ale krasavica tatra,“ ujímá se mne jeden ze servisáků a jelikož „překvapivě“ počítač na náš požadavek mlčí, chlapík v montérkách jedná. Jedna hromada, druhá hromada, někde tady přece musí být…

„Nie je to sice ten rozmer,“ přichází nakonec se dvěma vítězi losování, „ ale zkusíme a uvidíme.“

175/80 R14C má sice do našeho požadavku daleko, ale na rezervu to stačí a co do pevnosti si také nemusíme dělat žádnou starost – je to nákladní „cargo“ guma.

Michal mezitím zažívá perné chvilky. Aktuální teplota vzduchu dokáže vyvolat u některých jedinců zdravotní komplikace už sama o sobě, ve spojení s rozebíráním pětadvacet let staré škodovky však toto riziko hraniční s téměř stoprocentní jistotou.

Poněvadž moje asistence byla předstíraná natolik dokonale, že nikam nevedla, musel si můj obětavý kamarád poradit sám. V podstatě bez nářadí se lopotil se ztvrdlým těsněním, rezavými šrouby a zarputile s modrou „stopětkou“ zápasil.

„Nemáte nějaký nářadí?“ zabloudil do kanceláře šrotiště s prosbou a v duchu se okamžitě začal proklínat. Nesetkal se jen s ochotou, ale něčím, co ještě v životě neviděl. Ale bohužel do toho šlápnul. V zázemí chaloupky nenarazil na ježibabu, ale něco mnohem horšího. Před zápachem ucpete nos, před něčím odporným či nechutným zavřete oči, ale ani tak nevytlačíte z vědomí fakt, že se procházíte v rozkládajících se ostatcích kuřat! Drůbež určená snad pro psy musela na podlaze tlít několik dní, možná týdnů a biologický maras tak bujel v plné síle.

Patnáct euro za pneumatiku, dvě deset za práci. Vše s daňovým dokladem, poděkováním a přáním šťastné cesty. Takhle si představuji služby! Jen hlupák ocení vyšperkované pseudoservisy s neochotnou obsluhou oháknutou pomalu v oblecích a s jedovatými poznámkami ze rtů kyselých obličejů. Život přece není katalog, reklama, pokrytecká strojenost. Nebo je?

Úterní odpoledne jako vymalované. Klid a pohodu jako z Hrabalova pábení však narušuje kovaříček v mé hlavě, který klepe na kovadlinku času. Itinerář cesty se s každou ztracenou minutou bortí jako domeček z karet a já bych nerad, aby spustil dominový efekt. Musím začít jednat.

„Byl jsi někdy na Zemplínské Šíravě?“ skláním se nad mapou s původním záměrem vyhledat nejkratší cestu k ukrajinským hranicím.

„Čeče, nebyl, mohly by tam vzniknout pěkný fotky.“

Občas je nám vyčítána jistá nepřipravenost a živelnost našich výprav. Jenže… v běžném životě musíme plánovat nejen každou minutu každé hodiny každého dne, ale musíme i počítat s náhradním řešením pro případ, že věci nepůjdou (a že tomu tak bývá hodně často) tak, jak jsme si představovali. Obvyklé zpoždění se protáhne, nejnáročnější úkoly odpadnou nebo se vyřeší „samy“ a rázem je vše jinak. Volný čas nám krade práce, v pracovní době se objeví nečekaná volna. Nemoc je brána jako nezodpovědnost, dovolená jako nehoráznost.

„Mám dojem, že jsme se o ní učili v zeměpise, ale nikdy jsem tam nebyl,“ zahazuji svůj úmysl držet se časového rozvrhu ve prospěch další zastávky. Oba si tak splníme jedno z mnoha přání, o nichž jsme snili jako kluci. Mnohá se rozplynula s věkem, jiná se ztratila v labyrintu nových možností po listopadu 1989.

Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy zažil tak pohodové lehárko u vody. Je za pět tři, na travnaté pláži druhé největší slovenské přehrady jsou všeho všudy čtyři auta a karavan a mi se do hlavy vkrádají scénky z dnes již klasické české komedie Pelíšky. Snad je to tím, že v těch novodobých filmech je socialismus poněkud neprávem romantizován, ale momentálně se cítím tak, jako bychom se vrátili o pár let v čase. Napravo hluční Brňáci posílení alkoholem netaktně rozebírají ženské dny jedné z účastnic zájezdu, nalevo má táta rybář nahozeny dvě udičky a jeho manželka se snaží vlastním tělem a ručníky zaclonit okolí pohled na převlékající se dceru v nejkrásnějších letech. Dokonalost scenérie dokresluje vozový park: Škoda Favorit, Škoda Felicia pick-up, karavan Avia a naše Tatra 613.

Ostýchavost a jistá svázanost mi velí držet se co nejblíže stanislavě, zato maloměstskými zvyky nezatížený Michal během okamžiku chladí svůj organismus v prvním letošním „moři“. Spokojenost z něj sálá až na ke mně na břeh. Zahazuji stud i trenýrky a vrhám se do té osvěžující louže také.

„Dobrý deň,“ ulehá na deku metr od nás maminka dvou kluků a já se raději zamířím ještě ochladit i vnitřně k pár set kroků vzdáleném stánku s pivem. Bylo by zbytečné a neslušné myslet na cokoliv jiného, než na obdiv k Matce Přírodě. Prostě směrem na východ jsou ty holky hezčí a hezčí, to mi nikdo nerozmluví. Jeden budvar, prosím!

Dvě hodiny relaxu bez ušní bubínky drásající hudby, otravných animáků, namyšlených teenek v bikinách a namachrovaných borců s banány v plavkách byly tím nejlepším, co nás dneska mohlo potkat. Tohle jsou prázdniny, jak mají být!

Ale teď už pojeďme, opravdu bych rád překračoval státní hranice i někdy jindy, než v noci.

„Ty vole, viděls to? Morské oko! Co to jako má být? Jedem!“ Naše osádka by si měla zvolit jiného velitele výpravy. Včetně jeho zástupce.

Úzká silnice k Morskému oku nás vede někam do hor. Vůbec netušíme, co si máme pod tímhle názvem představit. Možná by stačila jen fotka u cedule s nápisem, ale když už jsme tady, tak ať je to komplet. Zastavuje nás zákaz vjezdu. Z parkoviště by to mělo být tak kilometr chůze. Máme co dělat, protože už se docela smráká a tím pádem je jasné, že hranice překročíme tradičně za tmy.

Morské oko známé taky jako Veľké Vihorlatské jezero je sopečného původu a leží v nadmořské výšce 691 metrů a dosahuje hloubky až 25 metrů. To se dá!  V roce 1984 bylo vyhlášeno státní přírodní rezervací. Pohled seshora prý připomíná hvězdu, ale to se už dneska nedozvíme. Naše plíce odvyklé čistému vzduchu mírně kolabují a s každým metrem převýšení se kopec zdá strmější a strmější. Uf!

Je tady klid. Stejně jako na Šíravě. Balzám pro naše rozhašené mozkové závity. V hladině jako zrcadlo se zhlíží okolní lesy a čitá voda plná rybek svádí ke koupání. Jenže „kúpanie“ bylo jedním z mnoha těch aktivit, co se tady nesmějí dělat. Takže pár minut pauza na vydechnutí, nebo spíše nadechnutí, pár fotek na památku, přehlídnout zaláskovanou dvojici zpátky do sedadel!

Za dvě minuty bude šest večer, je ještě jakž takž světlo a k hraničnímu Ivangorodu musíme překonat ještě čtyřicet kilometrů.

„Ja som hlúpa!“ uleví si spontánně slovenská celnice (snad na tomto místě požívám označení ženského rodu od celníka v souladu s pravidly), když se jí na místo zavazedel v prostoru nad zadními koly zjeví kopřivnický osmiválec. „A pritom známy má taky šestotrinácťku,“ směje se na celé kolo.  „Lebo je to šestotrojka?“ zamyslí se nahlas a vyzve mne k úřednímu okénku.

„Kam idete?“ zvážní na chvíli.

„Na Ukrajinu, pak do Moldávie…,“ začínám s plánovaným výčtem.

„Týmto? To tam doide?“ vrací se zpátky k pobavenému tónu.

„Jistě, že dojede, proč by nemělo?“ cítím se oprávněně dotčen.

Ukrajinské hranice překračujeme téměř mlčky. Stalo se to rutinou, jedna závora, talon, kamery, druhá závora, prostě normálka. Marná snaha zakrýt zvýšenou pozornost nad tím, co to přijelo, ale jinak žádná zásadní reakce, ani žádost o „padarok“ (dárek).

Máme najeto 667 kilometrů a v 18:53 středoevropského času vjíždíme na území Zakarpatské oblasti, kterou pro její bujný turistický ruch důvěrně nazývám „komerční Ukrajinou“.

Cvak, střih, čekám klasický nástup nové situace, která se obvykle ohlásí prudkou změnou kvality silnice a nicotou podél, tedy vymizením otravných reklamních poutačů, z neznámého důvodu nazývaných amerikanismem „billboardy“. Paradoxně se mi ale začne lépe „dýchat“, když mozek jen tak mimoděk zaznamená, že zmizely svodidla a patníky podél cest a já tak mohu svobodně odstavit auto na širokou krajnici kdykoliv se mi zlíbí. Každá mince má dvě strany, že?

Je to divné, ale letos se žádná změna nekoná. Podle očekávání jsme prostě jen v ekonomicky zaostalejší části kdysi Československé republiky a podvědomí chrlí jednu „novinářskou“ příhodu z přespávání u místních za druhou. Následují motorkářská „dobrodružství“ a derniérou obnovených pamětí jsou příběhy o dokonalé „opici“ z domácí samohonky.

„Hele, uděláme pár fotek a jedeme dále,“ zastavuji před jedním z mnoha pravoslavných chrámů, aktuálně v rekonstrukci, ať má stanislava památku, a Michal se instinktivně na těch pár desítek vteřin zamyká. Pud sebezáchovy vytrénovaný bezpečností situací v Praze funguje i tady a senzory strachu navíc zaznamenaly několik metrů od našeho auta přítomnost živých organismů – opuštěných psů. Abych dokázal jejich „krvežíznivost“, přiblížím se do téměř bezprostřední blízkosti a zmáčknu spoušť fotoaparátu. Žádný pohyb. Tohle rozhodně nejsou útočníci, tohle jsou pouze nešťastné oběti. Rád bych je nakrmil, ale kdo znáte naše cestovatelské příhody ze Soči, víte, že to mám od „jisté doby“ zakázáno.

Smutné psí oči střídá „typická ukrajinská“ hospoda s ruským názvem „Děca u notarja“ (U notáře), na výčepu s jihlavským ježkem a belgickou stellou artois. Okolo spousty srpů a kladívek coby symbolů kdysi komunistické moci konfrontovaných vcelku vtipnými postavičkami znázorňujícími evoluci od napřímení pračlověka, přes homo sapiens sapiens s aktovkou v ruce, po doražené homo alkoholicus, které se opět vrací na čtyři. Na sloupech ohrady (na plot bych ty klády nepovyšoval) okolo stavení naflákány vzdálenosti do Bělehradu, Prahy, Varšavy, Záhřebu a kdo ví, kam ještě, a tak jedinou skutečně nekýčovitou upoutávkou tak zůstává asi dvoumetrový medvěd ze zrnek kávy, jenž si mé neobjektivní sympatie získává díky své postavě – konečně mi někdo konkuruje jak na výšku, tak i na šířku.

„Pojď,“ lákám Michala do útrob lokálu, „nakoupím jen nějaké suvenýry a pokračujeme.“ Kamarádovy přirozené nesympatie vůči podobným restauračním zařízením jsou tentokráte transformovány do zdánlivé obavy o naši tatrovku, jež by bez dozoru k újmě mohla dojíti, ale já jsem neoblomný. Chci rozšířit svou sbírku upomínek na beztak již zahlcené stěně své pracovny stůj co stůj.

Bujaré veselí proudící skrze pootevřené dveře má na nás dva dokonale rozdílný vliv. Zatímco se v mé hlavě rodí plán na slovanskou družbu národů, ta přemýšlivější část posádky by už nejraději pokračovala v cestě. Návštěvu tedy ukončíme ještě před jejím faktickým začátkem několika fotografiemi a vítězný rozum nás vrací zpátky k autu. To je  „překvapivě“ opět terčem zájmu jednoho z místních.

„Nemáš náhodou cigaretu?“ huhlá několik ukrajinských promile místo pozdravu a nevypadá to, že bychom se ho jen tak zbavili.

„Ne, my nekouříme,“ stačí flegmatická skoro odpověď a kupodivu to stačí. Obsah alkoholu v krvi je asi natolik značný, že mozek je stimulován pro cokoliv jiného, než myšlenkové pochody

Zatímco herečka Jana Plodková, pro mne na první pohled tajemstvím obestřená bytost v těle české Afrodité, rozlišuje mezi těšením a očekáváním, tedy že z očekávání člověk může být zklamaný, ale těšení že je nezávadné, čímž tedy zcela bortí mou mnohaletou filozofii odříkávání si těchto pocitů, moje životní zkušenost i přesto hovoří ve prospěch zneklidňujícího pocitu neustálé připravenosti. Zatím pokaždé, kdy jsem se déle než pár minut cítil naprosto spokojený, pro jistotu ani nehodlám na tomto místě vyslovovat ten nedostižný pojem „šťastný“, se stalo něco neočekávaného, co ten slastně omračující pocit napadlo jako rakovinotvorný nádor a během několika vteřin rozbilo do té doby dokonalou souhru všech faktorů, jež alespoň na pár chvil dělají svět krásným a nepřekonatelným.

Nejsem pověrčivý, ale přesně třináct kilometrů za hranicemi dostáváme další defekt. Snůška ostravských nadávek je vyvážena pražským klidem, ale i tak nám nezbývá než po kolikáté už (!?) zastavit a mordovat se kvůli mizerné odolnosti pneumatik vůči vlivům kvalitně „rozbombardovanému“ asfaltu.

Jen takt skutečného gentlemana nepřipomene jeden ze zásadních faktů, kterým je jisté bohémství a rozevlátost plánovače našich výprav, a které se vztahuje i na přípravu vozidla v oblasti obutí. To je obvykle více než rozumem plánováno vírou v to, že „to prostě vydrží“ a že prostě „dobrá cena“. Tedy obvykle zadarmo.

Ale…. já za to fakt nemůžu! A pro méně chápavé, ano, plánovačem a ekonomem výpravy jsem skutečně já!

Byl bych neskonale raději, kdybychom zastavili někde uprostřed ničeho, jenže defekty mají tu blbou vlastnost, že si nevybírají. Díky deseti, optimisticky patnácti metrům vzdálenosti od venkovní až hodně moc přírodní terasy restauračního zařízení se nedobrovolně stáváme herci improvizátory a baviči místních štamgastů.

Program k nezaplacení. Auto mající punc UFO a v něm dva ajťáci vizáží jako z kultovního seriálu jdou měnit kolo. Pravé přední. Zkouším si uvědomit, které z těch čtyř kol se vyměňuje nejhůře. Za těch milion najetých kilometrů jsem snad měnil už všechna. A na více verzích tohoto v podstatě pořád stejného konceptu. Tatrovácká rezerva má až do modelu T700 „výhodu“ v tom, že je ukrytá pod předním kufrem a chráněná krytem otevírajícím se tak, že po odjištění takového „téčka“ se náhradní kolo vyklopí na cestu a stačí ho „jen“ vytáhnout a nasadit na místo kola havarovaného. Jen! Jen! „Jen“ je to ovšem v případě, že máte na zemi „zadek“ auta. Předek totiž sníží světlou výšku tatrovky natolik, že se sice můžete radovat z toho, že i po těch více jak dvaceti letech tenhle mechanismus funguje a můžete být sami na sebe hrdí, že máte kryt rezervy originální, žádnou plastovou repliku. Ale potíže s tím, jak vytáhnout z tohoto „simply Tatra clever“ úkrytu rezervu, vám rozhodně rozpálí vaše mozkové závity.

Uf, je venku! No prima, co dále? Nemyslet na to, že chytré hlavičky ušetřily šoféry Tatry 700 podobných „radostí“ tím, že umístili rezervní kolo prostě do prohlubně kufru, jak to má většina současných moderních, ale nadále luxusních automobilů, a zaměřit se na výměnu. Ani jeden z nás není hazardér, ač se občas nechovajíce na svůj věk, máme za sebou řadu zkušeností s auty, na něž se už dávno pokrytecky zapomnělo. Takže heverem s nosností dvě tuny z Makra (zakoupen v „akci“ a vyroben v „PRC“, tedy v Číně, jak jinak) zvednout co nejvýše ten náš koráb a se zaťatými zuby věřit, že to, že ujíždí pod váhou o pár set kilo nižší, je jen nějaký vedlejší efekt. „Kurvy jedny šikmooký,“ ulevil by si Bolek Polívka.

Jenže to je „prašť, jak uhoď“. Člověk věří v český um, tedy věřil, a tak s sebou vozí pravý tatrovácký zvedák. Pravda, na Aukru by za něj někteří zbohatlí studenti zaplatili majlant, jenže ti nevyjedou dále, než pár desítek kilometrů za Prahu, že jo. A i tam má paměť připomíná zkušenost, kdy Michalův Hrášek (Tatra 613-3 model 1991 ze Státního fondu životního prostředí, jenž svůj název získal podle hráškově zeleného zbarvení) chytil – pochopitelně na poměrně úzké silnici a v té nejnepřehlednější zatáčce – defekt pravé přední „empésedmičky“ (Matador MP7) a přidal mi tak pár dalších vrásek na čele, které snad jednou vyhladím v rámci komplexní plastické operace

Totiž… podle předpisů a vyhlášky a tak dále jsem nejprve s předstíraným klidem (pravý tatrovák se totiž nikdy vnitřně nesmíří s tím, když na jeho vozidle vznikne nějaká závada, ať již nahodilá, či očekávaná) vystavil na obdiv dosud nepoužitý výstražný trojúhelník z povinné výbavy.

První kamion, který s troubením projel kolem, mi nejen rozcuchal tehdy ještě docela hustou asi třícentimetrovou hřívu, ale zároveň zametl plastovou výstrahu bezpečně do příkopu, u něhož jsem nedobrovolně dal pauzu.

Podložil jsem „kamaráda osázeného odrazkami“ svým kufříkem obsahujícím docela důležité dokumenty (jak jinak, že), čímž měli „TIRáci“ po srandě, a začal usilovně točit klikou zvedáku jako Šimek a Grossmann ve známé scénce klikou rumpálu (jen tak mimochodem dodnes nevím, co je to rumpál).

Tatrovácká koncepce je mnohdy nazývána nezávislou či nestandardní a nehodlám na tomto místě tyto pojmy synonymovat. V souvislosti s heverem, který v případě píchnutí pneumatiky, tedy v případě, jenž tady již zbytečně dlouho rozebírám, je… taky poněkud… nestandardní. A přitom to vypadá tak jednoduše! Zapíchnete část heveru do vzpěry a pak už jen točíte již dříve oslavovanou kličkou. Jenže… točíte a ono se zdánlivě nic neděje. Takže točíte dále a… v okamžiku, kdy se začne konečně něco dít, tak ouha! Zvedák začíná „líbat“ karosérii vašich dveří. Jsem si stoprocentně jistý, že příval zoufalství vnuknul každému v takové situaci okamžitě tu méně bolestnou myšlenku – udělám sice díru do dveří, ale vyměním kolo, tedy dojedu domů a vyspím se z toho. Však karosář to spraví a není až tak drahý. Aby v zápětí začal žhavit mozek a potní žlázy téma „co s tím?“.

Nebyl bych to já, kdybych všechny tyto zkušenosti nezúročil v dokonalosti zkomplikování situace. Vyrvat ze spárů šroubů píchlé kolo, jakmile je to možné, je samo o sobě úkonem hodným pravých mužů. A okamžitě ho umístit tak, aby v případě selhání zvedáku fungovalo jako záchrana a nedošlo k poškození nápravy, je úkonem mužů vyzrálých a přemýšlivých.

A proto je třeba na rezervu obout rozměr pneumatiky ne takový, jaký tam patří, a pokud možno ani podobný, ale takový, který se prostě podařilo na tom bazaru najít a na jehož ceně jsme si se slovenskou šéfkou plácli.

„Ty vole, nejde to tam narvat!“ Kritizuje snad Michal to, že rezerva „vyrobená“ v Solovcích má tak trošku neschválenou a tedy neočekávanou velikost? Jako a co si vlastně myslí? Je na Ukrajině, tady můžeme být rádi, že máme vůbec něco! A navíc… rozměry jsou standardní. Pro dodávky a jiná vozidla. Na která to kolo bez potíží pasuje.

Kdo mohl předpokládat, že na cestách klikatých, rozbitých, nejistých a stokrát co do nesjízdnosti omílaných se nám stane něco, kde budeme potřebovat páté kolo u vozu nejen jako formalitu, ale i jako realitu?!

„Sedni si nad pravé zadní, to se zvedne,“ startuje svou mozkovnu, zatímco místní pivaři na pár minut zapomínají sací instinkt a s napětím sledují vývoj naší činohry.

Usedám nad zadní blatník a výčitky z toho, že jsem opravdu mohl podobný vývoj předpokládat, jsou taky na dovolené a tím pádem se ani nezačnou dopracovávat k mozkovému centru zodpovědnosti. V tom Michal zabere a vší silou nadzvedne předek stanislavy na do té doby nepoznanou úroveň. Jednou rukou! Přemítám, kde se v něm vzalo tolik síly a protože mám jak dokonalý výhled, tak vcelku pohodlný posed, se zájmem pozoruji jeho počínání. Zatímco jednou rukou nadzdvihl tak čtyři sta kil, druhou se snaží nasadit spásné, avšak pro osobák poněkud obří, kolo patřící pod přední blatník. V duchu mu fandím a protože sám nemám rád, když mi „do toho někdo kafrá“,  pomoci mu nijak nehodlám. Jo a dal bych si mimochodem taky pivo.

„A je tam!“ Dvojsmysly stranou, tohle je vítězoslavné zvolání, které nám umožní opustit tuhle díru a zlikvidovat další pneumatiku v nějaké jiné. Však co už naděláme?

Každopádně nás – nás to neodradí!

Jet sám, tak to ale slíbit nemůžu. Občas na mne padne takový ten pocit totální únavy, kdy jediný unik z toho všeho vidím v okamžitém spánku posilujícím srdce a odvracejícím mozkové příhody. Na cestách si až moc dobře uvědomuji ten těžko popsatelný stav, kdy je mi díky logice zcela jasné, že máme zastavit, odpočinout si, respektive že už jedeme „na doraz“, ale já sám se cítím natolik stabilizovaný, že každé přerušení této koncentrace by zbytečně vedlo jak ke ztrátě výkonu, tak i zkrácení času naší dovolené. Tlukot srdečního svalu ani nevnímám a dech je sotva identifikovatelný. A přitom se cítím v rovnováze, o níž během každodenního pracovního vypětí raději ani nesním.

„Hele, šinomotnáž, necháme opravit to kolo,“ sjíždím z tentokráte opravdu rovného asfaltu k takovému řekněme poměrně hodně živnostenskému pneuservisu pod úrovní naší vozovky.

Stmívá se s každou vteřinou a cedulka na dveřích výřečně definuje otevírací dobu, ale světlo uvnitř rozehrává hru mých prstů, které vyťukávají prosebné zalepení naší jinak dokonalé pneumatiky.

„Ja děžurnyj… pjať minut nazad…,“ víte, jsem ženatý, kdybyste přijeli před pěti minutami, tak bych vám to opravil, pokukuje na mne přes lehce pootevřené dveře oko staříka jako z ukrajinské pohádky a moje pochopení pro místní útlak manželkami dosahuje alespoň do té fáze, abych poděkoval a s nepořízenou zmizel.

„Prepáčtě,“ vyprovází mne a ve mně bují ničím neobhajitelný pocit z Ukrajiny, kterou tak neomaleně nazývám komerční.

Vlastně jsem si na začátku vůbec neuvědomil, kudy se hodláme do Gruzie dostat. Vcelku pohodlná a osvědčená polská cesta, na níž jsme si už zvykli na ledacos, od hlubokých příkopů na místo slibované dálnice po kombajny na těch dálnicích již skutečných, se nám zdála až příliš zdlouhavá. Navíc pod tlakem sdělovacích prostředků nás „brouk mozkožrout“ nahlodal natolik, že jsme podlehli pokušení na vlastní kůži poznat kraj spojovaný mimo jiné se spisovatelem Ivanem Olbrachtem.

Netroufám si věštit, kam až nás dovede ignorace neustále omílajících se náznaků toho, že se máme vrátit a letošní dobrodružství prostě odpískat. Defektové zastávky bych měl zřejmě chápat již jako eskalaci těchto varování. Pokud to tedy není jen paranoia usídlivší se v mé znavené hemisféře.

Tma jak pytli, sem tam mezi stromy zaznamenám zurčící řeku, jejíž velikost snad ani nechci znát. Pokročilá hodina už tak rozehrává drama o výšinách karpatských pohoří, které v noční slepotě jen podvědomě tuším a nepřipouštím si nezbytnost jejich zdolání.

Michal se mezitím zakuklil na stodvaceti procentech těla do textilu zřejmě reklamního a se stává zhmotnělým duchem moldavské výpravy. Omlouvajíce toto opatření zimou se shledává s naprostým nepochopením mne coby šoféra, avšak silný spojenec v podobě panenky Marie, jež osvětlená podél cesty naší další vzkaz nám snad vyslati chtěla, poddávám se tomu všemu tak nějak přirozeně a nemám v úmyslu potestů žádných.

Hlavně už někam dojeďme, nejlépe na ukrajinsko-moldavské hranice. Zbožnuji místo za volantem stanislavy více než případný královský trůn, ale přece jen nás čeká ještě sakramentsky dlouhá cesta. Jenže….

…i když jsem to do teď neřešil, tedy že potkáváme podél cest rumunské a snad i ukrajinské pohraničníky, najednou se ocitáme na místě, kde evidentně něco končí a v případě vhodné konstalace hvězd i něco začíná.

„Dobrý večer, jedeme do Moldavie, můžeme pokračovat?“, vykloním se z auta asi metr před závorou, jež nám znemožňuje pokračovat dále.

„Ale jo, jistě,“ přikyvuje se samozřejmostí jistější desetinásobku klučina v maskáčích a baretu a vůbec neřeší to, že pro občana Evropské unie fakt není obvyklé být zastaven přirozeností síly ocelové závory uprostřed nočního putování.

Po deseti kilometrech dosáhneme města Rachiv (Rachov), které až do roku 1938 bylo součástí našeho Československa. Svým způsobem vesnice s asi patnácti tisíci obyvateli, nic, co by stálo za řeč. Město leží na železnici spojující Ivano-Frankivsk se Zakarpatím; protože však trať vede přes rumunské město Sighetu Marmatiei, je v Rachivě osobní doprava ukončena. Kdo by rád věděl více, může se s důvěrou (jak komické!) obrátit na internet.

Naše tankovací záchrana Jasinja je jedním z dalších zjevení, o nichž se asi nikdo zvenčí nemá dozvědět – v běžně dostupných mapách tohle místo prostě neexistuje. Z pohledu moderní techniky je to jedna z lokalit naprosto nedohledatelných, čímž rapidně roste v mých očích šílence hledajícího klid a útočiště před všudypřítomným špehováním maskujícím se za škrabošku výhod a populistických předsudků.

Zatímco já se opájím romantickými představami nekonečného snílka, stanislava to vidí ryze pragmaticky – zdejší čerpačka jí naplní vyhladovělý žaludek.

Bez ohledu na zkušenosti, sílu, přípravy a psychickou svázanost s jinými tatrováckými dobrodruhy, a to až po ty profesionální z Rallye Dakar, začínám pociťovat známky toho, že se mne srdeční nevyrovnanost pokouší odeslat na spáčskou věčnost. Rád bych někdy získal takový řidičský um, jakým se mohli pyšnit pánové Hanzelka a Zikmund, Loprais starší i mladší, naproti tomu však začínám zjišťovat, že ani noční přejezdy, tak horlivě mnou dříve preferované, už nejsou tím šálkem kávy, kterým pro mne bývaly. Organismus vycepovaný léty ostrých startů kdykoliv během dne či noci v posledních třech letech díky životním změnám k lepšímu zpohodlněl a jen velice pomalu se vrací do původní formy, o následné regeneraci ani nemluvě. Nehodlám riskovat natáčení reportáže s příznačným názvem Ztraceni v mlze a instinktivně stáčím tatrovku kousek za mostem do bezpečí, kde si můžeme na pár nerušených chvil zaslouženě odpočinout.

„Stojíme uprostřed křižovatky,“ ozývá se ze zakukleného těla vedle mě.

„Já vím,“ hlesnu automaticky a okamžitě upadám vyčerpáním do kómatu.

Poslední, co zaslechnu a zahlédnu jsou dvě nákladní soupravy připomínající české trambusy naložené pytli cementu. Předjížděli jsme je před pár okamžiky. Pak už cítím jen volný pád. Černá díra mne pohlcuje s narůstající rychlostí a já se instinktivně snažím šlapat prázdnotu pod sebou. Pevná půda pod nohama však nepřichází. Co se to děje?!

Prudkým škubnutím procitám. Tohle asi nepůjde. V hlavě mi hučí, píská a bzučí zároveň. Téměř vypadnu ze dveří a rozhodnu se to rozchodit jako „opici“ na maturitním večírku. Bohužel mne nepodpírá žádná ze studentských kamarádek jako o tehdejší letní noci plné hudby a alkoholového opojení, a tak vrávorám sám mezi blátem a krajnicí a pokouším se aplikovat všechna doporučovaná cvičení pro obnovení pozornosti. Funguje to. Neparkujeme tady totiž sami. Zeleného osobáku odstaveného opodál jsem si dříve nevšimnul. Nebo ano? Vlastně vůbec netuším, kde to jsme a co je snem a co skutečností. Vrátím se těch pár metrů na hlavní silnici a rozeběhnu se mlhou k očekávanému obzoru. Kopeček rychle nahoru a zpátky dolů rozproudí krev a vžene do hlavy jasný povel. Jedeme dál!

Uběhne jen pár minut a dnes už podruhé předjíždíme „trambusové duo s cementem“, abychom šest minut po šesté ranní drncali na žulových kostkách vedoucích do města Černivci (Černovice). Tmavá barva opevnění někdy ze 12. století dala dle legendy městu jméno a stopující postavy zjevující se nám za ranní husté mlhy zase hororový nádech. V roce 1918 bylo součástí Rumunska, v roce 1940 připadlo Sovětskému svazu, o rok později pro změnu nazpět Rumunsku a za další tři roky zase Sovětskému svazu. Neustálé změny identity končí v roce 1991, odkdy tato významná křižovatka kultur patří samostatné Ukrajině.

Třetí den na cestě máme za sebou zatím jen 1143 kilometrů. Zakarpatská Ukrajina vcelku splnila očekávání, až na další defekt nic, co by nás překvapilo, nebo oslnilo. Zaostalost regionu nemá smysl rozpitvávat, tím nechť se baví jiní. Výhodnější geografická poloha České republiky a členství v Unii nás ještě neopravňuje k tomu, abychom našimi slovanskými sousedy pohrdali. Málokdo si dneska uvědomuje, že tohle byla i naše nedávná realita, která navzdory novodobému „onemocnění krátkodobé paměti“ nemusela nikdy skončit. Za zmínku snad ještě stojí automatický povlékač záchodové mísy na jedné z benzínek, poněkud bizarně demonstrující příchod moderních technologií v kontrastu s polorozpadlými trolejbusy a koňskými povozy „prohánějícími se“ po dálnici.

Co ale rozhodně musíme ocenit, je hustá síť pneuservisů („šinomontaž“). Bez ohledu na vnější velikost či vzhled budovy, personál je vždy připraven vyřešit problém i na vozidlech, jejichž značku ještě nikdy neviděl. A asi už jen tak neuvidí. Bez zbytečných řečí a bez příplatků.

Pět kilometrů za Černivci najíždím před vrata středně velké haly. Nestojí tady osamoceně, vedle už naplno jede myčka a v další tuším autoservis. O zákazníky není nouze, a to je teprve něco po sedmé hodině. Ne, že by nám těch pár kilometrů zabralo šedesát minut, ale někde cestou jsme proťali pomyslnou linii časového pásma a ve vteřině tak máme o hodinu více.

Jazyková bariéra spolčená s únavou bývá celkem často hodně silným protivníkem. Přece jen se necítím úplně ve své kůži a více než na ukrajinská slovíčka myslím na horkou sprchu a pohodlnou postel.

Spíše jako „tvrdé Y“ než ukázkově trpělivě stojím v úzké stezce vymezené hromadami pneumatik snad na všechno, co je schopné se šinout po silnici. Že jsem na řadě, poznám, až když se jeden z mechaniků obětuje a mlčky odkutálí naše kolo směrem k vyvažovačce. Myslím, že jsem snad i plynule a s nacvičeným „rádoby místním“ akcentem zareagoval, ale nejsem ve stavu, že bych si tím byl zcela jistý. Možná to byla jen taková myšlenka.

„Patnáct hřiven,“ vytrhne mne z letargie zanedbatelné vyúčtování (necelých čtyřicet korun).

Mezitím venku probíhá neplánovaná hra na kličkovanou. Stanislava má sice něco přes pět metrů a váží dvě tuny, ale kamión s návěsem je přece jen reprezentantem vyšších kategorií, a tak Michal kroutí volantem zleva doprava a snaží se uhnout přibližujícím se couvačkám náklaďáku, který si razí cestu k vratům „šinomontaže“ tatra netatra.

Kontakt „tělo na tělo“ se naštěstí nekoná (tentokrát naštěstí, ale v jiné situaci, s jinými účastníky a za jiných okolností toho ještě budeme možná tak trošku litovat), takže zpátky na dálnici a směr hranice!

Máme najeto 1193 kilometrů a téměř bez povšimnutí, překračujeme ukrajinské hranice na moldavskou stranu. I přes značnou únavu mne zaráží skoro nulová konverzace. Bez sebemenšího zaváhání dostáváme průjezdní talon předvyplněný „stanislava“ v řádku „značka vozidla“ (jak roztomilé) a na další závoře si nás už přebírá uniformovaná Moldavanka sympatické, poněkud statnější volejbalové postavy.

S úsměvem nás vrací pro „strachovku“, tedy pojištění, které otázkou pár minut a pár dolarů (3 USD) nebo hřiven (26 HRI) v některém z kiosků před hraniční čárou. „Bezejmenné“ názvy pojišťoven by mohly pomoci s výběrem snad jen ostřílenému makléři, takže volba probíhá podle již tradičního a osvědčeného postupu – u té nejhezčí a nejusměvavější se pojistíme!

Na modrobílý hraniční přechod dopadají hřejivé sluneční paprsky a na mne další kolo vyčerpání. Teoreticky by nás neměli dlouho zdržovat, ale většina odhadů bývá v takových případech natolik nepřesná a vzdálená skutečnosti, že nemá smysl příliš myslet na čas a spíše se snažit nějak zabavit.

Krátím si čas krmením nějakého skorovlčáka, což Michal vcelku nelibě nese v narážce na mé poslední krmení v roce 2009 v Chersonu (nezapomenutelná hláška „Tys ho zabil…“). Tehdy se ze tří hladových psíků večer vrátil zpátky druhý den ráno jenom jediný. Dodnes se mi nepodařilo na sto procent obhájit to, že příčina zmizení dalších dvou byla úplně někde jinde, než že by se jim udělalo fatálně šoufl z ruské „sosičky v těstě“ (zapečený párek). Z té jsme se přiotrávili my dva.

Nezbývá, než důvěřovat v letošní kvalitu prozatím českých potravin a také v žaludek toho snad ne služebního psa-bezdomovce.

„Kam jedete? Pasy… Otevřete kufr,“ dostáváme se konečně na řadu. Cvalík v bílé košili pobíhá kolem dokola a je akční více, než je zdrávo.

„Co to je? A co to je tady?“ prohrabuje se taškami, rolemi toaletního papíru a plastovými vodami mezi sedadly.

„Nějaký alkohol?“ dopracuje se k zásobě plechovek s nezaměnitelným logem Plzeňského prazdroje pod sedadly.

„A co to je tady?“ nečeká ani na odpověď. „Cola? Dej mi jednu! Ne, teď ne, přines mi ji za chvíli nenápadně,“ opouští zadní sedadla a usedá za stoleček v celní budce.

Ačkoliv jsem milovníkem chmelového moku, jako větší oběť tentokráte beru ztrátu dvoulitrové kofoly. Nejde o to, že se chceme lehce zviditelnit v rámci soutěže kofolonizace.cz, což bez důkazních fotek, kde všude s námi tahle „černá láska“ opravdu byla, nebude možné. Hlavní význam spočívá v dokonalých stimulačních účincích na mou kofeinem nepoznamenanou tělesnou a nervovou soustavu – „Dejte mi karton kofoly a dovezu vás až do Soči!“.

Kam se na ni hrabe celosvětově známá a všudypřítomná americká konkurentka „od Santa Clause“?!

„Hlavně nenápadně,“ snažím si po vzoru hrdinů seriálu Návštěvníci vsugerovat taktiku pro poskytnutí úplatku, díky příhodě před třemi lety na ukrajinských hranicích již navždy označovaného krycím názvem „paroh“ (podarok – dárek). Šinu se jakoby nic ke dvířkům úřední budky, když v tom…

„Tatra!“ ozve se za mnou radostné zvolání, probouzející ve mně přesně opačné pocity.

„Sprechen Sie Deutsch? Tatra? – Mluvíte německy? Tatra?“ podává mi prošedivělý chlapík ruku a jeho dokonalý úsměv je plný upřímnosti a přátelství, které tak postrádám u nás doma.

„Spíše anglicky,“ přecházím z němčiny ke svým znalostem bližšího jazyka. „Ano, je to tatra,“ přitakám a už zcela nápadně položím láhev kofoly nedaleko jejího nového majitele.

„To je skvělé! A jaký je to typ?“ neustává v nepředstíraném zájmu cizinec s dánskou registrační značkou na karavanu.

„Tatra 613,“ začínám se rozhlížet okolo, protože na podobné mezinárodní pikniky tady na hranicích nemívají příliš pochopení.

„Hmmm, já znám tatru 603,“ rozplývá se Dán, načež jsme z další konverzace vytrženi překvapivě rychlým vyřízením dokladů.

„Můžete jet. A co vy, kam jedete?“ snaží se příslušník hraniční stráže rozehnat náš dvouhlavý dav prudkým nárůstem produktivity své práce.

„Do Gruzie,“ rozbalí Dán snad desítky nějakých lejster, která asi chudák musel vyřídit, aby se vůbec mohl na podobný výlet vypravit a já jen koutkem oka zahlédnu, jak je odváděn do útrob bělostného přístřešku.

Panečku, to je frajer! Sbalí s manželkou karavan a vyrazí na dovolenou přes skutečně celou Evropu!

Je pět minut po půl jedenácté a bez větších komplikací vjíždíme na území Moldavské republiky. Prozatím nás to nad rozpočet stálo tři defekty a dva litry kofoly. To celkem ujde. Navíc, když žádný rozpočet ani nemáme.

Nejdůležitější je si za všech okolností uchovat veselou mysl a nezapomenout zdokumentovat každý sebemenší úspěch. Ještě na dohled hraniční závory zastavujeme hned u první cedule s nápisem „Moldova“. Vytahuji dvě láhve kofoly; jednu si dá stanislava – na střechu –  druhou svlažím rty já. Ačkoliv všechny fotografy poučuji o tom, že nefotogenický materiál, jakým jsem já, je nutné si postavit a režírovat, jen tak je možné zabránit tomu, aby výsledná choreografie neskončila katastrofou. Ale „je to marný, je to marný, je to…“ (staré české komedie (Jáchyme, hoď ho do stroje!) jsou fakt ze života!). Michal cvaká jeden snímek za druhým a přitom do kofolonizace nám stačí jeden. Hlavně, aby na něm nebyla rozmazaná kofola. No, co už, na místo zjednodušení a zkvalitnění života, nám technika ten život opět zkrátí – na místo radosti z toho, že se „vměstnám“ přes objektiv do malé digitální krabičky, bude několikaminutové promazávání obrazových „fajlů“ doplňovat jen hutný český žargon. Nicméně z pohledu Kofola projektu můžeme zvolat: „Moldávie = dobyto!“

Další zastávkou bude Kišiněv – Chisinau – hlavní město. Je to nějakých dvě stě padesát kilometrů, tedy jednohubka. Jak asi dopadli Dánové? Začínají nás sžírat výčitky svědomí. Cizinci a cestovatelé obzvlášť si mají navzájem pomáhat! Vyčerpání přestává okupovat rozum a hřejivé sluníčko zamířilo i do srdce. Otáčíme se a jedeme dánským přátelům naproti k moldavským hranicím. Jsme si ale jistí, že je nemineme? Vcelku logicky by měli být někde za námi. Pokud tedy nejeli jinou trasou. Do Kišiněva se jinudy jet však nedá. Jestli však neberou Moldavskou republiku jen jako tranzit. To by se mohli na cestě do Gruzie protáhnout i jinudy. Sakra! Pal to čert, měli jsme počkat hned za hranicemi, bez ohledu na to, jak dlouho je tam budou zdržovat. Teď už je to jedno. Jenom bychom ztratili čas a ubrali sil sobě i stanislavě.

Zelená krajina okolo, podél silnice se bez ohledu na město či opuštěné pláně pasou koníci, malé stylové domečky zdobí na náš „katalogový“ vkus poněkud neudržované zahrádky s ovocem a zeleninou a před malebnou hospůdkou se sklání asi desetimetrový čáp nad džbán vody.

Cože?! Desetimetrový čáp?! Tak tomu tedy říkám účinná reklama! Kovové monstrum navrhované rukou živého projektanta sice nedosahuje dokonalosti výtvoru moderních informačních technologií, avšak o to více působí mile a přirozeně. Červený zobák pevně svírá vyvažovací těžítko v podobě džberu na jakémsi laně a pomalu spouští do obrovitého džbánu. I přestože tenhle úkaz připomíná hračku, pijícího ptáčka s dlouhým krkem, co se nakláněl díky termodynamickým zákonům a vlastní váze do vody tak dlouho, až se v ní obvykle „utopil“, tohle nezavání kýčem ani v nejmenším. Řekl bych, že tahle země bude mít asi problémy s vodou a tak využije každé příležitosti pro opěvování tohoto zdroje života.

Cesta do circa padesát kilometrů vzdáleného sedmnáctitisícového Edinetu tak s „dánskou“ otočkou zabere bez pěti minut plné dvě hodiny. Máme však kam spěchat? „Kdo spěchá, nabírá čaj vidličkou,“ vryla se mi do paměti (snad čínská) moudrost nasprejovaná na zdi ostravské restaurace Havránek. Prozatím se nám sice nedaří vždycky dosáhnout cíle výpravy, ale snad nebudu daleko od pravdy, že si čím dál více oba uvědomujeme, že naším cílem je vlastně ta cesta jako taková. Nechápal jsem stereotypní odpovědi jiných cestovatelů na otázku, co je žene do končin pro běžného turistu zcela neatraktivních, místy až nebezpečných. Prý „je tam krásná příroda“. Nepatřím mezi „zelené“ ani nějaké horomily, avšak musím uznat, že jsou to právě výtvory přírody, které mne svádějí k dlouhému snění a mají ten vzácný dar srovnávání myšlenek. Takže ano, příroda. A tatra.

Mám nutkavou potřebu varovat dánského dobrodruha před policejními hlídkami u Černého moře. Navíc jsem měl tu fantastickou možnost navštívit Dánsko v roce 1995 jako kameraman a nikdy na tuto zkušenost nezapomenu. Vlastně ani nevím, proč jsme se tam nikdy více už nepodíval. Že by práce? Vztahy? Omezenost myšlení coby pozůstatek (socialistické) doktríny, o níž je čím dál méně vhodné mluvit? Tak jako tak, z toho člověka sálala energie na rozdávání a nehodlám takové setkání nechat jen tak.

Nestíhám, nic nestíhám. Nestíhám uklízet. Nestíhám seriál. Nestíhám akce v obchodě. Nestíhám, protože je taková uhoněná doba. Taky znáte tyhle ty výmluvy? Možná jsem zcela mimo místu, ale podle mne je doba dobou a jak lidé využijí svůj čas, to je mimo pracovní povinnosti jen a jen na nich.

My jsme taky díky defektům, jejichž počet si už ani nepamatuji, díky nostalgické zastávce na Zemplínské Šíravě, díky Morskému Oku a díky kdoví čemu, v takovém skluzu, že do Gruzie dojedeme dokonale mimo předběžný plán, který neexistuje. Zní to asi hodně nezodpovědně, ale mám stále silnější dojem, že i přes tato opoždění se Země bude točit dále a výdobytek moderní doby zvaný stres nás dostihne zase až zpátky v každodenní realitě života v České republice.

„Bacha na DAIky,“ upozorňuje Michal na policejní základny okolo silnice a moje oči na šťopkách navýší intenzitu bdělosti o dalších padesát procent.

„No nic, otočíme to tam na rondlu a jedeme dále, minuli jsme je,“ rezignuji na česko-dánský piknik a otáčím stanislavu nazpátek.

„Ty vole, to si snad dělají prdel,“ vyhrkne vedle mě jinak vždy ten slušný a decentní člen posádky.

Nedělají. Zatímco každý rozumem řízený organismus s řidičským průkazem v kapse se vyhne jakémukoliv zbytečnému kontaktu s místními policejními sbory, Dánové jsou prostě ze severu a tím pádem tvrďáci, kteří se jen tak něčeho nezaleknou! Jejich Fiat Ducato parkuje přilepen ke strážnici a slunečné poledne vybízí k obědu. Mám dojem, že tohle mi nikdo neuvěří.

„Ahoj, jak se máte, neruším?“ vypustím z úst pro východní část Evropy nezvyklou angličtinu, zatímco sehraní manželé na cestách rozkládají stolek a židle a něco, co asi bude zásobárnou jídla. Nějaká nejistota třeba kvůli tomu, že se nacházejí na pozemku DAI? Ale kdeže?!

„Ahoj, máme se dobře, dáte si s námi oběd?“ zvou nás jako staré známé. „Tohle je Helga a já jsem Per. Je tady v té zemi něco zajímavého?“ Tohle prostě zbožňuji!

Per rozprostírá mapu, která dělá z Moldavska jen tranzitní zemi. Nikde nic, jen silnice a sem tam nějaké to město.

„Tady jsou největší vinařské sklepy v Evropě,“ ukazuji na kišiněvskou Krikovu, „tady mají být nějaké jeskyně a tady je autonomní Podněsterská republika,“ předávám info z internetu a odmítám pozvání k obědu. Vypadá sice lákavě a zdravě, ale zdvořilost mi velí jen krátkou zastávku a pokračovat dále.

„Tak jo, zakresli mi to tam,“ nabádá mne Per. „My pak pokračujeme do Soči. Když se tady zdržíme, tak to pak cestou doženu,“ usmívá se čistě a sebevědomě.

„Hele, cestou do Soči dávej pozor. Tam asi nic moc nenaženeš. Byli jsme tam před dvěma roky a jsou tam všude policejní hlídky,“ zavzpomínám na traumatickou předolympijskou misi. „Byli všude, u cest, pod mosty, radary měli ukryté i ve značkách,“ vypočítávám ruské finty s cílem nedat místním dopravákům vydělat na snadném cíli.

Per vypadá překvapeně. Zřejmě plánuje cestování podobným způsobem jako my. Vybere si cíl a trasu měří jen v centimetrech map. Pojem měřítko je jen dekorací pravého dolního rohu. Šťastnou cestu!

Pojeďme dále. Sice to není zas tak daleko, ale začínám mít žízeň a čistou postelí bych také nepohrdnul. Navíc já valím jako prase, zatímco maršrůtka má zastávky, a stejně mě vždycky předjede…!

Moldavská okrska k metropoli je lemována rozsáhlými vinicemi jako na naší jižní Moravě, akorát že logistická centra tady nahrazují mnohem stylovější a přirozenější studny. Cestovatelského ducha omezující svodidla tady nejsou, takže neodolám jednomu skutečně tématicky neodolatelnému dřevěnému mechanismu a stočím naši tatrovku dolů pod úroveň dálnice. Nepřemýšlejte, prosím, nad pojmem „dálnice“, který jsem právě použil. Bez sebereflexe to stejně nemá cenu.  Pojďme na to, to budou fotky!

Nejdříve kolem projede koňský povoz. Nevadí, nenecháme se rušit. Naopak, přidáme o fotku navíc.

Tak pojďme na to, kofolu, dřevěný džber, rameno, studna…

“Copak tady hledáte?“ zastaví mé fotografické ambice „kde se vzala, tu se vzala“ zelená Corsa.

„No já tady jen fotím,“ odmítám jakékoliv porušení čehokoliv.

„A já jsem majitel tady toho pozemku a vinice,“ vynáší Moldavec trumf a mám tak o čem přemýšlet. Cestovatelský průvodce v takových situacích většinou nemá už co poradit, protože nepočítá s tím, že někdo poruší jeho hlavní doporučení, a to nikdy neodbočovat z hlavní silnice. (Další zakázanou je konzumace potravin „z ulice“, ale odolejte, když to tak úžasně voní!)

„Odkud jste?“ A nebavit se s místními lidmi.

„Z České republiky.“ Nezačínat nikdy rozhovor, a když už jsme osloveni, tak nereagovat a nedovolit, aby se komunikace rozvíjela dále.

„Hm, to znám, byl jsem tam, v Praze, jezdil jsem tam coby řidič kamionu,“ zajiskří Moldavanovi očka a rty se roztáhnou do širokého úsměvu. Jak jen to dělá, že vypadá tak upřímně a důvěryhodně? Jakmile se dostanu k průvodci na cesty, nalistuji tu správnou stránku a dozajista se mi potvrdí, že tyhle národy mají intriky v krvi a už od dětství trénují takové ksichtíky, aby se snáze vetřeli do přízně  turistů, které následně…

„Máte hlad? Dáte si meloun? Pojďte, zajedeme tam na pole a dám vám čerstvý meloun!“ …je vlákají do auta a…

…i přes opatrnost a nedůvěru zkušenějších cestovatelů, jako jsme my, kteří navíc drží za každé situace pospolu… „Michale, jeď, já tady na vás počkám…“

…nakonec zmizí i s turistou v autě někde v dáli, odkud cestu zpět jen oni znají… No, co už, Michale, měl jsem Tě rád. Dokončím započaté focení a pak uvidím, co bude. Půl druhé odpoledne a je snad čtyřicet ve stínu. Což asi jen tak nezjistím, protože jediný pořádný stín vrhá moje těžkoatletická postava. Faktem je, že žízní a únavou bych nejraději skočil do té studny, teď už zdokumentované, vypil ji až do dna a pak spokojeně v chládku usnul.

Kolem opět prosvištěl koňský potah. Hm, už se sjíždějí posily. Dám jim ještě pět minut a pak tam vyrazím. Předtím samozřejmě duchaplně pošlu do Česka co nejpřesnější údaje o naší poloze: „Jsme v Moldávii, někde jak jsou vinice, kousek od cesty, před Kišiněvem. Orientační bod dřevěná studna.“ Najdou nás raz dva!

Čas vypršel, je třeba začít jednat. Takže… a hele, corsa se vrací zpátky!

„Ty vole, tam fakt rostou melouny,“ vystupuje celý – a na první neověřený pohled i zdravý – Michal a jako důkaz třímá pod každou paží jiný druh melounu.

„Nechcete si odpočinout?“ pokračuje zřejmě podle léty zdokonalované osnovy kamioňák, jenž se během putování po melounové stezce představil jako Vasja.

Z mého mozku je sice vysušená hrozinka, ale pud sebezáchovy zatím funguje. Takže děkujeme, jsme rádi, že Michal přežil a raději umřeme vysílením, než aby nás někdo rozebral na náhradní díly, protože v případě únosu by se na nás stejně všichni diplomati vykašlali, tedy na výkupné zapomeňte.

„Dáte si sprchu. Je osvěžující. Prospíte se…“ Tady asi vůbec ještě nepronikl internet. Podobných historek o tom, jak místní zatáhli cizince do své dřevěné chaloupky, kde je zdarma pohostili a opili, je totiž na netu nesčetně. Navíc vždycky šlo o sympatické nemajetné motorkáře na výletě po Zakarpatské Ukrajině, a ne o akademické zbohatlíky, kteří si dovolí vézt své zadky veteránem s nehoráznou spotřebou a „tuzexovou“ dostupností náhradních dílů někam do země mimo „běžnou“ mapu Evropy. Vasja tedy netuší, že na tenhle model nás nechytá! Holt, nemáš internet, nevíš!

„Ne, díky, my máme v Kišiněvu hotel, musíme tam dneska dojet,“ namítám a s každým vyřčeným slovem mi z úst vyjde pára. Nebo pár zrnek písku, v tomhle horku přestávají fungovat jemnější rozlišovací schopnosti.

„Hm… a jak se jmenuje?“ A jsme v loji. Na hranicích jsem nahlásil asi Zlatou palmu, že? Hm. Ale na kterých hranicích to bylo? A ve kterém roce vlastně?

„Pojďte, je to tady kousek, sprcha, vyspíte se a pojedete dále.“ Už to mám. Vasja je moldavská ježibaba! Kruci, proč já více nečetl pohádky?! Teď nevím, jestli na lopatě skončí nejdříve Jeníček, nebo Mařenka. Každopádně jednoho z nich babka řízla do prstu a já nenávidím pohled na svou vlastní krev! Michale, jsi Mařenka. Oba začínáte na M.

Za svůj relativně krátký život jsem zažil vcelku slušný počet zajímavých stavů mysli i těla, jež člověk nehazardující se svým zdravím a budoucností nemá to štěstí (štěstí?) poznat. Pocit v jiné dimenzi a zcela nad denně známou realitou jsem si nikdy nenavodil žádnou z návykových látek, ale dokonalým vysílením, marně se snažícím dorazit zbytek nezdolatelné energie. A spíše než euforií bych tyhle stavy nazval maratónským sprintem k infarktu. Patovou situaci tady na melounovém poli je nutné posunout dále, jinak se z českých cestovatelů stanou české křížaly.

„Tak dobře, když máte tu sprchu,“ přikývnu na tradiční lákadlo všech východoevropských penzionů a o minutu později už následujeme opla do protějšího kopce.

Ač se snažíme být jako obvykle zcela nenápadní, dunění osmiválce, od jehož pneumatik odlétají kameny ze silnice na hrubě štěrkové bázi a narážejí do branek starousedlíků, z nás dělají atrakci středečního odpoledne. Pochopitelně k naší nelibosti, téhle přesile bude totiž nadlidsky těžké vzdorovat.

„Tak jsme tady, zajeďte do dvora,“ kyne Vasja směrem k lososové rezidenci s jinak běžným dřevěným plotem a zahrádkou, jakých jsou kolem desítky. Vjíždím do stínu vinné révy a v okamžiku je případná cesta zpátky zablokována zeleným vozítkem majitele. Spadla klec.

„Já jsem Vasil, to je moje žena, dcera Alina a syn Saša. Jo a pes Putin,“ nechá hlava rodiny nastoupit osazenstvo před svůj zámeček a jediná myšlenka, která mi bleskne hlavou je ta, že Moldavanky jsou vlastně moc hezké holky. Podvědomý průvodce cestovatele, na jehož rady jsme se vykašlali, mi v mžiku břinkne virtuální facku na vzpamatování.

„Ukážu vám sprchu,“ což znamená, že opět vysílám na průzkum ne příliš rusky komunikujícího Michala, abych byl v případě maléru připraven skočit do stanislavy, otočil klíčkem a násilím když tak prorazil veškeré zábrany ke svobodě. Kvalifikuje mne k tomu historicky a statisticky vyšší procento úspěšnosti odhadu, kdy jiskra na válci zapálí pohonnou směs a uvede motor do chodu. Kdo si totiž naivně myslí, že sedne do tatry, otočí klíčkem, sešlápne plynový pedál a ono se to rozjede, tak by měl u toho svého snění raději zůstat a nepouštět se do žádných větších akcí. Kdepak, k tomu je třeba být jedno tělo jedna duše!

„Dobrý den,“ zdravím stařenku, která se odněkud objevila přede mnou a usedla na lavici v době, kdy jsem se zrovna věnoval mazlení s „pouliční směsí“ Putinem.

Zní to hrozně a člověk nechce být nezdvořilý, takže rutinně odpovídám na nějaké otázky, které ani na vteřinu neudržím v paměti, jenže… já opravu potřebuji do postele. Nic víc, nic míň. Kašlu na hlad, obejdu se bez luxusu v podobě sprchy, jen mi, prosím, dejte kousek nějaké pryčny a nechte mne alespoň chvíli prospat!

„Je to hodně osvěžující,“ vysvobozuje mne Michal očividně v lepší kondici než já.

Teď je řada na mně. Když přežil on, já musím dvakrát.

Budu muset zapracovat na popisování mých smíšených pocitů. Zkreslené představy u nás doma ani v nejmenším nezpracují fakt, že řidič náklaďáku vlastní vinohrad, melounové pole, rezidenci jak z pohádky a jakoby mimochodem tradiční domeček bábušky.

Stojím přede dvířky dvojité „kadibudky“ nebesky modré barvy a na místo vděku hodnotím poněkud velmi přírodní sprchový kout jako „unexpected error“ (neočekávanou chybu – známá to hláška snad všech počítačových softwarů). Kam jsem se to zase dostal?

Nedá mi to a představím si kňourání všech těch slečinek řadících okamžitě zpátečku a hurá do tolik zatracovaného českého blahobytu. Co jsme vlastně zač? Dělá z nás zlaté záchodové prkénko, na něž usedáme v předraženém značkovém obleku, lepší lidi?

S prvními chladivými kapkami dopadajícími z gumové hadice u stropu mezi můj vlasový porost se mi jasní mysl svěžestí a extází uprostřed palčivé únavy bez ohledu na technologii poskytující tuto blaženost.

Můžete vyzkoušet desítky zaručeně osvěžujících kosmetických přípravků v luxusních koupelnách či jen sprchách. Nikdy Vám nedají to, co skutečně potřebujete. Ten jedinečný, opravdově jedinečný pocit právě v ten okamžik, kdy si ho žádá vaše „já“ bez ohledu na marketingovou akci propagovanou sebevíce důvěryhodnou osobností. Dokonalost okamžiku je v jeho jednoduchosti. Ne ve zklamání, že ta vůně neodpovídá obrázku a popisu na obalu, nebo utápění se v pochybnostech, zda jste si neměli připlatit, nebo naopak na něčem ušetřit.

Sundávám trenýrky z hřebíku a opouštím na pohled nepříliš lákavou ani atraktivní, o to však příjemnější místnůstku uprostřed horkého moldavského odpoledne.

Bohužel mám nečekanou společnost. Že mne po celou dobu šmíroval kohout, by mi až tak nevadilo, ale nálety sprchové show dychtivých slepic mne poněkud vyvádí z rovnováhy. Zas tak dobrý jsem nebyl… Na rozdíl od rajčat, která berou kurové plenivým útokem!

Viník je jasný. I když v tomhle nemám prsty, protože domácí ptactvo se sportovními sklony přeletělo ohradu svépomocí, jsem jediný svědek, který jejich olympijský výkon zaznamenal na vlastní oči. Co teď? Budu dělat jakoby nic, je to takové české, alibistické, prostě nic nevím, nic jsem neviděl. Na druhou stranu je nefér nechat hostiteli zlikvidovat úrodu jen z obavy falešného nařknutí.

„Vasjo, utekly slepice, nevím, ale myslím, že by se měly zahnat,“ nesu v jedné ruce mokrý ručník a ve druhé tuto novinu. Do Vasji a Saši jako když střelí.

„Ty jsi pustil slepice? No jéje!“ Neříkal jsem, že to takhle dopadne?

„Ne, jak jsem vyšel ze sprchy, byly už venku, utekly,“ stejně není slyšet.

Naštěstí je během minuty sjednán pořádek, a jak jsem tak po očku pozoroval zkušenou taktiku na obou stranách, tohle soupeření se tady určitě neodehrává poprvé.

Holt, na Čechy pozor, jsou zákeřní! Naoko se jakoby bojí, ale ve skutečnosti jsou to zákeřní diverzanti!

Vážně mě už ale hodně otupěle bolí hlava. A dlouho. Únavu lze překonat jedině odpočinkem, vše ostatní je jen náhražkou a v účinnosti selhává. Sedím na lavici u stolu s igelitovým ubrusem a civím na stěnu malé chaloupky, takového toho původního stavení, které nemá s novodobými „zámky“ pranic společného. Snad jen majitele.

„To je domek bábušky,“ vysvětluje Vasil, orosen krůpějemi potu z tažení proti kurům a během krátké pauzy před dalším z intenzivních a pro nás znepokojivých telefonátů nastiňuje pokračování našeho odpoledního programu.

„Teď se najíte a pak půjdete spát.“ Nemáme sebemenší šanci se vyjádřit nebo protestovat. Ani šanci, ani sílu.

Léta strávená na cestách a u klientů mne naučila přežívat i bez jídla. Navíc jsem více jak devět let byl neortodoxním vegetariánem, takže se můj jídelníček smrsknul do kvalitního celozrnného pečiva a sójových kostek, občas vystřídaných plátky ze stejné suroviny. Ačkoliv jsem si za celá ta léta vyslechl jen slova kritiky a pohrdání, faktem zůstává, že výkonnostně jsem na tom byl minimálně o třídu výše a ručička na osobní váze se zastavovala o dvacet kilo dříve. Léta nezadržitelně běží. Jíst nepotřebuji, spát ano.

Útulná kuchyně nebyla navržena ani v IKEA, ani v žádném jiném „dokonalém“ projektovém studiu. Modernější část s linkou a dřezem nalevo chce ukázat, že i tady na to máme, zatímco staré pece (sporáky) a nádobí napravo se jen „pobaveně chichotají“. Vědí své. Mají odvařeno a odpečeno tolik i bez neopodstatněných nákupů a inovací, že moc dobře tuší, že právě ony mohou vyprávět a dokazovat, že kuchyň nedělají poslední výkřiky gastronomického průmyslu, ale pochutiny, které v ní vznikají.

„Zkus sýr, poznáš, z čeho je? Je to všechno od nás, domácí,“ nabádá mě Vasja k zážitkovému menu, které mi i přes sníženou schopnost detekce vůní zhýrale dráždí chuťové buňky.

„Béé, béé,“ snaží se napovědět, když je má okamžitá odpověď přidušena vyčerpáním těla i mozku.

„Beran, že?“ pronesu sebejistě a Vasil i Michal se mohou potrhat smíchy.

„Beran!“ Z očí hostitele se na pár okamžiku stanou jen asijské proužky. „To je ovčí sýr.“

Vypadám asi jako blbec, ale nevadí, hlavně, že jsem pobavil.

Na talíři mám brambory a maso z… nevím čeho, přítel naproti napodobuje mekání kozla, ale protože jsem to asi nikdy nejedl a vzhledem k neodolatelné vůni je mi to jedno, nechám se poddat. Pro mě je rozhodující, že po tom blázní mé chuťové pohárky a že věřím, že to snad nikdy neštěkalo.

„Dáme si víno,“ vybízí hostitel k digestivu. „Ale pozor, je to opravdu silné víno!“

Můj děda pochází od Kroměříže. Druhý děda od Uherského Hradiště. Na „nevinařský“ sever Moravy je přivedly budoucí manželky a práce. Jeden z dědů byl koštýř. Oba se usadili v Brušperku, kterým prochází zemská osa. Aby se Země mohla otáčet, je nezbytné zemskou osu pořádně a pravidelně mazat. Čím asi, to by mělo dojít všem alespoň částečně přemýšlejícím. I kdybych nechtěl, tak kvalifikaci a formu mám natolik certifikovanou a vypracovanou, že nějaké domácí moldavské víno mne může maximálně tak svlažit, ale rozhodně ne odrovnat!

„Na zdraví!“ zvedá Vasja sebevědomě pohárek a připomíná, že tady se neusrkává, ale pije na ex. No problem.

„Aaaa… Ještě?“ ponouká mne, když Michal odmítnul, k další skleničce. No, proč by ne?

Chutná to čistě, bez chemikálií, domácky. I stovky kilometrů od domova si vzpomenu na chuť vína z dědovy galerie a ten pocit mi navrací klid a pohodu do jinak lehce zděšeného stavu obležení moldavskými teroristy.

Je mi fajn. Sluníčko mi lehce spaluje poslední volná místa o očních štěrbinách, žaludek si pozpěvuje nad domácím „bio“ a zřejmě červené víno v kombinaci s oběma druhy melounu je harmonizováno do Hrušínsko-Menzelovsko-Hrabalovského rozmarného léta.

Než se naději, víno mizí ze stolu a nastává rozhodující okamžik:

„Kde chcete spát? Ve vile, nebo u bábušky?“

„U bábušky,“ nenechám ani vteřinu na rozmyšlenou a zamířím dovnitř stavení, které prochází renovací i během naší neoficiální mezinárodní návštěvy.

„Je Ti jasné, že se probudíme bez ledviny, nebo jiného orgánu, že?“ vysílám ještě do éteru pár vteřin předtím, že mne uspí vyčerpání a závan modrého nebo snad bílého laku, kterým bábuška repasuje své skromné obydlí. Mačkám ve snách spoušť fotoaparátu a je mi úplně jedno, co bude, nebo nebude. Kolem jsou jen koberce a polštáře a jelikož po nás už konečně nikdo nic nechce, vzdávám se volání únavy a i přes riziko neplánované smrti usínám.

„Jak se cítíš?“ zeptá se Michal zcela nepřístojně neb nesnáším, když mám poskytovat informace takto po ránu. Přičemž pojem rána definuji sám, a to nezávisle na denní či noční době.

 

„Lehce. Jako každý člověk. Kterému sebrali ledvinu,“ vydechnu v mezispánku cynicky a pokouším se smířit s faktem, že budu muset přijmout realitu, probudit se a reagovat jako člověk.

 

„Vole,“ ohodnotí Michal můj ranní proslov a nezbývá, než se začít harmonizovat s časem. Je asi sedm večer a ty nepřesné čtyři hodiny spánku byly jako prázdniny. Očekávané, dokonale skvělé, ale zatraceně krátké.

 

Bábuška evidentně donatírala a přestože cítíme mezi těmi mnoha polštáři a koberci útulné pohodlí, musíme vytrčit nos a poděkovat hostiteli za jeho pohostinnost.

 

„Tak co, vyspaní?“ hlaholí Vasja a já jsem upřímně rád, že tentokrát už netelefonuje.

 

Asi k tomu nemá důvod. Máme návštěvníka. A jistotu. Protože tenhle týpek v polokošili Ferrari se určitě nikdy nemýlí. Vasja je natolik férový, že nám dokonce správce našich osudů představuje.

 

„To je Ilja,“ pokyne směrem k elitnímu zabíjákovi, jenž si zlehka pohrává s kuchyňským nožem s rukojetí v barvě ruské trikolóry.

 

„Nemusíš se bát,“ ubezpečuje černovlasý svalovec a mně nezbývá než se uklidnit. Hlavně, že to nebude bolet.

 

„Dej si rybu. Tu jsem ulovil speciálně pro tebe. Ze svého vlastního rybníku!“ chlubí se Vasja a mne při pohledu na talíř berou mrákoty. On ten náš hypermarketový pangasius taky nevypadá zrovna jako Ryba roku, ale ta věc na talíři byla dozajista ještě před pár hodinami živá a …nevypadá zrovna vykuchaně.

 

„Neboj se, dej si,“ povzbuzuje pan domácí a řekněme, že v takové situaci člověk neurazí a skousne cokoliv.

 

Navíc, když se Ilja rozhodne demonstrovat své předem nezpochybnitelné schopnosti v praxi.

 

„Podívej,“ rozřeže během vteřiny rybu neznámého druhu na plátky a mimikou naznačí, že zbytek je už na mě.

 

No, co mi zbývá, že? Raf. Kous. No. Je to…

 

„Tak co?“ dychtí Vasja.

 

„Velmi dobré,“ zkouším úsměv. Odporujte profesionálovi, že? V jakém oboru si domyslete.

 

„Byl jsem v Evropě,“ uvolní situaci (opravdu jsem řekl „uvolní“?) Ilja, „ale nedařilo se mi. Byl jsem v Itálii, bylo to hrozné. Nepodařilo se mi sehnat práci. Zůstal jsem na ulici, bez jídla, bez všeho. Pak jsem se vrátil,“ popisuje svůj pokus prorazit na Západ a nějak nevím, co na to říct. Zamumlám něco neutrálního, že je to hrozné a že všude jsou dobří a zlí lidé, ale ruku do ohně za to nedám. Možná jsem si to jen myslel a v lepším případě nahlas.

 

„Pojďte, přátelé, zajedeme si na pivo!“ změní Ilja rétoriku a já si v duchu oddechnu. Možná nám zbývá pár hodin života, ale předtím se pořádně napijeme, to nezní zas tak špatně.

 

Nutno podotknout, že po celou dobu konverzace do sebe obracíme na ex dvoudecovky vína o síle porážející i carské důstojníky.

 

„Pojedeme autem, na, vem si čepici, ať nejsme nápadní,“ dostávám na hlavu bílou placatou část policejní výstroje. „Takhle nás nikdo nezastaví.“ Ilja je… policajt.

 

Obsah promilí v dechu uvnitř policejního vozidla by dokázal strhnout jakýkoliv typ vyráběného alkoholtesteru, avšak etiketa velí řídit se zvyky hostitelů a zajistit si tak přežití. Pardon, myslel jsem přízeň.

 

Zastavujeme jen pár metrů od Vasilovy rezidence a dobýváme se dovnitř. Kdepak, tady už mají zavřeno. A neotevřou.

 

Nezbývá než jet dále. Na strach nebo nějaké sebezapření není čas. Navíc přírodní víno ve správném poměru působí jako dokonale uklidňující a stabilizující prvek vědomí a sebevědomí.

 

Uprostřed tmy a nestabilního směru jízdy našeho auta ztrácím poněkud odhad, ale i tak se noční výlet sestává jen z několika málo set metrů.

 

„Dáme si pivo,“ rozráží Ijla v policejním dveře podle mne již zavřeného krámu a vyděšené prodavačky jen přihlížení, jak se z pultového prodeje stává samoobsluha.

 

„Hele, co umím,“ otevírá okem vršek láhve a já nestačím zírat. Tohle jsem neviděl ani v televizi.
Pivo je vcelku teplé, ale nepostřehnul jsem, že bychom za něj platili, takže „Na zdarovje!“.

 

Těžce pohodový letní večer neotrávený čoudy, dýmy, jedovatými plyny a vším tím marasmem ve vzduchu, o němž se u nás na Ostravsku nesmí mluvit a psát, svádí k pokračování na Vasjově zahrádce.

 

Pivo, víno, pivo, víno, opít se nám není líno!

 

Osazenstvo rozšiřují další dva chlapíci. Vypadá to, že ženám je na tuhle jízdu vstup zakázán. Zřejmě je zítra čeká těžká práce.

 

„Já jsem Boris, mám tady obchod,“ představuje se jeden z našich nových přátel.

 

„A já Stepan, jsem primar – primátor,“ pokračuje seznamovačka a ve směsici řeči podobné rumunštině, z naší strany ruštině a v nekontrolovaném okamžiku i češtině i angličtině se spouští ta pravá družba.

 

„Jak vlastně tady připíjíte „Na zdraví!“?“ hodlám si doplnit nejen obsah alkoholu v krvi, ale i znalosti.

 

„Och!“

 

„Och?“

 

„Och!“

 

Tak tedy… „Och!“

 

„Och!“

 

Večer ubíhá bezvadně a mám-li být sebekritický, tak ve scénáři, který se točí dokola v rychlosti přípitků obíhajících stůl. Já už vcelku plynně a s rodilým přízvukem hovořím rusky, rozvíjejíce tak debaty na všechna možná témata, avšak zrovna v tom nejdůležitějším mi vypadne celkem podstatné slovíčko zcela určující význam konverzace. Nedbaje výpadku vesele odpovídám a pokračuji v konverzaci, a to do té doby, kdy už to Michal nevydrží a krátkou „reklamní“ přestávkou uvede situaci na pravou míru. Aha. Takže o tom je tedy řeč! Tak dobře a… komolím dále. A Michal podléhá nátlaku okolí a dává si další stakan vína.

 

„Tak ty jsi ženatý?“ obrací se moldavské osazenstvo směrem k Michalovi a ten souhlasně přitaká.

 

„A ty ne?“ přesouvají kuplířský záměr na mne a s úsměvem od ucha k uchu dodávají: „Však my tě tady oženíme! Och!“

 

„Jak je to u vás s korupcí?“ přehazuji výhybku na vážné téma a očekávám vážnou odpověď.

 

„Hm, je to tady těžké,“ chytá se primátor Stepan, „ale snažím se tady tomu čelit. Tlaky jsou, ale naštěstí mám podporu. Je otázkou, jak dlouho. Oligarchové vládnou. Ale já rozhoduji.“ Jako příklad popisuje, jak zachránil investice určené pro modernizaci školy před plánem jejich zneužití. Jeho odhad je více než optimistický. Bude lépe.

 

Zlatá devadesátá v Československu! Léta naděje i divokého východu. Lepší příměr mne nenapadá. Jak já jim tady fandím! Och!

 

„Dáme si pivo. Domácí pivo! Pojď, zajdeme pro něj!“ vyzývá mne Vasja a my na pár minut zmizíme v jeho pivo-víno-pálenkovém sklepě.

 

„Tady je víno, tady domácí šnaps a tady pivo,“ představuje pyšně své království a já žadoním o momentku. Pokud má tohle být místo mého posledního odpočinku, nepřemlouvejte mne, já rozhodně nesmlouvám a beru to!

 

„Tak co, jak vám to pivo chutná?“ prošpikovávají nás čtyři páry očí dychtivých pochvaly.

 

„No,“ pokouším se mobilizovat mozek k reakci neurazit nadšené pivovarníky a přitom nemyslet na vínově a ještě cosi kyselou chuť narezavělé tekutiny, kterou jsme právě obohatili žaludeční dutinu a přizabili do té doby otrlé chuťové buňky. „Je to… zajímavé.“

 

Na víc jsem se nezmohl. Rozpačité pohledy nevěstí ani v nejmenším, že čekaly tak dehonestující odpověď. Jenže my jsme Češi. My jsme pivo vynalezli. Skutečné pivo. A tahle břečka je prostě…zajímavá.

 

„Och!“

 

Vracíme se zpátky k vínu. Michal se konečně plnohodnotně zapojuje do konverzace a vítězem večera je tak moldavské domácí červené, bourající jazykové bariéry a spojující národy, uměle od sebe oddělované nenávistnými sdělovacími prostředky živenými (nad)národními lobbistickými skupinami.

 

Kdo by to byl řekl, že se na jednom místě setkáme v tolika různých profesích, osudech a názorech a přitom nalezneme dokonalou harmonii, jež je občas tak těžce hledaná v našich marnivých životech plných neviděného blahobytu.

 

„No, je čas jít spát,“ ozve se nečekaně uprostřed bujarého veselí, zcela bez varování a z mého pohledu brzy a nevhodně. Kdo tipuje, že přišla manželka, má hodně mylný odhad.

 

„Ještě si dáme, ne?“ zkouším zachránit situaci, ale jsem nesouhlasně přehlasován. Kalný zrak místních značí postupnou ztrátu vnímání okolního světa. Jenže my jsme teprve na začátku!

 

„Jdeme spát, dobrou,“ končí z minuty na minutu večírek a my, připravení pokračovat, zůstáváme ještě chvíli nechápavě sedět. Tentokráte nemáme s sebou žádné vlastní zásoby a vypadá to, že domácí nám už také nenalije.

 

„Ach!“

 

Bábuščino obydlí je dokonale skromné a účelné. Jen hlupák by se vysmíval jeho úrovni, přestože na poměry „zbídačené“ České republiky je srovnatelné s bydlením afrických tuaregů žijících v poušti. Postel s přehozem, stolek, kyblík, sporák, asi třicet let stará televize sloužící současně jako podstavec na kytky, a spousta pánviček a kastrolů pečlivě přibitých na stěnu pokrytou látkou, místy kobercem. Podlaha je z přírodního materiálu, ale dřevěné desky z Hornbachu to rozhodně nejsou. I tak se jako první myšlenka prožene hlavou touha ulehnout a usnout. Spokojeným spánkem. Žádné rušení elektronikou, mobily, kontrolou, zda jede bojler, nejede mikrovlnka, vytáhnul jsem nádobí z myčky, nebo mi někde v rohu bliká wifina.

 

Ačkoliv nic z toho, kde se nacházíme, nesplňuje evropsky schválené normy a požadavky na designový standard či módní trendy, cítím se tady bezpečně a vím, že dnešní spánek bude klidný a posilující.

 

***

Je čtvrtek osm ráno a nemaje pojem o čase si říkám, že bychom už možná měli rozšířit řady bdících Moldavanů a zkontrolovat, zda případný úbytek naší tělesné hmotnosti nesouvisí s absencí některého z přírodou dodaných orgánů. Ze starého sekretáře plného ikon na mne oddaně panáčkuje keramický „putin“ a na jihozápad od něj odfukuje podle všeho zdravý a živý, pouze mnou zkažený, abstinent Míška.

 

Kontrola běžných reakcí organismu překvapivě nezatížená bolehlavem po té degustační smršti včerejší noci mne přiměje udělat první pohyb a nasát energii dalšího slunečného dne.

 

„To je puška, kterou jsem používal proti banditům,“ hlásí Vasja, pomačkaný moldavsko-českým mejdanem, a než stihnu odhadnout ráži dlouhé zbraně na jeho kolenou, jako by mimochodem suše procedí mezi zuby: „Taky jsem býval bandita.“

 

Bez jakéhokoli pohrdání jsem fascinován vybavením kuchyně. Plynový i elektrický sporák, kýble plastové i kovové, sedačka i židle, linka s madly i bez nich. A přitom kam sáhnu, padne mi do ruky přesně to, co potřebuji k přípravě posilujícího oběda, stejně tak jako osvěžující snídaně, kterou hladově hltám potvrzujíc pravidlo, že jíst po ránu považuji za zcela zbytečné.

 

„Volání mě tady stojí nějakých deset euro,“ vysvětluje Vasil neustále přilepený mobil u ucha, „a je neomezené,“ rozšiřuje naše zorničky, „no a k tomu internet mě přijde na nějakých dalších deset euro,“ pokračuje lakonicky a my spouštíme v mozkovnách přepočítávání, o kolik více tenhle moldavský standard přeplácíme u nás.

 

„Alina, moje dcera, pamatujete?“ Kdo by nepamatoval, že? Ehm.

 

„Studuje žurnalistiku. Platím jí to. Je to nějakých (v přepočtu) sto dvacet tisíc korun ročně,“ pokračuje přehledem výdajové stránky a já tak nějak přemítám, zda to nějak souvisí se včerejším slibem, že mě tady ožení, nebo se jen chlubí tím, na co všechno má. Paradoxně to vyznívá tak, že já nemám na něj.

 

„Moc děkujeme za nocleh a za všechno, moc si toho vážíme. Co jsme dlužni?“ snažím se zařadit do solventní společnosti, ale rázným zavrtěním hlavy jsem odmítnut.

 

„Kdepak, máme peníze, jsme rádi a fakt zaplatíme,“ ubezpečuji hostitele o tom, že jsme si plně vědomi toho, že zatímco on patří se svým bytem v hlavním městě, vilou na venkově, několika vinohrady, pár auty, hospodářstvím s bio produkcí a dcerou na soukromých studiích k nejchudší skupině Evropanů, my dva ajťáci s třiadvacet let starou károu a platy, které tak nějak pokryjí běžné náklady a případně i sem tam nějakou nečekanou událost (ale nesmí jich být nezdravě moc!), jsme představiteli vyspělé části slovanských národů a jako takoví automaticky počítáme s tím, že našim méně bohatým bratrům pomůžeme v jejich nelehké situaci!

 

„Trvám na tom,“ nenechám se, naplněn hrdostí, jen tak odbýt. „Tak si to odpracujeme na vinici, souhlasíš?“ probleskne mi hlavou neodmítnutelná nabídka a ve vteřině si plácneme.

 

Šlahouny křoví ošlehávají metalízové boky stanislavy a příkrá polní stezka vhodná spíše pro traktor podsouvá mysli dotazy, zda tady utrhneme olejovou vanu, výfuk, nebo zůstaneme sedět na břiše. Z druhé strany do toho kecá logika, která uklidňuje, že pokud to projede dodávka před námi, a nejen že nic neutrhne, ale ani se (snad) nepřevrátí, tak to musí naše auto s nejlepším podvozkem na světě projet i na dvou kolech.

 

„Tady jsme už někdy jeli, ne?“ obracím se na Michala, když výjimečně ne mojí zásluhou bloudíme a očividně hledáme ten správný pozemek.

 

„Určitě. Neboj, za chvíli se v protisměru potkáme,“ démonizuje Vasjovo zmatkaření hlavní navigátor výpravy.

 

Hlava mi to nebere. Samozřejmě réva jako réva a půda jako půda, je toho kolem dost pro všechny, ale nepoznat vlastní kus ranče?

 

Konečně jsme snad správně. Malý Saša se sousedovic dcerou se odlepují od zadních dveří dodávky a seskakují z nárazníku. Bezpečnost silničního provozu především.

 

Fasujeme plastové bedýnky, kterých je plná dodávka, a jde se na věc. V životě jsem to nedělal. Aha, takže opatrně chytnout hrozen a ucviknout. Jak jednoduché. Ale čím?!

 

Netuším ani v nejmenším, jak by se na takový technologický postup tvářili eurokomisaři dohlížející na „EUrokvalitu“, ale nemaje správného nástroje, vyštrachal jsem v kufru elektrikářské štípačky a jde to s nimi jedna radost. To bude brnkačka, za hodinu nemáme co dělat.

 

Promile alkoholu v krvi, nebolavá, avšak zároveň nemyslící hlava a na to, že je deset ráno, slunce pere o sto šest. Překvapuje mne nepřipravenost místních, kteří udiveně zírají na preventivní přípravu zkušeného alkoholika, jenž si na dopoledne v očekávání dehydratace bere i na sběr vinné révy „petku“ vody.

 

„Jéé, to je fajn,“ říká úsměv Aliny, když zjistí, že další pro ni ztracený den uprostřed vinic alespoň nebude tak žíznivý.

 

Pojďme jim ukázat, jak se to dělá! Hrozny jsou sice menší, než jsme zvyklí z hypermarketů a s těmi reklamními se už vůbec nedají srovnat, ale jde to docela dobře a brzy má náš českomoravský tým první přepravku až po okraj.

 

„Ty pěkné půjdou na trh, ty horší do sudu,“ dostáváme poučení a vracíme se k nazpátek k plnění plánu.

 

Pro nás relativně zábava je ovšem každodenní dřinou ostatních. Sebevražedné tempo, které nastavujeme, zůstává bez odezvy.

 

Přidávám se ke zpěvu ženského osazenstva, které vnímám okolo spíše jen díky sluchu, než že bych je mezi hustými vinicemi měl na dohled. Moldavské popěvky se mísí s nostalgickým Karlem Krylem, jehož „hitovky“ zná asi většina populace u nás doma, ale tyhle posmutnělé romantické kousky jsou cizí nejen tady.

 

„O čem zpíváš?“ vytrhne mě ze zamyšlení Alina, jejíž první bedna je spíše poloprázdná a většina vinných kuliček mizí mezi jejími úzkými rty.

 

„Je to o cestě a také o bolavém srdci,“ pokouším se narychlo vysvětlit význam Morituri te salutant a Karavany mraků, svým způsobem ne tak známé jako Bratříček, ale o to více mě zasahující.

 

„O cestě? To je jako vy s Michalem, taky jste na cestě.“ Musím přiznat, že zájem přitažlivé Vasjovy dcery je mi zatraceně příjemný. Navíc v době internetu a možností cestování je úplně jedno, kde si člověk najde svou životní partnerku.

 

„Nádo piť – Měla bys pít,“ podávám Alině láhev vody, ale moje starostlivost je odměněna trucovitým odchodem. Čertví, co jsem udělal špatně. Náš vinný svah spaluje slunce takovým žárem, že jen blázen by tuhle brigádu vzal dobrovolně a ještě se v ní vyžíval.

 

Rozhlížím se kolem, abych si Michalovi postěžoval na nepřízeň osudu, ale zjišťuji, že jsem široko daleko sám. Domorodci se ukryli do stínu a celý plán sklizně tak leží opět na severní Moravě. Melancholický Kryl je pro tuto příležitost jako stvořený.

 

Je poledne a na slunci musí být snad padesát stupňů. Knoflíky od košile se mi už dávno samy rozepnuly a já přináším bednu za bednou dopován solárními paprsky jako čínský panel ekologické elektrárny.

 

Najednou koutkem oka zahlédnu Michala. Není sám. Spontánní smích mne přinutí k dalšímu perifernímu průzkumu a oční kontakt zavádí do mozku žárlivé zjištění – je s Alinou. Zatímco já se tady plahočím ve stachanovském zaujetí naplněním plánu, okolí se buď už zcela vyčerpalo, nebo se vesele baví.

 

Co s tím? Opět se smířit s faktem, že on je ten hezčí, chytřejší a i když ženatý a bez znalosti ruštiny, nebo to alespoň o sobě říká, tak atraktivnější, a já jsem ten hodný troubelín, co to zase odpracuje?

 

Svět je už takový a nemá smysl zbytečně plýtvat energií. Oddělám svoje a musím se soustředit na jízdu dále. Kišiněv je sice relativně kousek, ale Gruzie je ještě zatraceně daleko. Čeká nás tolik hranic, že sebemenší ztráta nervů už teď se může stát fatální potom.

 

Příjíždí Vasja. „Tak co, jak to jde?“ podává mi ruku a při pohledu na haldu hroznů sotva po poledni je očividně spokojen. Malinko znervózní, když nemůže najít Alinu, ale do toho já nemám co mluvit, že? Je dospělá a Michal ženatý, takže jakékoliv podezření je hloupé a neopodstatněné.

 

„Pozvat, pohostit a vykopnout pryč, takoví jsme my Moldavané,“ loučí se Vasil srdečně a já bláhově rozdávám na všechny strany vizitky s tím, že se nevidíme naposled.

 

Jsou dvě odpoledne a fakt to peče. Dodatečně hledám v mapách tištěných i elektronických, kde jsme se to vlastně nacházeli v posledních hodinách, avšak marné odhady a desítky do nikam vedoucích odkazů jsou mi jediným výsledkem. Nevadí. Cíl je stejně daleko, takže..

 

.. směr Chisinau! Michal se vyklání z okna a vypadá to, že konečně budeme mít na kameře i použitelné záběry. Čelní sklo saturované mouchami už máme, ale detailnější pohled na kola? Hmmm, to chce skutečného kaskadéra!

 

Možná bych měl přemýšlet o tom, co s takovými snímky udělám, ale současně řídím, fotím, hlídám si dopravní přestupky pro případné další obchodní vyjednávání s místní policií a taky bych se měl věnovat odpovědím na dotazy druhého člena naší dvoučlenné posádky, které v posledních minutách citelně zanedbávám.

 

„Zvládáš?“ ten hlas zní docela blízko a naléhavě.

 

No, jak to srozumitelně a přitom nekomplikovaně popsat. Viděli jste už někdy psa uprostřed vyprahlého odpoledne, kdy únik před slunečním žárem je roven spáse a společensky nevhodná slina je posledním přáním před jistou smrtí vysušením? Tohle jsem já. Aby Michal nepropadl obavám, že tak velké a široké a těžké a ojedinělé auto řídí zombie, pomalu otočím hlavu ve směru, kde cítím jeho zbytečně horký dech a snažím se mu tímto gestem naznačit, že jsem dokonale v pořádku a okolní teplota kolem padesátky pro mne, coby kdysi trénovaného oceláře odlévače, je vítaným osvěžením vypracované kondice.

 

Možná se zalekl, ač nevím tedy čeho, ale zeptá se ještě asi dvakrát pětkrát a pak už toho nechá. Fungovat mi mozek, tak vygeneruje výstrahu, zda se mu v tomto na teplotu bohatém odpoledni nevypařila duše, ale i bez drahých analýz se dá odvodit, že by to stálo víc energie, než v tuto chvíli máme oba dohromady. Je to těžko popsatelný rozkošný pocit umřít takhle v teple a stát se součástí něčeho vyššího, a každopádně mnohem hřejivějšího, než je běžná lidská krev. Bude to fajn. Sbohem!

 

Máme najeto 1485 kilometrů, většina solidních časoměřičů ukazuje čtyři odpoledne a my dobýváme Kišiněv! Hlavní město Moldávie a Moldavska a kdo ví, jak to ještě tvůrci jazyka českého pojmenují, nás vítá ani ne chlebem a solí – to by nás asi dorazilo – ale evropsky vybavenou čerpací stanicí –jak jinak – do jejichž útrob s důvěrou vysílám jazykoznalce Michala, neb sám si připadám jako polystyrenová nástěnka vyvržená uprostřed Sahary.

 

„Tady máš peníze a něco přines,“ zachrčím hlasem královsky placeného deathmetalisty a neočekávám sebemenší odpor nebo náznak svolání dvoučlenné porady za účelem projednání čehosi, co je nadpřirozeně zřejmé. Máme žízeň!

 

Když nyní, na tomto místě, s časovým a s asi dvoulitrovým tekutinovým odstupem přiznám, že tahle blaženost stála jen asi osm korun, tak mne budou všichni ujišťovat a přesvědčovat a možná i hanobit, že to bylo více. A toho cukru!

 

Co si pamatuji zcela zřetelně, tak jsem zastavil tak nějak na výjezdu z benzínky. Snažil jsem se nebudit pozornost, ale ty ladné hranaté tvary dokonale se snoubící s aerodynamikou a svým způsobem pohoršující osmiválcový vzduchem chlazený hluk, poutal pozornost okolí, aniž bych to nějak programoval či plánoval.

 

„Chceš tohle červený pití, nebo tohle žlutý?“ přeruší mne z ostrahy našeho modrého objektu na čtyřech kolech Michal, jenž uspěl, bez mého zájmu jakým způsobem, při koupi nápoje obsahujícího vodu, a nyní se pokoušejíce se vrátit mne mezi standardní živé organismy.

 

Existuje nespočet rekordů v pití piva nebo čehokoliv. Ale někdy po čtvrté odpoledne kdesi v Moldávii jsem tyto rekordy zcela neplánovaně překonal. De facto ještě v době, kdy jsem tu červenou dvoulitrovku plnou bulin z céóčka otevíral, už byl její obsah pevně přilněn k mým žaludečním stěnám a mozek přijímal první signály o tom, že zavlažení bylo učiněno zadost.

 

První dojem je vždy ten nejdůležitější. Někoho zasáhne během zlomku vteřiny, u mne obvykle trvá o něco málo déle. Možná až neobvykle déle. Jelikož jsem poučen z prvotních šoků, pardon, dojmů v minulosti, jsem plně odhodlán se nenechat strhnout do laciného vyhodnocování situace na základě nějakých prvotních nepobjektivních vjemů.

 

Je krásně teplo, dopravní předpisy jsou řízeny přírodou, tedy kdo je silnější nebo má prostor, tak jede, ti ostatní vcelku ochotně počkají a nebo přes stažená okýnka dojednají pořadí a přednosti bez ohledu na dopravní značení, a pokud zrovna nesleduji dění asi  patnáct dvacet centimetrů od sebe, což je aktuální vzdálenost k druhému vozidlu, zaměří se můj zrak o pár metrů dále, kde chodníky zkrášlují místní slečny. Kišiněv je zábavný. Ani nevím, jak jsem si ho představoval, ale dá se říct, že jsem prozatím nad míru spokojen. Stačí najít ubytování a hurá ne seznamování se zemí evidovanou coby nejchudší v Evropě.

 

Nevím, zda je to zjevné z mých dřívějších vyprávění, ať již v rámci této výpravy nebo jiné, ale moje sympatie k elektronice a moderním technologiím jsou výhradně na úrovni servisně pracovního vztahu. Každá další náklonnost nebo pokus o ni ze strany těch věcí, ač v reklamách tak vyzdvihovaných pro své uživatelsky přívětivé prostředí a výkony, se setkává s mým mrazivým odmítáním a až chorobnou nedůvěrou.

 

Jenže když potřetí projíždíme úsek shodný nebo tak nějak obdobný, minimálně v tom, že se na něm nenachází žádný hotel ani nic v tomto smyslu podobného, s hrdostí sobě vlastní svolím k využití novodobé kletby, a to mobilního telefonu.

 

„Vila Verde,“ naviguje kamarád Vojta na druhé straně, toho času v České republice „Tam jsme bydleli a bylo to v pohodě. Hledejte Botaniku,“ začíná z mého pohledu poněkud šifrovat trasu, ale nevadí, my se s tím určitě nějak popereme.

 

Chisinau je na první pohled překvapivě hodně moderní město. Místní architektura sice nenabízí historické skvosty jako naše Praha, ale 21. století je zde k vidění na každém rohu;  ruční studny podél cest vystřídaly novostavby a hypermarkety s akčními nabídkami.

 

Nebýt navigace, nikdy bych nepoznal tolik lesních cest. Nicméně musím tomuto vynálezu přiznat i určité zásluhy, a to v podstatě kdykoliv při hledání konkrétní adresy ve městě. Kolem páté odpolední se Vila Verde stává skutečností. Aktuální kurz je asi jeden moldavský leu za korunu padesát. Bankomat mi poslušně vydal 2000 MDL, což považuji za dostatečný peníz. Na týden.

 

„Bude to 1760 leui“, bourá moje vzdušné zámky zatraceně hezká černovláska na recepci a protože nejsme žádné socky, okamžitě přikyvuji a raději nepřepočítávám. Rozpočet na tříhvězdičkové bydlení jsem viděl někde v úplně jiných rozmezích, ale jsme tady ti bohatí my a navíc hotel se pyšní členstvím v Rotary Clubu, jako můj společník a většinový majitel firmy Franc, takže se dozajista jedná o správnou a bezpečnou investici. Jedna černovláska, a co to udělá…

Prosklený výtah, osvětlení na čidla, pokoj (na kartu místo klíče) s televizí a rozlehlou koupelnou, vše vonící novotou… Tak tohle je ta „rozvojová“ země? Řekl bych, že informace z domova nám tady budou nanic. Nelze nevzpomenout na „přivítání“ v ruském Soči, kde nás železný kavalec hrající barvami peřin sice díky únavě přikoval k pelesti, ale srovnání s moldavským standardem není tentokráte na místě. Hodiny ukazují za čtyři minuty tři čtvrtě na pět a bude tomu už tak navždy, tedy alespoň v rámci našeho pobytu. Ačkoliv se dosud vzpamatovávám z novinky, že Moldavsko nemá moře, neb jsem se tak nějak pozapomněl podívat na mapu či globus, cítím se bezpečně, spokojeně a ač znaven, už spřádám program na dnešní večer. Samozřejmě nic nápadného, okázalého nebo typického. Pivo by bodlo.

 

Čert ví, jak se má asi člověk správně cítit. Jsme úplně mimo tak zvanou mapu Evropy a může se nám stát cokoliv. Tedy i něco fakt příznivého, přece nebudeme uvažovat jen katastroficky. Je příjemně teplo, připadáme si asi nejcizeji ze všech států, co jsme kdy navštívili a marně bychom hledali důvod k nějakým komplikacím. Moldávie pro nás zatím hodně pohodová země. Je až kacířské se tady hned první den cítit jako doma. Nejprve samozřejmě chceme zapůsobit na svoji základnu a spřátelit se s místním personálem, který dozajista prahne po každém lei a obětuje i tu poslední vteřinu své malicherné dovolené pro uspokojení západních turistů.

 

Opak je však pravdou. Vplujeme do hotelové restaurace dychtiví ukrajinské pohostinnosti, nedbaje historického poučení s krymského Sevastopolu, že ne každá pohostinnost musí být dodržena.

 

Je asi hloupé řešit, kolik je hodin. Naše mysl je ve stavu, že každý pokus o vyhodnocení přítomnosti zobrazí výsledek v tom smyslu, že jsme již tady byli a neměli bychom tak narušovat časovou smyčku.

 

Čekáme deset minut, aniž by obsluha restaurace v nejbídnějším státě Evropy jakkoliv reagovala. Nechci jim nabourat rozpočet, zlikvidovat zásoby, ani nijak přitížit ve výkonu, ale pokud je tady pusto prázdno, já mám v prkenici relativně, velice relativně, dost hotovosti, tak mám lehce dobyvatelské chutě tady dneska udělat nadmíru zajímavou tržbu.

 

Obvyklá hranice pěti minut je překonána, ale jsme na dovolené, tak ten kyselý obličej po deseti minutách vítáme s úsměvem a těšíme se na moldavský večírek. Jídelák je stejně plastový jako jinde na hotelích, v tomhle už je Vila Verde bezpečně „v Evropě“.

 

„Dáme si králíka, soljanku a omeletu,“ vybíráme nakonec po více jako dostatečné časové pauze a coby milovník chmelového moku doplňuji objednávku o Budějovický Budvar.

 

Nic se neděje. Vzpomínky na to, jak jeden skutečný podnikatel uprostřed ukrajinské noci vzbudil celou rodinu jen proto, aby nakrmil dva rozmařilé Čechy, sem nepatří. Ale přece jen bych nějaký zájem očekával. Jsou to přesně ty chvíle, kdy se vám v žaludku dějí prapodivné věci, které byste nejraději ihned zastavili, ale situace vám to neumožňuje. Tedy šlo by to, ale ne bez následků. Neklesejme na mysli. Jsme zápaďáci, každý po nás touží! A já jsem připraven utratit hodně lei za uvolněný večírek spojený s likvidací zásob místního hotýlku.

 

Ale jsem v tom sám. Jsme tady hosty, takže zachovávám dekórum, ale současně jsem připraven vystartovat směrem do toho bíle osvětleného prostoru kousek před námi sjednat tam pořádek respektující nás dva. Nakonec zvítězí moudrá trpělivost. Králík, polévka a i omeleta nejsou špatné. Budvar je lahvový. I tak bych tady dneska rád zazlobil a dovolil si doma složitě vydělané peníze utratit v místním pohostinství nechvalně jednoduchým způsobem.

 

Bohužel. Michal by asi cynicky poznamenal, že je to tady opravdu hodně podobné tomu, co známe od nás. Lehčí o 390 lei se vyrovnáváme s neochotou místní obsluhy, ač naše úmysly i úsměvy byly skutečné, upřímné i přející. Dvě hodiny jsme dávali šanci uzavřít jejich den lákavě vysokou tržbou, ale nebyli jsme vyslyšeni.

 

Nabízí se varianta opustit hotelový lokál a jen tak ulehnout. Jenže to bychom nebyli my. Jsme přece jen poněkud dále od domova, dále než většina tatrou disponujících spoluobčanů, takže i náš chtíč po poznání je hladový a mimo bezpečnou kontrolu.

 

Nehodlám však čekat ani na zemětřesení, ani na vojenskou kontrolu jako v Soči, vyrážíme do ulic a první hospoda bude naše. Máme štěstí, necelých dvě stě metrů od vily je taková ta klasická unimobuňka a v ní bude místní usměvavý chlapík, co nám zpříjemní večer několika půllitry načepovanými až po okraj.

 

„Čepované nemáme,“ usmívá se od ucha k uchu, „ale vyberte si tady za mnou,“ ukazuje na meruňkové, citronové, jahodové, a kdoví jaké pseudopivo s obsahem alkoholu nižším než v potisku na etiketě.

 

Vybírám s úsměvem meruňkové a spolu s majitelem minipubu se cítíme oba zatraceně dobře. Český mejdan mu zajistí během jednoho večera týdenní tržbu, a to dobrovolně a bez zbytečných poptávek po vodce. Jenže… když tak sosám druhou limonádu, neb s pivem to má společnou jen cenu a název, tak nedbaje usměvavého panáčka, se zcela střízliv přikláním k dalšímu poznávání našeho okolí. Nemůže se zlobit, ale na pivolimču a pizzu z mrazáku nás nenaláká. Kvůli nám už budili dceru i matku a chystali šašliky uprostřed temné noci, takže děkujeme, ale odejdeme o dům dále.

 

Nasaji noční vzduch a nechávám se unést. Každý den, co den, vteřina, zážitek, místo, určitým způsobem voní. Nevědomky jsem se to snažil zaznamenat již dříve, ale tady si to uvědomuji snad nejvíce. Chřípí mých nozder nasává teplý letní vzduch plný vůní barev smogu a přitom lehce dusící. Vědecky těžko zařadit, avšak pocitově snadno se zmámit.

 

Nemusíte zrovna vyhrát v loterii nebo mít na kontě milióny. Důležité je být ve správný čas na správném místě a zejména se správnými lidmi. Pak vám bude dobře. Budete se cítit svobodně, uvolněně a bude vás to bavit. Máme v životě jen pár takových okamžiků a mnohdy si je ani neuvědomíme. Je třešničkou na dortu to, že tenhle pocit si právě teď uvědomuji a vychutnávám. Pochybovači by ihned zkoušeli prorazit chvíli radosti našeptáváním, že nic netrvá věčně, že se určitě něco stane a že kdoví, jak to všechno vlastně dopadne. Bohudík jsou až příliš daleko na to, aby dnešní večer zkazili.

…pokračování bude, ač nám osud klade překážky oproti těm cestovatelským nepřekonatelné. My se nevzdáváme! 🙂

„…už v případě Krymu jsem si zakázal opakovat situaci, kdy dopisujete cestopis po x letech. A je to tady zase a znova a v mnohem nepříznivějších podmínkách. No tak pokračujme třeba koncem…“ slova zoufalého autora.

Spokojeně rozvalen na dřevěné lavici studuji mapu rozprostřenou na obřím pařezu, jenž mi nahrazuje stůl. Michal se poněkud opozdil při sestupu ze skalnatého valu, neboť bylo zde co k zaznamenání na digitální záznam, ač teď nemám na mysli ani klášter na vrcholu Orheiul Vechi, ani uvnitř k motlitbě schoulené mnichy. Coby svobodný mládenec mu to nemám za zlé, protože i já se na chvíli zamiloval do nekonečných nohou ruské krásky, tak nebezpečně blízko srázu do věčného zapomnění. Její tmavovlasá kamarádka v lodičkách působila možná přitažlivěji pro fotoaparát, ale mé srdce pro dnešek patří té v růžovém. Jsem si jistý, že jakmile se více poznáme, bude ruka v rukávě. A já v chomoutu.

Neděle 26. srpna, pátá odpolední a podněsterská vesnice Butucemi však rozmetá všechny sny o dosažení Gruzie. Vím to zatím jen já, Michal se kochá přírodou a krásami přírody, ale já mám zase zatraceně jasno a jen přemýšlím, jak to podat. Z Butuceni do Gruzie je to přes Rumunsko, Bulharsko a Turecko prostě strašně daleko. Zní to asi absurdně od někoho, kdo téměř na jeden zátah dal Soči, ale není radno pokoušet Štěstěnu zbůhdarma jen proto, že rozhodnutí padají jen nad centimetrovými vzdálenostmi mapy Evropy.

V dálce zní technoparty, já mám jasno, i když předstírám hloubání nad papírem se zakreslením Moldávie a zbytku světa, a současně trpím v hledáčku rozvášněného fotografa Michala.

„Musíme se vrátit. Gruzii už nezvládneme.“

Jako největší problém cítím, že to se mnou nic nedělá. Že cestovatelské srdce natěšené na cestu do Gruzie je knockoutováno rozumem, který říká, že se nám až moc často přehřívá auto a v jeho kufru vezeme nějakých třicet lahví vína. To přes čtvery hranice tam a zpátky nemůžeme nikdy provézt.

 „Hm.“

 Ukazuji prstem na mapě, co nás ještě čeká, a přesvědčuji sám sebe, že i tak máme celkem slušný základ pro návrat do Čech. Problém s chlazením se nám nepodařilo vyřešit a nemůže za to nikdo z nás, ani stanislava.

Máme najeto 2.047 kilometrů a dvě minuty před šestou zvedáme kotvy. Vítězství levé hemisféry je rozhodně porážkou našeho ideálu a nemá co dělat s tím, že nejdůležitější je v pořádku se vrátit. Možná jsme se neměli zdržovat místní pohostinnosti, možná jsme ji neměli opětovat, možná jsem neměl nakupovat takové zásoby vína. Možná jsem měl nechat stanislavu zkontrolovat pečlivěji. Pokaždé, když už to vypadá, že vše dopadne, se stane něco nečekaného. Možná jednou bude naše příprava dokonalá. Mám však reálnou obavu, že s takovou ale už nikdy nikam nevyjedeme.

 Těžko hledat téma rozhovoru do dusné atmosféry, kdy oba cítíme selhání a přemýšlíme, zda přece jen nenajet na některou z mnoha ramp podél silnice a nezkusit uvést v život radu přítele Radka Žáčka, či nechat inspirovat naší československou limuzínou šikovného moldavského automechanika. Instinktivně přitlačím na plynový pedál, aby nás ani jedna z variant nepřesvědčila, že Gruzie je coby kamenem dohodil. Tedy coby motor nepřehřál.

 Brzy nás začne sledovat západ slunce a ani kaskadérské předjíždění místních či sídliště nápadně podobně českému Chánovu nás nevytrhne z určité letargie.

 „Kam chceš jet? Do Chorvatska?“, ušklíbne se Michal a dále jakoby sleduje, jak pod koly stanislavy mizí kilometry moldavského asfaltu.

 Necelých dvě stě kilometrů za více jak tři hodiny protne jen rozsáhlý požár kdesi dole za svodidly, ale nedává vůle ani smysl zastavovat kdesi uprostřed tmy a zkoumat, co se vlastně stalo a zda nejsme účastni něčeho významného. Sami budeme rádi, pokud bude stanislava „pouze“ více kouřit a nebudeme muset utratit veškeré peníze za olej. Natankovat a pokračovat.

 Ve 22:41 hodin ukazuje tachometr stav 302205, tedy máme najeto 2.310 kilometrů a dosáhneme moldavsko-ukrajinských hranic. Zde bude pokračovat naše dobrodružství jako z cestovatelských výprav nekomerčně komerčního charakteru. Prostě některé zážitky jako bydlení u místních a nabírání stopařů není na našem seznamu. Ač tyto příběhy samozřejmě nesmějí chybět ve vyprávění žádného motorkáře či cestovatele, který si „náhodou“ koupí na výpravu třicet let starou káru někde ve sběrném dvoře a „přirozeně“ se s ní vydá do nikam jen z čistých úmyslů. GPS sledovačka a co hodinu aktualizovaný facebook v tom „rozhodně“ nehrají roli. Ani ti sponzoři na autě či Instagramu.

 Právě proto nervózně sleduji ve zpětném zrcátku jakésiho batůžkáře, který se přes značnou tmu a moji netečnost pokouší o navázání kontaktu. Nemáme místo, ani kdyby tahle Tatra měla velikost autobusu. Nepotřebujeme problémy!

 V ohlušujícím koncertu cikád nám kyne uniformovaná pohraniční hlídka něžného pohlaví, nechť popojedeme směrem k odbavovacím budkám a tam už je to jako tradičně na mě.

 „Dobrý večer, nevezeme vůbec nic“, krátím konverzaci na úplné minimum, čímž způsobím zájem vlastně velice sympatické úřednice.

 „Nic? Opravdu? Tak se na to podíváme!“, usměje se povzbudivě, že formálně jsme už vlastně na Ukrajině, ne-li dále.

 „Hmm, co je tohle? A tohle?“, zaujme ji něco, čeho bych se dotknul snad je v případě nevyhnutelné smrti hladem.

 „To jsou čokoládové věnečky.“ Michalovy. On vůbec konzumuje rozličné vynálezy potravinářského chemického průmyslu. Vzpomínáte na ty croissanty, co vydrží „čerstvé“ i rok? Vezli jsme jich celý pytel a musel jsem je hodně zavlažit chmelovým nektarem, aby můj žaludek nedal okamžitou výpověď.

 „Pohostíte nás?“, pomrkává na mě tak rafinovaně, že žádný soudce na světě by tohle nemohl soudit jako nabádání k úplatku.

 Ačkoliv možná právě míjím další z životních šancí se konečně oženit, mechanicky předávám ty průmyslové dobroty a než dozní první spokojené křupnutí, jsme už na ukrajinské straně.

 Tady to nevydá zrovna přátelsky a noční směna evidentně nerespektuje ženská práva na práci mužů, ale coby, za chvíli to máme za sebou.

 „Vezete něco? Zbraně, alkohol, drogy?“, zazní dotazy, jež bych za normálních okolností považoval za nehorázné.

 „Ne.“

 „Tohle je Sergej, náš čmuchací pes. Najde cokoliv“, popostrčí si velitel brýle a jeden z příslušníků se vrhne na naše auto.

 

Herec Miroslav Donutil svého času vyprávěl, jak jeho první rolí byl právě pes a jak jeho výkon tehdy režisér ohodnotil jako geniální. To ovšem ještě neznal Sergeje. Během pár vteřin vytahuje naše brašny a nechává nás odhalit tajemství dvojitého dna. Holt pár hader neváží dvacet kilo. Devadesátky jak z filmu. Že to nemohlo projít, jsem věděl o začátku.

 

„Tak jdeme!“, já k veliteli, Sergej zpátky do auta.

 

„Dvacet sedm litrů vína, za to je vysoká pokuta!“, láteří vítěz noční kontroly, aniž by mne tím nějak rozhodil.

 

„Co to je? A co je zase tohle?“, cítí Sergej příležitost odhalit dvojici špiónů a domáhá se zobrazení fotek Michalova fotoaparátu. Stanislava před památníkem, stanislava v poli, stanislava před kašnou…

 

„Co to má být?“, koulí nechápavě očima hrdina ukrajinské bdělosti a můj kamarád se stoickým klidem poznamená něco ve smyslu, že jsme vzali naše auto na dovolenou. Nic víc, nic míň.

 

„Ale…“ Pátrání po záběrech vojenských zařízení či jiných citlivých materiálech vychází do ztracena.

 

V unimobuňce zatím probíhá soudní proces se mnou.

 

„Dvacet sedm litrů vína, to je pokuta čtyři sta padesát euro,“ vypočítává v měně mnohem zajímavější než hřivna náčelník a zuřivě na mne vysílá blesky zpoza svých brejliček. 

 

„To je hodně,“ vyhodnotím, aniž bych použil měnovou násobilku, „nedalo by se nějak domluvit? Po čelověčsky?“

 

„Jak po čelověčsky!?“ vybuchne zřejmě neočekávajíc odpor, „čtyři sta padesát euro to bude!“ a razantně zaklapne nějakou útlou knížku, kde se tuhle částku platnou pro dnešní noc pravděpodobně dočetl.

 

„To je ale hodně, tolik nestála ani ta vína,“ trvám na svém a oproti mne se už vzteky rozechvěje i knírek dokreslující postavu jak z nějakého filmového klišé. Až teď si uvědomuji ten nepoměr – já téměř dvoumetrový Evropan „ze Západu“ se tady dohaduji o „pár euro“ s vojákem či policistou docela slušné hodnosti, avšak podprůměrného vzrůstu a přirozeně i platu. Navíc jak tak sedí za stolem v tom slabém osvětlení, je sotva vidět.

 

Najednou je tma.

 

A světlo.

A zase tma.

A ve vteřině zase světlo. „Co to má znamenat?“ ptám se v duchu.

„Tak co bude?“ ozve se od stolu.

„No, já nevím,“ přiznám upřímně a zatím bez mučení, a cvak a jsme zase po tmě.

„No tak, tady,“ ukazuje do knihy, sotva na sebe opět vidíme, ale další cvak se rozhodně neodehrává v mé hlavě. I když možná…

„Kolik?“ zeptám se a je vidět, že jsem na to konečně kápl, že už si nestojím na vedení, že se mi rozsvítilo i v mozkovně a že si už konečně rozumíme.

 

Od výslechu přicházím lehčí o padesát euro, a kdybych neznal situaci před patnácti minutami, v první chvíli by mne napadlo, že ruším nějaký piknik nad fotkami z dovolené. Michal cosi zasvěceně hustí do Sergeje, jenž v uniformě zásahové jednotky se zájmem prohlíží kamarádovu reportážní techniku, a počáteční nevraživost či podezření je to tam.

 

„V pořádku, můžou jet!“

 

Rozkaz je rozkaz. A platí pro všechny. Naložím naše cinkající oblečení do kufru a s vidinou slovenských hranic nastartuji. Michal zaznamenává čas 23:20 a přejezd Priputija, ale na mapě tohle místo asi nenajdete. Mně se to taky nepodařilo.

 

„Tak co, svezete mě?“ ťuká na okno zarostlý chlapík s krosnou na zádech.

 

„Ne, nemáme místo,“ odpovídám do prázdna, protože cvaknou pravé zadní dveře a široký úsměv: „To nevadí, já se tady vejdu, podívejte!“ nám do auta nasouká nečekaného hosta.

 

„Kam vlastně směřujete? Do České republiky? To je skvělé, tak to pojedete přes Ivano-Frankovsk, to já vás navedu!“ jásá tam někde zezadu kdosi neznámý, kterého sice hned po rozjezdu zavalily naše zavazadla, ale nic to neubralo na jeho skvělé náladě.

 

Jediný problém mám já, protože na Ivano-Frankovsk opravdu nemířím. Proč já raději neřekl, že míříme třeba do Finska!? I když ono by to asi bylo jedno. Tam jsem taky ještě nebyl, zněla by odpověď, ale navedu vás tam, to nebude problém!

 

Zhoršuje se počasí a mně není moc do řeči. Pominu to, že na místo do Gruzie, míříme na Slovensko, tak nějak jsem počítal s tím, že Michal usne a já budu mít prostor pro své tradiční noční rozjímání. Na místo toho se zezadu ozývá potřeba komunikace a já si musím přiznat, že jsem nevraživý a neomalený hostitel.

 

Michal se jen jako pro jistotu zeptá, zda opravdu chci jet na Ivano-Frankovsk a já ho zasyčením ujistím, že samozřejmě a že jsem nikdy neměl v plánu jet jinudy.

 

Jsou snad dvě ráno a jsme tady.

 

„Tady už to znám, to už dojdu,“ loučí se nezvaný host a poprvé za celou dobu ve mně vzklíčí obava.

 

„Tady?“

 

„Ano, tady za kopečkem je nádraží, pojede vlak, moc děkuji za svezení!“ Až se začínám stydět.

 

Tma jako v pytli. Někde před námi je pravděpodobně nádraží, ale vysadit někoho v kraji nikoho, navíc když začíná pršet, mi přijde už opravdu za hranicí lidské sounáležitosti.

 

Uběhne sotva pár vteřin a jak se na moldavských hranicích zjevil, tak v ivano-frankovské noci zmizel.

 

Vycouvám kamsi do náspu a vracím se na hlavní silnici. Gruzie je nedosažitelná, ale náš domov taky ještě není, coby kamenem dohodil.

 

 

Počasí je čím dál horší a pod přívaly vody přestávám vidět na cestu. To nám ještě scházelo. Monstrózní blesky hrozivě osvětlují vrcholky Karpat a my se brodíme přívalovou řekou bez vymezení krajnic.

 

„Dáme pauzu,“ rozhodnu a uklidím nás pod vzrostlé borovice. Každý mladý zálesák by právě omdlel, neb jedna ze zásadních rad zní, nikdy se za bouřky neukrývejte pod stromy! Jenže my se ukrýváme v autě a nemáme zrovna na výběr, odmítám překročení horského průsmyku v tomhle pekle vody a elektřiny. Pro příběh by bylo jistě žádoucí, kdyby do nás třeba uhodil hrom, nebo bychom se skutáleli někde ze srázu, ale jak říká staré přísloví, není čas na falešné hrdinství. Nějaká rádoby celebrita ukáže na sociální síti bradavku a bude mít milióny zhlédnutí a něco obdobného na kontě. My se skutálíme s tatrou někam do rokle a pár stovek čtenářů si bude ťukat na čelo, proč jsme nepočkali, až ta buřina přejde.

 

Dvacet minut uteče doslova jako voda a uprostřed hororové scenérie nedokážu usnout. Ve světle blesků mne už neznervózňují rozsáhlá skaliska, ale nové, deštěm zrozené horské potůčky stékající z kopců směrem k nám. Na co tady vlastně čekáme? Až nás smete nějaká přívalová vlna? Nevíme ani, kde přesně jsme, a jedinou civilizací na trase jsou vesnice, které poznáme akorát podle toho, že podél těch pár sotva viditelných stavení vede asfalt.

 

Nehodlám dále čekat ani minutu, otočím klíčkem v zapalování a vyrazím tomu přírodnímu živlu vstříc. Musíme překonat ty hory a bude to v pohodě. Opět jsme se vlastní laskavostí dostali do míst, kde nemáme být, a je jen na nás, se odsud dostat. Jedno tělo, jedna duše. Nikdy to nebylo jinak. Stanislava je synonymem důvěry a domova.

 

Máme najeto 2.547 kilometrů, je za deset pět ráno a my tankujeme asi třicet šest kilometrů před obcí Rakiv, česky prý Rachov, každopádně to máme na slovenskou stranu ještě více jak dvě stě padesát kilometrů. Už abychom tam byli. I kvůli zlepšení nálady, protože vyčerpávající horská jízda byla odměněna protivnou obsluhou na čerpačce, a to člověku zrovna nepřidá. Hlavně, když jsme zvyklí na to být v kurzu coby potenciální manželé sličných a určitě také hodných východoslovanských slečen.

 

Stav tachometru 302.645 kilometrů, teplota 20 stupňů Celsia, časomíra 9 hodin a 17 minut ráno, jestli sedí i časové pásmo nehodlám řešit, ale co je zásadní, že z Mukačeva to máme do Užgorodu sotva padesát kilometrů, takže nás už jen dělí pár desítek minut od vymožeností Evropské unie. Jedinou zajímavostí na trase byl neustávající déšť a „podnikatelské baroko“ v různém stadiu (ne-) dostavěnosti, evidentně dle toho, kdy došly peníze, nebo bezpečnostní složky. S českým „barokem“ si to ukrajinské rozhodně nezadá, oproti místním zbohatlíkům u nás vznikaly psí boudy pro čivavy. Schválně mrkněte na Senohraby, minimálně v dané lokalitě hodně propírané dílo. U nás hotel, tady jen běžná vilka.

 

Další zajímavostí a do budoucna stokrát propíraným tématem bude fakt, že jsme hranic dosáhli až po osmdesáti třech kilometrech, dva a čtyřicet minut před polednem, kdy jsem se prostě konečně trefil. Nemám k tomu co dodat, v předešlých výpravách jsem jen těsně minul dálnici a celou noc jsme se díky tomu třásli lesem, občas jsem na místo do Evropy mířil do Asie, ale dovolím si tvrdit, že jako jediný jsem Tatrou 613 dosáhl Soči a vrátil se v pořádku i se zbytkem posádky zpět.

 

Máme najeto 2.763 kilometrů a je přesně 12:40, když konečně nasajeme slovenský vzduch. Vracejí se mi vzpomínky na nekonečný přesun přes republiku našich „bratí“ během minulé výpravy, avšak při alespoň záblesku sebereflexe bych měl spíše děkovat společné historii a sourozeneckým vztahům, neb hned na první zastávce nechávám na čerpací stanici dluh tři a půl eura s tím, že to dáme příště.

 

Příště? A bude nějaké příště? V hlavách nám na místo výčitek z nedosaženého cíle Gruzie už bubnuje plán směřující k Jadranu. Cítím se provinile, přestože tahle výprava zaznamenala až kýčovitý úspěch v tom, že jsme navázali kontakt s původním obyvatelstvem a dokonce spláchli svá hrdla za bujarého veselí hlídaného místní policií a posvěceného politickou špičkou.

Ač bych se nerad dotkl těch statisíců cestovatelů směřujících každoročně do svého druhého domova v Chorvatsku, naší „expedici“ budu v tomto směru věnovat jen opravdu několik málo vět. Rakouské dálnice jsou téměř dokonalé a z jejich ledkových semaforů a ukazatelů pálí oči. Tatra na Jadranu není nic neobvyklého, dokonce bych se odvážil tvrdit, že jsem tam svého času byl historicky první a jediný Čech s Tatrou 613-4 Mi Long. Za největší překvapení považuji to pohrdání námi, coby Čechy. Ačkoliv neznali bohatství našich peněženek, a my byli připravení si objednat ty nejlepší steaky, čekali až do doby, kdy i nám znaveným a neuvyklým tohoto chování došlo, že si máme zajít na čevabčiči vedle do krámu, respektive budky á la trafika, a navázat přátelství raději zde, než si bláhově myslet, že budeme pohoštěni národem stejně slovanským, jako jsme my.

 

Perličkou této „dovolené“ byla epizoda, kdy v noční honbě za komárem jsem rozdrtil své brýle a tím pádem cestu zpět kočíroval cirka v hodinových intervalech, protože mé oční kapacity nebyly s to zvládat více.

 

Píše se rok 2012 a na Silvestra má nastat konec světa. Prý to předpověděl Nostradamus. Nebo Inkové? Kdo ví? My se pokusili projet a vidět část světa očima běžných kamarádů a cíle se nám dosáhnout nepovedlo.

 

Přijdou jiní, lepší, extrémnější, vynalézavější, modernější a populárnější. Výborně. My tyto ambice nikdy neměli. My nenakupovali ve sběrných surovinách, nenechali se platit sponzory, ani nevytvářeli umělé situace za cenu, že budeme slavní. Náš cíl byl jediný  – a co když je to jinak?

 

Myslete na to pokaždé, když si pročtete zprávy.

Sledujte RSS nebo Facebook, dáme vědět 🙂