„Zapiš stav tachometru,“ přeruší tok melancholických myšlenek Michal. „Makov, hranice se Slovenskem, 299.966,“ zapisuji do plánovacího kalendáře zakoupeného se slevou v polském Auchanu a hodlám pokračovat v rozjímání.
„Nějak to plave. Zdá se mi to, nebo jsou ty vyjeté koleje na cestě tak hluboké?“ nedostanu se ani na začátek toho, kde jsem posledně skončil a přes moje ujištění, že slovenské cesty taky nepatří k nejlepším, Michal zastavuje a obchází auto.
„Levé zadní kolo,“ oznamuje s výrazem, který však měl znamenat, že je vše v pořádku.
„No nic, je to kousek do Bytče. Tam najdeme pneuservis a necháme to vyměnit. To už dojedem. Vždycky ten kousek do pneuservisu dojedu. Je třeba jet pomalu a opatrně a nic se nestane. Přehazování za rezervu je ztráta času,“ nabádám k pokračování v jízdě, i když vidím a musím vyslechnout jasný nesouhlas.
V 15:50 utrácíme prvních pět euro za ventilek.
„Tatra, hej? Krasavica,“ obdivují mechanici naši kopřivnickou „modelku“. „To má asi vysokú cenu, však?“ No, jak se to vezme. Pro nás jen těžko vyčíslitelnou, pro mě osobně nenahraditelnou. No a v bazaru bych za ní těch padesát snad dostal.
Čtyři a půl eura za shození, kontrolu, výměnu ventilku a nasazení kola není zas tolik peněz. Nejprve nechám šéfové servisu půl eura tringeld, ale pak se rozhodnu doplnit sadu žárovek.
„Však si vemtě,“ ponúka mne, jenže když sahám po krabičkách v reálu, jsou prázdné.
„Nie je problém,“ nechá vybrakovat hotové sady a nad placením jen mávne rukou. Přesně tohle mi u nás chybí. Profesionální úslužnost a snaha uspokojit zákazníka všemi možnými způsoby. Nejde jen o těch pár centů. Na těch nezbohatnou. Původní myšlenka soukromého podnikání byla vytlačení nefungujících státních služeb a jejich nahrazení individuálním přístupem s důrazem na ochotu a kvalitu. Alespoň já to tak od počátku cítím a jsem si jistý, že nejsem sám.
Najeli jsme teprve 96 kilometrů a hned takové zdržení. To to pěkně začíná. Rekord všech výprav. I když nám před osmi lety unikal benzín z nádrže, tak jsme to řešili až v Jablonci, což bylo po více jak tři sta kilometrech jízdy.
„Nějak to na benzín poškubává,“ nedá si Michal pokoj, sotva se mi podařilo zapomenout na první technický trabl.
„Já vím, já vím, však Peťa ze servisu říkal, že máme raději vzít náhradní pumpu,“ předstírám klid ale žaludek mi okupuje dost nepříjemné svrbění.
Z nás dvou to nejsem já, kdo uznává pravdivost více jak devadesáti procent konspiračních teorií. O to více ale věřím na nějaké to souznění duší a energií a tajně si říkám, že kdybych řídil já, tak se to nestane. Michal totiž řídí až neuvěřitelně bezohledně. Plynovým pedálem přidává a ubírá rychlost, jak se mu zlíbí, řadící pákou mění rychlostní stupně jak smyslů zbavený, a dokonce někdy i používá něco tak výjimečného a v autě nadbytečného (v naší tatře obvykle nefungujícího), jako je brzda! Snad sami uznáte, že vyrazit s někým takovým na poněkud delší výlet znamená zocelit svoji nervovou soustavu na úroveň pevnosti vesmírných korábů.
Ružomberok. V roce 1944 zde vypuklo Slovenské národní povstání, ovšem o 68 let později tady zůstáváme stát my. Benzínová pumpa je bezpochyby ucpaná a pokračovat dále jen s jistotou plynového pohonu je dlouhodobá nezodpovědnost na úkor pár minutového pohodlí. Sakra. Nemám rád neplánované zastávky.
Je šest večer a opovrhovaná slovenská ekonomika nám dopřává nebývalého luxusu v podobě autoservisu s non stop provozem. Prvotní nadšení však zavání českou kulisárnou. „Non stop“ AutoStyle servis je sice podstatně menší tabulí, než „Otvorené“ na plachtě hned vedle, avšak další cedulky „Pracovná doba 8-16“ okořeněná „Dovolenkou 17.8.-27.8.“ je opakovaně vztyčeným ukazováčkem s komentářem, ať se zavčas vrátíme tam, odkud jsme přijeli. Na této cestě nás nepotká nic dobré.
„Běž, Ty máš více štěstí,“ vysílám Michala a sázím na něj, jak jinak, všechno naše další pokračování.
„Za pět minut je tady,“ vrací se s typicky flegmatickou radostí a coby outsider tohoto kola dovolenkových cedulek vítězí s tou poslední „Prídem hned. Stačí prezvoniť 0907 871 248“. Jestli tenhle člověk není taky auťák, tak pak už fakt nevím.
Jdu omrknout podivné ulity kousek na parkovišti. Podle toho sečtělejšího z nás dvou se jedná o takové garáže, které prostě můžete použít i na parkovišti, protože de facto své auto uložíte do takového ocelového spacáku, ale jelikož pocházím z vyspělé České republiky a nic podobného jsem ještě neviděl, musím si to na vlastní oťukání prstem a uložení na xD kartu svého Olympusu uložit.
Mezitím přichází opiercingovaný týpek a s naprosto neutrálním výrazem je připraven do akce, dovolenka nedovolenka. Kéž bych něco podobného zažil i u nás! A stačilo by i jen pět minut po zavíračce!
„Hm, hm,…nastartujtě, …hm, hm…,“ nevypadá to, že by měl zásadní problém s tím, že uprostřed jistě že zaslouženého volna se mu do dvora servisu nakvartýrují dva Čehúni se třiadvacet let starým exemplářem a chtějí nejlíp tady a teď zprovoznit něco, co každá druhá slušná tatrovácká opravna označí za problém a práci tak na půl dne.
Zatímco pracant pracuje a můj ženatý kamarád podává technické rady, mne zaujalo něco docela jiného. A dokonce dvakrát. Na chvíli se dostávám do ráje, protože ten blonďatý a černovlasý anděl prostě nemůže být stvořen matkou přírodou, na tohle ta frajerka určitě nemá! Tak tak, že pozdravím, ale jistý si nejsem. Možná mi ten pozdrav jen tak proletěl hlavou, ale ústa zůstala nehybná a tichá.
Je smutné se dostat do věku, kdy byste rádi navázali kontakt a vědomí zpacifikované společenskými normami sráží vaše sebevědomí do kolen, takže jen uhýbáte pohledem a snažíte se o cokoliv, hlavně však nemyslet a nebýt tady. Bohužel nejsem Dědeček Hříbeček, abych se uměl vypařovat jako pára nad hrnce, takže…
„Dobrý děň, to je ale moc pekné auto!“ Asi jsem dostal infarkt, umřel a dostal se do nebe. Takže ty bible a filmy nelhaly? Tady je ale krásně. Je tady se mnou stanislava a vítá mne dlouhovlasý andílek s černou hřívou a úsměvem, jenž mění kámen na žinčici.
„Ja mam moc ráda staré věci. Poďtě, ukážem vám naše kolo,“ odvádí mé bezvládné tělo i mysl do ráje a já si i přes léta zpracovávaný mozek začínám uvědomovat, že Bůh existuje.
„To je moje kolo,“ ukazuje na velociped, který by dělal čest tak jedině sběrným surovinám a vedle něhož je moje Ukrajina po dědečkovi moderním závodním strojem, s takovým nadšením, že si začínám uvědomovat, že nechci být mrtvý, ale naopak, že fakticky stojí za to žít. „Teď jsme ho dávali do kupy, som moc rada,“ usmívá se bezelstně, neironicky, nesarkasticky, nepohrdlivě, prostě upřímně a nadšeně. Jak moc mi takový úsměv u nás chybí! Tedy…on by se i našel, ale na místo cyklistického hebla by se dotyčná rozplývala nad novým BMW…
„Nasává to olej…je to hotové, jsou jediné dvě okolní konverzace, které vnímám. Olej do motoru asi není dobré, ale to, že je to hotové, asi dobré je. Bude chtít zaplatit, že? Klidně cokoliv, mi je fajn…
„Potrebujetě doklad?“ Odpovědí je zápor, jelikož u nás obvykle znamená snížení ceny minimálně o dvacet procent DPH.
„Štyrycať dve eura.“ Vyúčtování bolí. Mrknu na tabulku na vratech a marně hledám ten dobrý český zvyk. Nic. Plná hodinová sazba včetně daně z pridanej hodnoty.
Napadá mne jediné. Víte, jaký je rozdíl mezi hodinovou sazbou bez dokladu u nás a na Slovensku? 42 euro. Proč? Protože u nás by po zavíračce a od dovolené neotevřel vůbec nikdo a my bychom se neopravitelnou károu potupně vrátili domů.
Máme sedm večer a… jedém! Libor Kucharski, který nám AC pumpu jen zapůjčil s tím, že neočekává, že ji použijeme…bude mít „radost“. A to ještě netušíme, že neplánovaně podpoříme slovenské prodejce zkapalněného propanu. Ono totiž…jak to říct. Jsme jen obyčejní muži a vzhledem k tomu, že za volantem momentálně kraluji já, tak to musím vztáhnout plně na sebe. Coby svobodný muž v nejlepších letech nemohu dostat z hlavy ten nad diamanty vzácný zážitek ze setkání s bytostí téměř mýtickou, jež neřešila nic z toho, co řeší každá „běžná rozumná holka“ a byla přirozeně milá, aniž by očekávala pozvání na drink či cokoliv jiného. A zatímco každý normální šofér dorazí z Ružomberka do Košic po pár hodinách strávených na dálnici D1, Tomík se tak trošku zasnil a rozhodl se svému pražskému kamarádovi představit krásy Slovenska „mírnou“ objížďkou opačným směrem. Tedy na Banskou Bystrici.
„Nejedeme blbě?“ větří Michal cosi ve vzduchu, když na místo dálnice, do níž jsme investovali takovou tu samolepku nazývanou známkou, se střídá kopec s kopcem a každé zadýchání kamiónu před námi se snažím ztrestat předjetím. Pravidlo, že risk je zisk, považuji za nesmysl, ale tak nějak si říkám, že včera v protisměru taky nic nejelo.
Nevím, ale pořád mám takový pocit, že se nás něco snaží vrátit zpátky domů. Snad je to jen nějaký zbloudilý chemický proces v mé hlavě, protože zatahovat sem předtuchy, šesté smysly a podobně, nevyjeli bychom nikdy nikam a brouzdali po světě jen díky internetu. Však se za chvíli vystřídáme a coby spolujezdec budu maximálně tak ládovat do sebe řízky a filozofovat o mezilidských vztazích. Občas se totiž nečekaně dostanu i mezi lidi, jak bych tak řekl do společnosti. Teď případů není zas tolik. Třeba když mi ujede vlak a mám volit mezi hysterickými variantami odvozu taxíkem, autem nebo snad letadlem, a nebo pohodovým posezením ve společnosti dobrého jídla a čepovaného národního nápoje. Bývá zvykem, že jsem v té době již na pokraji svých sil a komunikaci tak omezuji jen na objednávku a poděkování. Začtu se do posledního čísla časopisu Reflex, dodám tělu potřebné pivní kvasinky a v rámci svých skromných sil se pokouším nevnímat své okolí. Kdyby to ale jen šlo! Uprostřed čtení o tom, jak Tomio Okamura spasí svět si tak vyslechnu „neřešitelné“ problémy dokonale upravené blondýnky, kterou její přítel, podle mě obyčejný blb, psychicky týrá naprostými malichernostmi, zatímco její asi dvacetiletou kamarádku pro změnu trápí to, že nemá na složení kauce půldruhého miliónu na byt. Obě se nakonec shodnou na tom, že všude je něco a že nejlepší je nic neřešit. Jak typicky české!
„..asi další defekt,“ nebo poloosa, vrátí mne zpátky do reality Michal, kterému se zdají naše turbulence až příliš podezřelé. Nemám přehled o slovenských miliardářích, ale zřejmě jich nebude tolik, jako u nás, protože naši „bratia“ staví dálnice hlavně pro „vodičov“, ne pro zneužití dotací a ulití si pár stovek miliónů do kapsy vyvolených. Takže vibrace a otřesy naší modré stíhačky ani za mák nesouvisí s potencionální reklamací cestářů.
„Co teď?“ říkám si. Den v háji, tma jak v pytli, auto podle všeho na odpis a náhradní plán dovolené žádný. Opouštíme dálnici na rozlehlé odpočívadlo, které podle aktuálních map pochopitelně neexistuje a pokusíme se stanislavu zprovoznit na dalších pár tisíc kilometrů.
Tak jako v každém státě existuje moc zákonodárná a výkonná a v každé firmě vedení, novodobě označované jako management, a pracovníci, nejinak tomu bude i u naší posádky. Holt, vývoj nezastavíš! Coby od přírody demokrat se sám volím vedoucím a aby to nevyznělo příliš panovačně, jmenuji Michala technickým ředitelem. V praxi to znamená, že jeho úkolem je zjistit příčinu závady, odstranit ji a pokud mi to nebude dělat nějaký zásadní problém, tak počítat s mojí účastí coby vedoucího, konzultanta, v pár procentech ze sta i fyzicky aktivního účastníka opravy.
„To je boule jako prase,“ měníme po tak zvaném vizuálním prozkoumání diagnózu a nahrazujeme nepojízdné kolo rezervou, jež si až do té doby hověla v pár dní zprovozněném držáku umístěném nad pření nápravou. Celá operace nezabere více jak deset minut, ale i tak člověku vyhládne. Navíc, když řízky made by Zdeňka po celou dobu provokují naše čichové a chuťové buňky.
Pár fotek téhle pohody uprostřed panenského místa odpočinku narušeného jen dvěma kamioňáky, co sem zabloudili na pár hodin odlehčit svým unaveným očím, a pojeďme dále! Máme najeto 338 kilometrů, už třikráte jsme stáli kvůli technickým problémům, avšak ani to nás neodradí, abychom ve 22:39 středoevropského času pokračovali dále.
A nezastaví nás ani to, když za necelou hodinu po necelých sedmdesáti kilometrech jízdy Michal rozbije boční zrcátko. Čertví, kdo to zúžení udělal tak úzké. To se stane. Vezmou však na hranicích tyhle argumenty, nebo nás pošlou zpátky? Za dalších 19 kilometrů nám dojde plyn a půlnoc tak strávíme na odpočívadle Janovík, odhadem tak patnáct kilometrů před Košicemi.
„Čtyřicet osm euro stojí apartmá, třicet pět takový běžný pokoj, jenom je bez oken,“ vybíráme z nabídky penzionu Platz v Košicích, kam se dostaneme díky cestovatelskému štěstí, free wifiny od McDonalda a po „nezávazné“ konverzaci s místním taxikářem na sousedícím parkovišti.
„Ukrajinci, to je tady problém. Kradou, hodně,“ uklidňuje mé obavy, které při pohledu na okolí úterního noclehu stanislavy nemusím vůbec předstírat. Jsem utahaný jako pes a vidím se pod bílou peřinou hotelového pokoje, ale uprostřed týdne je houby rito a tak má „tagán“ čas se vykecávat o všem možném a tak nějak ho podezřívám, že má v plánu si takhle krátit šichtu až do konce své směny.
„Wáu!“ ozve se odněkud ze tmy sotva vytáhneme první kufr.
„Jáj, poslaniecké auto,“ zaslechnu další naprosto neutrální… komentář odkudsi z pavlače a jen sázím na to, že tatra, tahle česká „amerika“ zaujme spíše nadšence technické, než politické, jež by jí přisuzovali nějaké „zásluhy“ na ekonomické situaci kterékoliv země.
„OK, bereme ten pokoj bez oken.“ Musíme šetřit.
„Ty vole, tady fakt nejsou žádná okna.“ Místnost se dvěma lůžky, telkou a sociálním zařízením vypadá jako spousta jiných, ale… jak to říct co nejsrozumitelněji? Tady nejsou žádná okna!
„Zavři. Nehodlám spát u pootevřených dveří. Co když se někdo vejde?“ obává se Michal.
„Já se zase nehodlám udusit,“ oponuji a odmítám se zvednout, abych tu malou škvíru na chodbu uzavřel.
Výsledkem je to, že se pořádně nevyspí ani jeden z nás. Ale ušetřili jsme 13 euro. To je asi 325 korun. To jde, no ne? Kolik že stojí kvalitní spánek?
