Poslední srpnový den vychází na úterý a hodlá připomenout, že je ještě stále léto a s nějakým podzimem nebo babím létem zatím nemáme vůbec počítat. Michal se probouzí do rána značky ideál, zatímco já jsem spal asi jen dvě hodiny a jsem rozbolavělý a nemotivovaný do čehokoliv.
„Tak jak ses vyspal?“ ptám se se skrytou žádostí o spoluúčast, které se mi však nedostane.
„Bezvadně a Ty?“ To jako myslí vážně?
„Copak Ty jsi to neslyšel?…“ snažím se připomenou včerejší noc, ale naprosto zbytečně. Michal spal jako zabitý. No, hlavně, že se ráno probudil živý a zdravý. Díky někomu, kdo se rozhodl, že nejen, že nebude spát jako zabitý, ale že se případně zabít ani nenechá…
Než se vymackáme, je čtvrt na dvanáct a o pět minut později startujeme stanislavu spokojeně ustájenou vedle sauny s tím, že na adrese Moskevskaja 293, Novomoskovs´k nemůže prostě být jiný motel, než Kaťuša – logicky – ale že se příště pokusíme hledat nocleh někde jinde. Třeba v tom lese, kam nás lákalo x cedulí. Na rozdíl od místních se totiž chodíme do motelů vyspat. Stěhování si užíváme ve vlastních domovech a jen tehdy, když sami chceme. I když teď nevím, jestli nemluvím jen za sebe. Jeden z nás se prý vypsal bezvadně…
Na jenom z novomoskevských náměstí se nachází běžná trafika, za ní panelák, před ním něco jako obecní domy, stánek s něčím neurčitým, hezké holky na chodníku a MiG-21. S Macháčkem to však nemá co dělat, prostě tam je, míří vzhůru a nikomu to nepřijde divé. Taky bych něco takového chtěl na zahradě. Ostatní sousedi by mi asi neskonale záviděli. Jejich trpaslíci by asi brzy skončili v popelnicích.
Jedeme dále. Cestou míjíme desítky cedulí lákajících na ubytování, které neexistuje, až po padesáti kilometrech a traktoru, který i s vlečkou si to prostě jen tak mimochodem střihne přes plnou čáru do protisměru jakoby se nechumelilo (je fakt, že v srpnu tady nechumelí) zastavujeme u monumentálního betonového nápisu Pavlograd.
Město založené roku 1784 asi nebude až tak ničím zajímavé. Budou tady fajn lidi, ale i ti zlí. Narazíte tady na krásné holky, dobré jídlo a dozvíte se, že se nacházíte na území tzv. Nové Rusi. Těžbou uhlí by mi tenhle kraj měl být asi blízký, ale chyba lávky – „u nás“ v Ostravě se už uhlí netěží několik let a jen hloupí pražáci si myslí, že jsme stále regionem černého zlata… Co tady? Je krásně, takže pár fotek s tatrou i bez a pojeďme dále. Ačkoliv to Michal ještě netuší, jeho fotka se pro mne stane jednou z nejlepších, co pořídíme. Jeho zamyšlený výraz srovnatelný snad jen s některou z póz Richarda Mullera, je pravým opakem mého křečovitého štelování se před objektivem, přitom ve snaze působit naprosto přirozeně.
Hodina po poledni mne po více než osmnácti stech kilometrech od domova opět přichází draho. Uspokojený počasím a svačinkou z cestovních zásob se jako stíhač za bombardéry zavěsím za kolonu náklaďáků, lehkým vykloněním vlevo se ujistím, že pruh v protisměru je volný daleko dopředu a vyrazím na zteč. Jeden, druhý, třetí,… kolona je sice delší, než jsem čekal, ale burácení motoru žene naši tatrovku kupředu a nechává zdržující kamiony daleko za námi. Ne však na dlouho…
„Víš, co jsi udělal? Rozumíš ukrajinsky? Rusky?“ spustí na mne příslušník „DAIky“, sotva stáhnu okýnko na odstavném place vedle do té doby pohodové silnice.
Vystupuji s herecky nacvičeným provinilým výrazem z auta a blekotám něco o tom, že nerozumím, čeho že jsem se to dopustil.
„Takhle nemůžeš jezdit,“ ukazuje mi polda něco pro mne nesrozumitelného. Zkouším zapojit mozek. Pravá dlaň rovně, levá jako před ní. Nechápu. Tak znova. A znova. Jako že jsem se zařadil před ty náklaďáky moc riskantně, nebo co?
„Ale já jsem nejel rychle,“ snažím se marně o obhajobu. Ale o rychlost tady vůbec nejde. Znovu je tady trpělivá pantomima.
A jo…už mi to dochází. Jemu vadí ta plná čára, která se tam nějak jako nachomýtla. To přece nemůže nikomu vadit. Čára není zeď! A kdyby viděl to, co jsem tady už viděl já…
„Tómaš, jsi dobrý řidič,“ chválí mne otcovsky, „ale chápeš, že přes tu plnou čáru nesmíš přejet?“
No, chápu, jak jinak. Ale ostatní taky přejíždějí!
„Tómaš… Co vlastně… Odkud jste? Co je to za auto?“ začíná klasická vyptávačka, která mi hraje do not.
Začínám svou nekonečnou reprízu o tom, že jsme z Čechii a tohle je tatra a že jsme na výletě a že směřujeme do Soči…
„Jste studenti?“ přerušuje ten docela sympatický chlapík v modré uniformě můj herecký výkon.
Studenti? V našem věku? Pravda, nikdy jsem se na něj necítil a denně jsem z toho čísla tak nějak vedle, ale… na studenty jsme přece jen trošku.. ehm,… zkušení. Ne, studenti opravdu nejsme. A tak se asi sleva nekoná.
„Mám tady devadesát hřiven a deset euro. A štráf vypsat nepotřebuji,“ komolím místní jazyk. Je podivuhodné, jak řeč čistých peněz je vždy srozumitelná. Bankovky mizí z mých kapes do těch policejních a…
„Oddychájtě, ribjáta – odpočiňte si, děcka (v Soči),“ loučí se s námi s úsměvem nikoli neupřímným strážce pořádku a já můžu zase o pár kilo lehčí – bohužel jen po té finanční stránce – se soustředit na cestu a vyčkávat na stav spokojené blaženosti, který bude určitě zase přerušen nějakým podobným nežádoucím rozptýlením…
O hodinu později si fotím klasicky červeného žigulíka, který stejně jako já nemá s plnou čárou žádný problém a zbavuje se nějaké překážející „ukrajinské avie“, jenže… „DAIka“ tentokráte přirozeně nikde.
Nemohu si pomoct, ale některá města mají prostě úžasná jména – Krasnoarmějsk patří k nim. Přestože to nemám ověřeno z tzv. důvěryhodných zdrojů, jsem si jistý, že stejnojmenné město nalezneme i na ruské straně. Připadá mi tahle část Ukrajiny jako východní zrcadlo západního Ruska. Píšu to správně? No, každopádně doufám, že jsem to teď moc nepřekombinoval… Dotankujeme stanislavu a hurá na Doněck!
Cesta po bezchybné dálnici ubíhá sama a padesát kilometrů zmizne pod koly jakoby nic. Jsme tady! Největší průmyslové a těžební průmyslové centrum Ukrajiny. Celý region označovaný jako Donbas pro mne není neznámým pojmem. Přestože jsem si nemyslel, že se nachází zrovna na Ukrajině, tak stejným názvem byla přezdívána Nová huť v Ostravě, dneska tedy Arcelor Mittal. (Čert ví, jakou přezdívku má asi dneska; zaslechl jsem něco o Indiánech…) Každopádně dalším z místních paradoxů je to, že název města byl odvozen od řeky Doněc, tedy pravého přítoku řeky Donu, která však městem vůbec neprotéká. Pořád to zní ale lépe, než propagandistický název Stalino, v minulém století pojmenování na počest Josefa Stalina. Nejlibozvučnější pojmenování je stejně asi to původní – Juzovka. Ale to by asi nikomu nic neříkalo. Zatímco betonové monstrum na hranicích města, k němuž tradičně chodník nechodník zcela neomaleně couvám, bude více než výmluvné. A v kombinaci s tatrou bych se nebál tuhle fotku vydávat za propagační materiál. Na pilíři bezvadně naleštěná bysta Vladimíra Iljiče Lenina obklopená hvězdami se srpem a kladivem odráží sluneční paprsky a je třešničkou na kdoví kolika tunovém betonovém „dortu“ na místní poměry běžného označení města – jako by se tady zastavil čas.
Jenže ten běží neustále dále a dále. Jako jediný se nezastaví, přestože já teď bloudím myšlenkami ve vzpomínkách na své působení v Ostravě-Radvanicích. A mám k tomu dostatečně výmluvný důvod. Jsme více než dva tisíce kilometrů od domova a najednou si připadám jako ve své bývalé kanceláři – štiplavý zápach a do oranžova zabarvený vzduch je něčím, s čím jsem se už naštěstí dlouho neměl to „potěšení“ setkat.
Jakkoliv může znít Mariupol romanticky, i s ohledem na svůj statut přístavního města, už ze značně úctyhodné dálky stáčím stanislavu stranou, abych dostatečně zaznamenal tu krásu průmyslového města. Města hrdiny. Ačkoliv nechci nijak snižovat význam Mariupole, tak můj selský rozum mne neustále tlačí k odpovědi na otázku, jak se tady vlastně dá žít? Je více než jisté, že práce tady asi bude dost. Průmyslu je tady požehnaně a Nová huť, resp. Arcelor Mitta,l je oproti místní produkci asi poněkud značně pozadu. Tedy naštěstí. Podniky tady jednou evidentně naplno a jsou dalším důvodem, proč tady neuděláme ani krátkou zastávku a pokusíme se tou oranžovou tmou prostě jen tak projet. Chudák valcíř, vítající coby socha nové turisty na počátku města, zajisté by se s námi rád vyfotil. Jenže my volíme nakonec cestu nejmenšího odporu, tedy cestu nejkratšího pobytu, protože ačkoliv jsme připravení na všelijaké situace, plynové masky jsme si tak nějak přibalit zapomněli.
Mariupol je dozajista pro někoho to nejkrásnější město na světě, ovšem náš dojem lze shrnout do konstatování, že je to prostě fabrika uprostřed slunečnicového pole. A to bych se ještě snažil vyhnout i tomu slunečnicovému oleji, nebo co nakonec z těch jinak slunečných květin nakonec zůstane či se vyrobí.. Podle místních kritérií jsem ovšem jednoznačně padavka. Jak jinak si mám asi vysvětlit, že v bezprostřední blízkosti odpadní roury z továrny, ze které vytéká raději nevědět co vlastně, se naprosto vážně krčí rybáři a s naději sledují splávky?
Viděl jsem toho už docela hodně, ale v této souvislosti mne okamžitě napadne chlapec koupající se v bažině Dněpru, kterého jsem pozoroval loni cestou na Krym. Navždy mi bude záhadou, jak se asi přes černý maz dostal ven na břeh, stejně tak jaký asi má následek večeře z rybího jídelníčku inspirujícího se hutním odpadem… Tohle je chudoba v realitě, ne v americkém filmu, nebo v českých představách…
Solnice k ukrajinsko-ruským hranicím nás vede podél Azovského moře. Nebýt pokročilé hodiny, která s sebou přináší soumrak, stočil bych stanislavu přes krajnici do stepi a zastavil až o první vlny. Zbožňuji moře, ale tentokrát musí zvítězit zodpovědnost.
„Co myslíš, Michale, jak budou u nás reagovat, když Ti budou barvitě vyprávět o tom, jak byli všichni na Jadranu a Ty skromně poznamenáš, že jsi byl u Černého moře, ale po cestě jsi se kochal hladinou moře Azovského?“ napadá mne provokativní myšlenka.
Pravděpodobně pokývají hlavami, protože stejně nebudou rozumět, o čem to vlastně mluvíme.
Novoazovsk je příhraničním městem a tedy posledním místem před hraničním přechodem, kde můžeme podojit nějaký bankomat. Zkušenosti hovoří jasně: nemáš hotovost, nemáš nic. Karty můžeme zahodit.
Naštěstí nalézáme bankomat poměrně brzy. Banka na první pohled ne zrovna bohatého města je schovaná v podlouhlém písmenu „U“, které vytvořila novoazovská silnice, vcelku udržovaná a bez děr. Na Lvov prostě nemá žádné město. Znova a znova se mi ty obrázky řidičových nočních můr navracejí. Rozhlédnu se kolem, počkám, až jedna místní paní bankomat otestuje a jdu ji následovat. Bingo, jsme o tisíc hřiven bohatší. Povyhazuji asi deset plastových lahví od rajce a jiný binec, takže odpadkový koš je rázem nepoužitelný, pojeďme na hranice.
V 19:00 ukrajinského času máme najeto 2.138 kilometrů a dosahujeme bodu, za nímž začíná vízová povinnost. Ačkoliv se jedná o hranice, kde je povinností zachovat úctu a respekt a dbát předpisů, naprosto bez skurpulí fotím a jemné mravenčení po celém těle do mně vnáší ducha ne strachu, ale chuti a akčnosti, která není zrovna na místě. Je to marné, naposledy jsem překračoval čáru Ruské federace před šesti lety, a to je už hodně dávno. Navíc s každým úspěšným přejezdem vám nerovnoměrně riziku roste sebevědomí a těšíte se na tuhle adrenalinovou záležitost ani ne tak s flegmatickým klidem, jako spíše s nadšením.
Co všechno vlastně budeme potřebovat? Určitě peníze, ty hovoří vždy jasnou řečí bez ohledu na oficiální jazyk či přízvuk. Pasy a víza máme. Pojistku na auto, tu budou chtít určitě. Ještě v roce 2003 stačila klasická zelená karta, o rok později už byla kolonka RUS přeškrtnutá.
Vpravo budky, vlevo budky. Vlevo kiosky, obchůdky a automaty s občerstvením, vpravo před unimobuňkami posedávají ženy a slečny různého věku. Dvoumetrový masák z České republiky nejde přehlédnout a protože nevydržím být dlouho středem pozornosti, jednám.
„Potřeboval bych strachovku,“ ptám se cíleně postarší černovlasé tety, protože se obávám toho, že uprostřed lehké nervozity nebudu schopen s pohlednějším osazenstvem vůbec komunikovat.
„Strachovka? Odkud jsi? To není problém, moment,“ a už volá na… No, jak jinak. Platinová blondýnka v růžových minišatičkách odkládá mimčo a vyráží mi dech. Hlavně klid, Tomíku.
Zapadáme do první z buněk a já se hned ptám i na výměnu peněz.
„Jasně, není problém. Potřebuješ doklad?“ otevírá se okénko přepážky a mi se rozklepe hlas. Vidím přes něj jenom výstřih. Nutno podotknout, že bez podprsenky a výstavním poprsím.
„Ne, nepotřebuji nic…“ dostávám ze sebe a jdeme na vypsání strachovky – povinného ručení pro oblast Ruska.
„Jaké máte auto? Tatra? Jaký to má obsah a hmotnost? A výkon?“ Zatímco blondýnka je profesionálka, já jen těžko hledám slova a komolím, co se dá. Lehce vzdychne, škrtne každý chybný údaj, který jí zmanipulován dám, až nakonec celý návrh pojistky roztrhá a začne vypisovat nový. Hlavou se mi honí na místo ukrajinských či ruských slovíček scény z komedií, kde se podobným situacím usmívám, ale tady mi dvakrát do smíchu není. Po deseti minutách trápení vysolím 455 hřiven (necelých 1200 korun) za 15-tidenní pojištění tatrovky, bez jakéhokoliv poplatku směním 600 hřiven za 2300 rublů (takže asi 60 haléřů je jeden rubl) a vypotácím se z budky ven. Za mnou vyjdou růžové minišaty a procedí něco o blbech z České republiky. Možná ne blbech, ale okolí se tomu dobrosrdečně zasměje.
Hodím do auta papíry, protože na tyhle věci jsem prostě bordelář a v Michalových rukou budou v bezpečí. Všimne si mého rozrušení a s ledovým klidem konstatuje, že jemu se zas až tak atraktivní ta moje úřednice nezdála.
Jdu se připravit na herecký výkon, který se ode mne bude mezi závorami Evropy a Ruska odehrávat. Chtěl bych být teď na chvíli sám a v klidu si vše připravit, ale okolní řidiči tady zase tak často Čechy nevidí a mají nepředstíraný zájem o konverzaci. Když jim popisuji, odkud a kam jedeme, tak jen uznale pokyvují hlavami a zvedají palce. Už abychom to měli za sebou. Tolik papírování a přitom nemáme ani jistotu, že se dostaneme zpátky. Stačí nějaký větší průser a každý se na nás vykašle. Selhat auto, tak máme hodně co dělat, abychom našli solidní odtah a ráno nějaký fundovaný servis. Pomoc z domova se stává nejen kvůli značné vzdálenosti, ale také díky vízům, jen těžko dostupnou.
„Dva čilověka, dvigatěľ vzadu, bagažniky vpěrjod – jsme dva, motor je vzadu, zavazadla vpředu,“ spouštím opakováním vypilované fráze a podávám naše pasy a kontrolní talon. Takový lístek s razítkem, který stvrzuje, že jsme se do hraničního prostoru dostali legálně. Více to již snad usnadnit ani nemůžu. Omyl.
„Tomaš? Pojď za mnou,“ začíná průser celník v našem věku. „Tomaš, tady v pasu máš napsáno, že budeš překračovat hranice v Šachtinském. Ale tady je Novoazovsk!“
„Ano, spletl jsem se, izvinítě. Nerozuměl jsem, na co se mně ptá,“ snažím se hrát osvědčenou roli nešťastníka mdlého rozumu.
„No, Tomaš, tak to se nedá nic dělat. Tak to musíš jet na Šachtinski, tady hranice přejet nemůžete,“ vynáší soud strážce hranic a já proklínám Michala, že mne navedl, abych uváděl náš přejezd Ukrajiny jako tranzit, a ne jako turism – tam není potřeba nic moc plánovat dopředu, ani hraniční přechod. Ale po bitvě každý generál a moc dobře vím, že to kamarád myslel dobře. A že proklínal a proklíná mne rovněž za mou lehkovážnost -na polsko-ukrajinských hranicích prostě něco řeknu, ať už máme klid a pak to „někdy“ vyřešíme. To „někdy“ nastává právě teď.
„Můžeme se nějak domluvit?“ začínám nesměle zase pro změnu já svou hru. Zkušenosti mne ujišťují o faktu, že každý pracovník ve státních službách je poctivě uplatitelný.
„Jak?“ měří si mne celník pohledem, ale já jsme si nezlomně jistý, že se domluvíme. „Pojď se mnou,“ vede mne do svého království.
„Je jisté řešení,“ pokračuje uvnitř celní budky tlumeným hlasem, přestože jeho kolega bude zajisté předpisově „hluchý“ i kdyby na mně ječel jako siréna. „Ale to by chtělo paroh…“
Paroh? „Cože? Nerozumím,“ snažím se přinutit toho dobrého člověka, aby se zvedl od počítače a šel ke mně blíže. Prostě ho neslyším a navíc strašně rychle mele. A to tak, že i já coby „ostravák“ s tím mám problém.
„Paroh…rozumíš?“ opakuje zatím bez většího náznaku nervozity.
„Paroh?“ opakuji já naprosto nechápavě.
„Tak – ano,“ je mi potvrzeno.
Tak fajn. Takže já tady akorát odněkud z kapsy nebo z auta vytáhnu paroh a vše bude v pořádku. Prima. Nic jednoduššího ani nemůže být. Běžně vozím několik druhů parohů v autě pro případ, že nějaký šílenec je prostě sbírá a těším se, že mu rozšířím jeho kolekci o další exempláře.
„Paroh…? Já vážně nerozumím, mluv, prosím, pomaleji,“ pokouším se ověřit, jestli tenhle myslivec nemluví z cesty.
„Nerozumíš? Takže nic, pojedeš přes Šachtinski!“ vypustí na mne páru jak přetlakovaný kotel a kolega vedle na chvíli začne slyšet.
„Ale né, já se chci domluvit!“ Šachtinski je skoro dvě stě kilometrů daleko. Takové zdržení není nic příjemného. Nemluvě o dalších komplikacích, které si na nás už dozajista brousí zuby.
„Tak musíš dát paroh…rozumíš? Pa-da-roh…“ Padaroh? Jako dárek? Kruci, tak proč jsi to neřekl hned! Jásám uvnitř jako na stupni vítězů, že jsme se konečně pochopili.
„Okej, co chceš? Peníze?“ Odpovědí je jen mrknutí. Kolega vedle by bez podílu mohl začít jakoby zázrakem slyšet a to by asi nebylo pro obchod to nejvhodnější.
„Skilki? – Kolik?“ šmátrám v kapse a roztáhnu vějíř bankovek. Znalecké oko vybere tu nejvyšší, tisícirublovku a hbitá ruka ji ukrývá v zelených kalhotách.
„Charašo, počkej chvilku venku.“ Vlnobití je uklidněno, já na čerstvém vzduchu, tisícovka rublů se hřeje na zadku poddůstojníka a Michal si celé to divadlo může jen domýšlet. Na hranicích platí, že je jeden je vedoucí výpravy, ostatní jsou jen posádka. Moje drzost a o chlup lepší jazykové schopnosti vždy vyberou jako vedoucího mne. Těžko říct, co je ale ve skutečnosti psychicky náročnější. Být uprostřed děje, nebo ho jen tak bezmocně pozorovat?
Netuším, zda má vůbec nějaký smysl zaznamenávat náš pohyb skoro o jeden kilometr při přechodu na ruskou stranu, když „za a“ tam ještě ani nejsme a „za be“ nás to těžší teprve čeká. S klidem Angličana si beru zase ten nesmyslný papír s desítkami kolonek a chlívečků, kam se má zaznamenat, co všechno vezeme a nevezeme, přičemž návod na vyplnění mimo vysvětlivek je doplněn i tím, jaké mají být kde odpovědi. Ne, že bychom to měli v úmyslu, ale co kdybychom přece jen něco vezli? Kdo ví…? Pravděpodobně zkušené oko celníka už pozná, kdo je zkušený pašerák a kdo zmatený moula? Nebo… v našem případě…zkušený moula?
„Rozumíš, co mám tady napsat?“ ptám se Michala poté, co jsem příslušníkovi odkýval úplně všechno a on spokojeně odkráčel do pohodlí hraniční budky. Nechápavý pohled je mi dostatečnou odpovědí a tak se snažím v tom večerním větru přinutit papír ke chvilce klidu, abych si mohl jako ve sportce tipnout správné odpovědi. Na to, že je léto, alespoň podle mne, tak fouká ale až příliš a tak se dlouho nedaří napsat ani jednu srozumitelnou čárku. Do toho mne můj věrný kamarád znenadání opouští, a to jsem tak spoléhal na jeho rady, neboť z ruské strany se přivalil ukrajinský kamión a v nastálém chaosu a šoférově viditelné touze být už doma, se stává naše stanislava nepohodlnou překážkou. A jelikož jsme teprve v půli cesty a nehodláme se dále dopravovat vlakem, startuje osm válců našeho oře a bez ohledu na přísné celníky se přesouvá z dohledu rozjetého kamioňáka.
„Já už to asi mám,“ klepu nesměle na zelené dveře kanceláře velikosti kadibudky a v ústrety mi vyrazí ruský důstojník hodný hlavní role ve válečných filmech.
„Tómaš?“ ověří si mou totožnost.
„Tak. Da.“ Odpovídám raději ukrajisky i rusky.
„Odkudá? – Okdud jsi?“ ptá se zvědavě s klasicky zvýšeným hlasem.
„Ostrava,“ snažím se alespoň přibližně zaměřit jeho zeměpisné (ne)znalosti, protože pochybuji o tom, že je natolik vzdělaný, že ví, kde se nachází můj Brušperk, přestože jako město, jímž prochází zemská osa, je významnější než nějaké to centrum těžby uhelného bohatství.
„Ostráva? Dá…,“ zasní se a při troše fantazie mi neskutečně připomíná jednoho z mých klientů u nás doma, jistého pana Orlova. Což je jenom dobře, protože najít si přátele na těchto hranicích je více než důležité.
„Ostrávu já znáju. Ja byl. Tam mnógo lunapárkov…,“ nepřestává ve svém snění až do chvíle, kdy mu musím odporovat.
„No, v Ostravě moc lunaparků není. To spíše v Praze,“ namítám podle něj neznalecky, protože…
„Tómaš, já byl v Ostrávě! Tam mnógo lunapárkov!“ No, když myslíš… „Tómáš, u minjá druzjá v Ostrávě! Ty znáješ v Ostrávě Lůcku, František i Máriu…?“
Jak tak nad tím přemýšlím…No, nechci mu lhát, ale… Ale ano, takhle jména určitě znám. „Da, znáju.“
„Tómaš,“ tenhle spokojený úsměv by asi rozehnal i ty nejčernější mraky… „Tak je pozdravuj, da?“
„Da…jasně, budu…,“ hned, jak je potkám. Není nad spokojeného ruského důstojníka.
Je to fajn. Během pár minut máme kamarády na ukrajinské i na ruské straně. To se hodí. Následuje nějaká formalita v budce naproti. Stoupám po železných schodech, které mi připomínají ocelárnu ve Vítkovicích, a i přesto, že je ze dveří je vyražen nějaký neúspěšný adept přede mnou, neostýchám se a klepu na zelený vstup s nervy kovanými z toho nejkvalitnějšího železa.
„Ven!“ je mi odpovědí jekot, když bez skurpulí vstoupím dovnitř.
Tak jo, já v tom nemám problém. Je mi neskutečně fajn. Asi se po návratu domů nechám vyšetřit psychiatrem. Na místo komerční dovolené s cestovkou, jež by mi zajistila za tučný obnos klidný a povinně spokojený pobyt u kteréhokoliv doporučeného moře, já teď stojím na můstku kanceláře nějakého uřvaného vola na ruských hranicích a nedobrovolně se bavím tím, jak se Michal snaží někam uklidit se stanislavou, aby jednak vyhověl místním příslušníkům, ale současně se nenechal převálcovat nějakým tím kamazem.
Michala mám opravdu moc rád. Vím, že ho často dokážu vytočit do hodně moc vysokých otáček a jen díky jeho královské povaze jsem ještě naživu. Neb každý jiný rozumný člověk by se velice rychle zbavil toho trápení snadným odstraněním rušivého elementu v mé podobě, a pak by už žil v dokonalé harmonii a klidu. Michal ne. Dorazil další ukrajinský tirák a z nestandardně dlouhého náklaďáku vyskočí nestandardně vyzáblý řidič. Jeho nátělník zakrývá kostěje nesmrtelného a mne vede k zamyšlení, co všechno vlastně člověk potkává na silnicích, aniž by tušil, kdo ty jeho občasné protivníky a spolucestovatele řídí. Rusáci začínají zmateně běhat po place, protože kamaz, nebo co je to za značku, zcela bezohledně dojel tak daleko, jak to jen šlo a řidič má už toho všeho naprosto plné zuby a chce už být doma. Michal sedá do našeho modrého šípu a snaží se zase najít tu nejlepší variantu parkování, čímž nedobrovolně, ale velice efektivně rozpumpuje další chaos na jedněch z nejstřeženějších evropských hranicích.
„Kdo je další?“ ozve se křik z pro mne do té doby zapovězených dveří a než stihnu zareagovat, je poslední vyřízený klient dole u auta.
„Tak jak?“ uklidňuje mne můj kamarád nevědomky svým stoickým klidem, ale než mu stačím dostatečně odpovědět, rozhulákají se opět dveře vedle a tak mi nezbývá, než jednat.
„Dobrý večééér,“ spustím optimisticky, sotva vstoupím dovnitř.
„Cože!? Kdo to zase je!?“ snaží se mne ohlušit odpověď, jíž ale nepřikládám žádnou váhu.
„Tómaš, iz Čéchii – Tomáš, z České republiky,“ usmívám se na chlapa takovým způsobem, že jeho zuřivost na pár vteřin nemá šanci.
„Tómaš… a co chceš?“ zamumlá spíše pro sebe a než stačím odpovědět, s výrazem naprosté rezignace pokračuje sám od sebe v monologu. „Pořád tady někdo chodí. Už mně to nebaví. Nebaví! Pořád tady někdo leze a něco chce. Já to seru! Já to prostě nebudu dělat!“
Nemám v úmyslu začít filozofovat na téma, zda je, nebo není náš život jedno velké divadlo, ovšem ruské hranice pro mne vždycky divadlem jsou. A tenhle nasraný úředník má ještě tu smůlu, že je až příliš podobný herci Pavlu Landovskému v Havlově divadelní hře Audience. Kdo nezná, nebo neviděl, nechť vyhledá třeba na youtube – dvojice Abrhám-Landovský tu hru pod režisérským vedením Jirky Menzela zahrála naprosto úchvatně! Pomyslně vložím do jeho ruských úst „sládkem“ Landovským x-krát zopakovanou větu „Týýýýý, Ferdinandéééé…“ a mám co dělat, abych nevybuchl smíchy.
„Co se směješ?!“ probere mne rázná ruština uprostřed představení v mé hlavě.
„Nic, nic, jen tak… že to chápu,“ pokouším se nasadit soucitný obličej, ale moc se mi to nedaří.
„A co chápeš?“ Tyhle debaty opravdu nemusím. Nevím, co na to odpovědět. Nějak mám okno. „Tak vidíš. Co máš? Kam jedeš?“
„Jedeme oddycháť v Sóči,“ konečně se dostáváme k jádru pudla (dodnes tomuto rčení nerozumím, protože není pudl jako pudlo, ale sem se hodí).
„Tak v Sóči oddycháť?“ Tak nevím, buď hrajeme hru na papouška, nebo mám příšernou výslovnost. Asi to bude tou výslovností. Papoušci obvykle nenosí knír.
„Tak, tak… da – ano.“ Stručné, ale pravdivé.
„Hm… V Sóči…. A Ty z Čéchii?“ Ne, nejsem z Čechie, jsem z Moravy. Bohužel tahle myšlenka nezůstane jen součástí těch neslyšitelných pochodů a zcela neplánovaně mi proklouzne mezi rty.
„Morávia? Hmm…. , „ opět pauza. Počáteční nasrání je viditelně pryč. Teď jsem zajímavý a je třeba na mně něco vymyslet.
„Tátra?“ Tak já nevím, že by neuměl číst?
„Tátra, Tátra,“ opakuji jako zajíc v oblíbeném sovětském večerníčku Nu pogodi! – Jen počkej! Jen na vysvětlenou pro neznalé, zajíček samozřejmě neodpovídal na dotaz týkající se jeho auta. Žádné totiž neměl. Co vím, tak vlastnil kolo. Značku po mně taky nechtějte, ale podle toho, jaká byla doba, tak to mohla být možná i Ukrajina. A neodpovídal celníkovi, ale vlku, který se zajíčka ptal, jestli je zajíc. Nechápete? Váš problém. Nemůžete tím pádem do Ruska.
„A co Tatra, ještě funguje? Vyrábí?“ Paráda, ledy prolomeny, dostáváme se k nezávazné konverzaci.
„Tatra ještě funguje, ale osobní auta už nevyrábí. V roce 2000 bylo vyrobeno poslední, a to ještě bylo vyrobeno mimo Tatru. Ale nákladní – gruzaviky – ještě vyrábí. I když ne už moc,“ podávám zasvěcený výklad.
„Hmmmm, je to v prdeli,“ pokyvuje „Landovský“ zamyšleně hlavou. „A co JAWA? Znáš? Ještě vyrábí?“
„JAWA…? Tak to netuším. Co se mi zdá, tak už není. Vzpomínám si, že tu značku koupili Číňani, ale fakt nevím,“ přemýšlím tentokrát opravdu nehraně, jak to vlastně s tím naším nejznámějším výrobcem motocyklů dopadlo.
„Hm, já ještě jawu mám! Krásnou, černou! Třistapadesátku!“ Nemohu si pomoct, ale ta hrdost, s jakou ten chlap vypráví o tom, že má doma „sto let“ starou motorku české výroby, mne neskutečně zahřeje u srdce. Škoda jen, že my už dokážeme být vlastenci jen tehdy, když vyhráváme v hokeji.
„Můj děda měl taky jawu, červenou, ale myslím, že to byla dvěstěpadesátka,“ vyprávím pohádku, abych už konečně dostal to nezbytné razítko a vypadl odsud. Na druhou stranu to pohádka až tak není. Jawa opravdu existovala, akorát ji vlastnil děda mé sestřenky, ne můj. Ale tady se to prostě hodí a než bych vysvětlil příbuzenské vztahy, byla by pointa dávno ta tam.
„Já mám černou! Černou! Černou totiž neměl nikdo! Už jsem měl tolik nabídek, ale já ji neprodám. Nikdy!“ bije se pomyslně v prsa hrdý majitel české klasiky, nad kterou by asi každá správná česká Barbie ohrnula nos s tím, že je to kus šrotu dobrý tak do sběrny. A nasedla by na tuctového harleye z Tesca.
„Tak ukaž, co to tady máš…,“ vracíme se v uvolněné atmosféře zpátky k podstatě mé návštěvy. „Hm, hm… dobře, dobře, do…. Tómaš….“
Kruci, co jsem zase udělal? Zasmušilý obličej nevěstí nic dobrého.
„Tómaš, tak jsi…..? Máš to…!“ Rád bych přetlumočil to, co se na mně sesypalo, ale prostě jsem ta slova nepochytal. Dobrá nálada je zase někde v háji a já jsem zpátky v roli nepřipraveného žáčka před tabulí.
„Omlouvám se, ale já nerozumím….,“ pokouším se přimět „Lanďáka“ k pomalejší kadenci.
„Rozumíš?! Čemu nerozumíš!“ Hm, ten je zase v ráži.
„Da, da, rozumím… Nerozumím ničemu,“ koktám a snažím se v hlavě sešrotovat a přeložit, co se mi vlastně snaží sdělit.
„Čemu nerozumíš?!“ Burácí znova. „Rozumíš slovu chuj?!“
„No tak jasně, tomu rozumím.“ Nedělej machra, frajere, já jsem z Ostravy, my jsme to slovo vymysleli!
„Tak to, co jsi tady napsal, to je chujovo, rozumíš?!“ rozesměje se od ucha k uchu.
Rozumím, ale zas taková sranda mi to nepřijde. Co s tím mám jako dělat?
„No nic, zadáme to do počítače… Tó-maš….,“ policajt nebo celník, jak jde o psaní na stroji nebo na klávesnici, jsou v koncích. I šnek by to svými růžky naklepal rychleji.
„Kolik máš najeto? Jaký máš stav tachometru?“ Páni, dneska už mají ten systém zase o něco vymakanější.
„Asi dvě stě devadesát tisíc kilometrů,“ odhadnu údaj do kolonky.
„Tak já napíšu dvě stě dvacet tisíc.“ Má cenu se trápit nad tím, co je a co není realita? Tady si ji stejně upraví podle sebe.
Tak, hotovo. Spokojené úsměvy na obou stranách, nějaká samolepka, razítko a…
„Tómaš!!! Co jsi to udělal?!“ Proboha, koho jsem zabil? „Jak to, že na jednom papíře to máš napsáno v jednom řádku a na druhém zase v druhém?!“
„Tak já jsem nevěděl, do kterého řádku to patří. Další papír jsem neměl, kopírka tady není, takže jsem to napsal jednou tak a jednou tak….,“ snažím se vysvětlit své logické myšlenkové pochody.
„Tómaš,“ hlesne ten dobrý muž a propiskou cosi proškrtá v mých svědomitě vyplněných formulářích a jeden z nich mi podá. „Tómaš, vypadni.“
„Děkuji,“ prozářím místnůstku svým kouzelným úsměvem, jenž prozradí mou nenávist k rovnátkům. „A co jsem dlužen?“
„Ven!“ Ten chlapík by se nemohl živit jako delegát. Možná mám vysoké nároky, ale podle mně by většinu turistů odradil.
„Ty vole, kde seš?“ přivítá mne Michal poněkud ustaraně. „Byls tam snad hodinu! Já myslel, že Tě už nepustí!“ To by jeden nevěřil, jak ten čas letí, když si mají dva přátelé o čem vyprávět.
Máme najeto 2.139 kilometrů, je něco po desáté večer ruského času, alespoň si to myslím, a my jako obvykle vjíždíme na území Ruské federace ne za plánovaného denního světla, ale pod rouškou tmy. Nějaké rubly nám zbyly, únavu prozatím necítím a i kdyby, tak mám ještě solidní zásobu kofoly – prostě když ji miluješ, není co řešit…
