„Jéééžišmarjá! Ostraváci!“ směje se na celé kolo stejný celník, jenž nás kontroloval při vstupu na území Ruské federace. Ten samý, který „moc dobře ví“, že v Ostravě je spousta lunaparků, jelikož tam má přátele Františka, Lucku a Marii.
Přátelsky pokyneme a odpovědí je nám šibalský úsměv. Brzy pochopíme. „Náčelník“ dělá jakoby nic a posílá nás „důkladně zkontrolovat“ nějakým zelenáčem. Ten se nejdříve zarazí u klasiky – motor vzadu – pak celkově nad tím, že se najdou dva idioti, co si vyrazí autem takový světa kraj, a když už neví coby, tak neznaje OBI se bezradně rozhlédne okolo ve snaze najít si někoho na pomoc.
„To nic, to jsou moji přátelé z Česka,“ poplácá ho „náš kamarád“ jinak bedlivě střežící hranice a my tak zaznamenáme rekordně rychlé odbavení na ruském pomezí. Patnáct minut.
Ukrajinskou stranu zajímáme nesrovnatelně více. A nejenom my. Zatímco Rusové nemají dneska moc chuti do práce ani do „divadelních představení“, Ukrajinci si toho dneska rozhodně užívají plnými doušky. Po hodině čekání nás opouští prvotní optimismus a vrací se únava a zdravotní komplikace. Před námi je na první pohled „neukrajinská“ rodina – nové SUV, seriózně vypadající řidič v solidním oblečení, prostě bez debat jedna z rodin, jež v tuto dobu překračuje hranice kdekoliv v Evropě, možná na světě. Nic podezřelého je ale natolik podezřelým, že je celníci probírají několikrát za sebou. Popojíždíme po centimetrech a já začínám být klasicky otrávený – nesnáším čekání!
„Dobrý den, vaše doklady, odkud jedete a kam?“ Jsme na řadě a celník zelenáč (alespoň pro nás) se pokouší o rutinní kontrolu osádky ne zrovna standardního vozu a jak se během pár vteřin ukáže, ne zcela standardních známostí.
„Počkej, já to vyřídím,“ přebírá kontrolu kdo? No přece náš další „kamarád“ celník, co si při našem vstupu na ruské území dokázal tak upřímně a bezelstně říct o „paroh“ (padarok – dárek)!
„Tak jak bylo v Soči?“ prohodí zdvořilostně a obezřetně se rozhlédne kolem. Vzduch je čistý, takže nám sebere pasy, ve strážní budce do nich práskne potřebné „štemply“ a s přáním všeho dobrého nás pustí na území země, která se nám bohužel letos jeví jako nejpřívětivější ze všech – Ukrajina.
Máme najeto přesně 3.700 kilometrů a po 93 minutách na rusko-ukrajinských hranicích pokračujeme v návratu domů. Kdo nezažil, nepochopí. Ačkoliv by mohlo dojít k výjimce, tak jsem stoprocentně přesvědčený o tom, že žádnému z příslušníků „dépéesky“ nestojí za to nás pronásledovat za hranicemi svého státu. Ten pocit nám momentálně bohatě stačí ke štěstí.
A protože jsem člověk přející, tak jsem se pár set metrů za hranicemi rozhodl o to naše štěstí podělit. Vybral jsem si pro tento účel jednoho z mnoha opuštěných hladových psíků nejisté rasy (tentokráte se nejvíce podobal jezevčíkovi), kteří se více méně opatrně potulují kolem silnic a čekají na ždibec jakéhokoliv sousta. V Rumunsku jsem před dvěma lety nabídnul kousek salámu, dneska vystrojím hostinu z našich sosiček v těstě. To bude dobrota, panečku! Přistavil jsem u krajince a s laskavým úsměvem od ucha k uchu jsem vyrazil konat dobro. K plnému žaludku jsem chtěl přidat i pohlazení, ale pejsek bohužel díky asi ne zrovna dobrým předešlým zkušenostem zvolil raději útěk. Nedal jsem se odradit a hodil svačinku ve směru jeho úprku, aby to chudák neměl nazpátek moc daleko a posilnil se na další těžké dny svého života.
„Tys ho zabil,“ hlesnul soustrastně Michal, sotva jsem uspokojen dosedl opět za volant. Nechápal jsem, co tím myslí. Tomu párku nic není a těsto je těsto. Jen naše žaludky holt nejsou na něco podobného stavěné, to se nedá už nic dělat. Ale psíček bude pro dnešek napapaný a bude na mne dlouho v dobrém vzpomínat.
Cesta vede optimistickými lány slunečnic a před čtvrtou odpolední vyhovím přání svého kamaráda a odstavím stanislavu na polní cestě s tím, že si oba pár desítek minut odpočinou. Já se mezi tím protáhnu krátkým cvičením mezi odpadky a než se rozeběhnu směrem k březovému hájku, vyšlu směrem k naší modré přítelkyni nechápavý pohled – Michal se zamknul. Proč? Co se tady na Ukrajině může stát?
„Ně kopati – Nekopat,“ žadoní nápis na betonovém patníku z kdo ví jakého důvodu. Těžko říct, zda by někdo respektoval mnohem potřebnější nápis „Zákaz skládky“ – okolo se válí od plastových lahví přes obaly až po zbytky živočišného původu kde co. Nejhorší na tom všem je, že mi vlastně nic nechybí. Je krásně, klid, vzduch není cítit žádným jedovatým plynem a všechny ty rádoby skutečné starosti jsou hrozně moc daleko.
Máme namířeno do Chersonu. Je zcela mimo rozum podporující trasu, ale my víme své. Před dvěma lety jsme se v tomto přístavním městě úžasně vyspali. A za pár hřiven. Nejprve nám nabídli nejluxusnější pokoj, v jakém jsme kdy do té doby bydleli, a když jsme se vraceli nazpátek, tak jelikož už neměli žádný volný luxusní pokoj, ubytovali nás v nějaké VIP části hotelu velikosti jeho dobré jedné třetiny. Čím nás asi překvapí letos?
Čeká nás šest set kilometrů na jihozápad. Cesta po dálnici E58 vede podél Azovského moře a je vcelku pohodová. Jedeme a tankujeme, tankujeme a jedeme. Nic zvláštního se neděje. Michalovi je blbě, já se cítím tak nějak stabilizovaně. Bylo to už lepší, ale zažil jsem i podstatně horší chvíle.
Pár desítek minut před osmou večerní se „vracíme domů“. Rtuť na náladometru letí prudce nahoru. Nepřipouštíme si, že by v „našem“ motelu Non-stop (24 časa) pro nás neměli volný pokoj. Jenže… Jenže přestože nám to tady připadá, jako bychom tady byli včera, minuty a kilometry pod koly nekompromisně argumentují, že bloudíme. Jistí jsme si pouze jediným – jsme v Chersonu. Vlastně už víme i něco navíc – nemají tady jeden autosalón Škoda, jenž byl naším hlavním záchytný bodem, ale přinejmenším dva. Motel Non-stop s prodejcem české značky bezprostředně sousedí, ale reklamní cedule si s námi jako už mnohokráte pohrávají a náš orientační závod prozatím nevede ke kýženému cíli.
Hlavně nezoufat! Uvědomujeme si, že jsme vlastně po celý den nic nejedli. Zatímco Michalovy chutě jsou orientovány na suchary, já jsem odvážnější a dal bych si cokoliv jiného dobrého. Třeba něco z Billy! Nemíním pátrat po tom, kde se tady najednou zjevila, ale je tady a my rádi rozšíříme okruh jejích zákazníků! A že je jich zoufale málo. Přestože ceny zboží dosahují asi třetinové výše cen českých, jsou pro místní natolik nedostupné, že je tady pusto prázdno. Zatímco plníme košík voňavými hrozny vinné révy, křupavým tmavým chlebem a tvrdým sýrem s obsahem tuku 50%, bábuška v šátku kousek od nás zvažuje nesrovnatelně pečlivěji, za co svou almužnu znamenající důchod nakonec utratí. Na pokladně se rozzáří zlatá kreditka a nepřemýšleje o tom, kdy a jak účet vyrovnám, jsme rád, že nemusím řešit proviant na dnešní večer a zítřek.
Když si vzpomenu na pár případů, kdy jsem byl osobně přítomen krádeži a úprku pachatele v supermarketu u nás, kde je ochranka jen jako na efekt a dá se říct, že tuto práci může vykonávat kdokoliv, komu nevadí tmavé oblečení, tady si to podle mně každý raději nechá projít hlavou alespoň dvakrát. U východu se loučíme s vysokým statným chlapíkem, jehož kila nejsou zúročenou investicí večerů strávených konzumací pivního moku, ale spíše volného času propoceného v posilovně. Rovněž jeho taktika nestát někde „zašitý“ před pokladnami, ale těsně u východových dveří, je logičtější a bez pochyby účinnější.
Netuším, zda jsme v tomhle jediní na světě, ale jakmile je příležitost si pochutnat a udělat radost žaludku, jdou všechny starosti a problémy českého člověka stranou. A my dva nejsme jiní!
„Můžu řídit?“ nabízí se Michal za volant a já s plnou taškou dobrot bych byl blázen, kdybych mu nevyhověl.
„Jak že to startuješ?“ nevěří si při otáčení klíčkem v zapalování, aniž by si uvědomoval, že mu nemohu odpovědět. Jako slušně vychovaný chlapec totiž vím, že se s plnou pusou nemluví.
„Takhle?“ zkusí první něco jako startování, na něž však stanislava nehodlá reagovat. Sám se na to nemůžu dívat, protože by mne asi „trefilo“, ale teď mám dost své „práce“ s ochutnávkou chersonských „bio“ potravin.
„Kdy mám sešlápnout plyn? Počkej… teď?“ Startér několikrát otočí bezvýsledně motorem.
„Pusť mne k tomu, já Ti to ukážu,“ přerušuji nevrle hostinu a chystám se ukázat dokonalé souznění řidiče se svým vozidlem. Motor samozřejmě nechytá. Zkouším ještě dvakrát třikrát otočit klíčem a sešlápnout pedál v tu pravou chvíli, ale výsledek se nedostavuje.
Hlavně zachovat klid. Základním nepsaným pravidlem každého správného tatrováka je nedat za žádných okolností najevo, že je nějaký problém s jeho tatrovkou.
Nedá mi to na tomto místě nevzpomenout na kamaráda Davida Heřmánka, jenž zažil se svými auty neskutečné množství příhod, obvykle bohužel doprovázených smůlou. Vrcholem všech zážitků je podle mne ta, která se stala na jednom ze srazů osobních automobilů značky Tatra. Zatímco u starého vzduchem chlazeného motoru je pravděpodobnější varianta, že se začne přehřívat a vysoká teplota způsobí var oleje, jeho vyšší spotřebu a nakonec zadření motoru, Davidovi se podařil pravý opak – jeho krasavice se nebyla schopná rozehřát a motor byl chladnější a chladnější, až se nakonec zastavil. Co by asi za to dal Michal, kterému se cestou do servisu naopak motor vzňal. Uprostřed Prahy.
David mi to dozajista neodpustí, ale musím přidat ještě jeden příběh. Dokonale pasuje na jakoukoliv havarijní situaci. Náš kamarád, na něhož si z nějakého nespravedlivého důvodu smůla docela zasedla, svého času za osm tisíc koupil tatrovku z asistenční služby. Tak zvaného žlutého anděla. Osobně jsem to auto potkal při jednom nočním návratu ze služební cesty. Na první pohled zaujalo jasně žlutou barvou, „protiklokaní“ tyčí a světelnou rampou na přídi a různými dalšími vychytávkami v rámci celého vozu. Modelově vycházelo z řady T613-2, ale množství úprav vlastně vytvořilo zcela nový model. Tajně jsem se o možnost koupě sám zajímal, ale nakonec byl rychlejší a úspěšnější náš jablonecký přítel. Jednou si s „andělem“ takhle někam jel, kochal se krajinou a najednou před sebou vidí jet kolo. Ne bicykl, ale kolo. Z auta. A hádejte, čí bylo? Správně! Bylo to jeho kolo! Než stačil jakkoliv zareagovat, vyjel v protisměru favorit. S kolem na výletě se pochopitelně střetl čelem, ale naštěstí bez újmy, kolo ho v podstatě přeskočilo a putovalo dále.
A teď přicházíme konečně k návodu, co v takové či podobné situaci dělat. Je univerzální a David je jeho čestným autorem. V případě, že se vám někdy (ač je to hodně nepravděpodobné, že ano?) pokazí auto z kopřivnické produkce, zachovejte klid a rozvahu. Odstavte auto na krajnici, pokud tedy ještě jede, a sedněte si na místo spolujezdce. A dělejte, jako by nic. Na případné otázky a nabídky pomoci ze strany kolemjdoucích a jedoucích sebevědomě odpovídejte, že čekáte na kolegu nebo známého. Auto je v naprosté kondici a těší se záviděníhodnému zdraví. A to i přesto, že má jen tři kola.
Bohužel se v České republice díky hustotě restauračních zařízení nic neututlá. Když po pár minutách David vyrazil po stopě ztraceného kola, byl přistižen místními štamgasty, kteří celou scénu sledovali jak v první řadě divadla a sebelepší maskování tady nemělo smysl.
My jsme však na ukrajinském parkovišti před Billou chráněni rouškou tmy a podvozek máme prozatím kompletní. Navenek se snažíme vypadat nenápadně. Jako takový běžný pár cestovatelů, kteří si sem odskočili na svačinu. Ovšem jakmile mladí Chersoňané zmizí z dohledu, jdeme na věc. Stačí přepnout na benzín, točit startér dokud drží baterie a poskakovat na plynovém pedálu intenzívně jako metalový bubeník. Člověk se až zapotí (spíše tím herectvím a stresem), ale s notnou dávkou Štěstěny stanislava chytne a my se můžeme odlepit a pokračovat v hledání našich postýlek.
„Dobrý večer, byli jsme tu včera, pamatujete se?“ chce se mi pozdravit ochranku, když zaparkujeme naproti škodováckého autosalónu, jehož typicky zelené dekorace protínají jasně červené paprsky motelu 24 časa. Jenže to není včera, ale dva roky a tak musíme celý ten proces se žádostí o ubytování zase opakovat. nevadí, máme neskonalou výhodu v tom, že tohle jsme už jednou zažili. Vlastně dvakrát.
„Moment,“ zastavuje nás na pár okamžiku strážný a kousek stranou něco hlásí do vysílačky. „V pořádku, běžte do restaurace a domluvte se,“ předává nás kolegyni a my s optimistickým úsměvem na rtech kráčíme vstříc dřevěnému ráji. Nutno podotknout, že podnik jednoznačně prosperuje – i přes relativně pozdější hodinu je terasa plná hostů a ani restaurace nezeje prázdnotou.
Jak to bylo? Máme jít do restaurace, nebo myslel jako dovnitř a tam někoho shánět? Známe to tady jak svoje boty, takže míříme rovnou do patra, kde byla ještě donedávna recepce. .Nikde nikdo. Klasická zmatečná situace. No nic, zkusíme někoho dole v hospodě. Pardon, v restaurantu.
„Dobrý večer, hledáme ubytování,“ zkouším to lámanou ukrajinštinou na výčepní v klasicky neurčitém věku mezi čtyřicítkou a padesátkou.
„To musíte nahoru,“ dostávám dokonale zbytečnou odpověď, která mne vede jen k pokračování dialogu, neb o patro výše jsme již byli a nikde nikdo.
„Aha, tak já ji seženu,“ mizí vcelku ochotně někde vzadu, přestože to vypadá, že je na celý plac sama a hostům se domů očividně ještě nechce. Trvá to jen pár okamžiků, kdy se člověk neví, kam podívat, protože jen čeká a čeká, ale kdo si počká, ten se dočká.
„Tak počkejte chvilku. Už jsem tady sama. Hotel máme plný,…“ to nezní zrovna moc dobře. Těšili jsme se…. nejdříve veliký pokoj, pak de facto třetina hotelu jen pro nás a dneska… „takže vám můžu nabídnout jen domek.“
Asi omdlím. Jen domek. „Jen“ domek. V tu chvíli si ani netroufám domyslet, co nám nabídnou příště! „Jen“ kousek sídliště?! Ať to stojí, co to stojí, bereme to!
„Tak fajn, platit budete ráno, tady máte klíče,“ aneb musím se už věnovat dalším hostům. Chápeme, nemáme za zlé, děláme, že jsme takové ubytování očekávali a v duchu se už vidíme v pohodlí domečku.
Číslo 10 mi připomene sídlo britského premiéra; luxusní patrový srub voní dřevem a útulnou domáckostí. Tím by sice mohl reklamní blok skončit, ale to by ještě mělo k dokonalosti daleko. Ačkoliv to nepřiznám, je mi chvílemi hodně smutno po věrné a usměvavé Besynce, mé bernské salašnici, a cosi nad námi se nade mnou slitovalo a seslalo mi… psíka nejisté rasy. Výškově těsně nad kolena, hnědočerný hladkosrstý nejlepší přítel člověka s nenapodobitelně smutnýma očima. Od pohledu hodný. A lehce nedůvěřivý. A hladový.
„Počkej, mám tady něco dobrého,“ přestávám vybalovat bágly a šmátrám po sosičce s párkem. My už ji nebudeme, Tobě může zachutnat. Chutná! Tak počkej, dám Ti ještě jednu.
A kruci, nedám. Ne, že bych byl lakomec. Ale… vy jste dva? No nic, musím vás podělit. Dobrou chuť i Tobě, druhý psí kamaráde.
„Ne!“ přerušuje idylku Michalův zoufalý výkřik. Otočíme se jeho směrem a nechápeme, co se mu stalo.
„Co je? Vždyť jim chutná,“ nenechám se odradit od sosičkové psí párty a než mohou zaznít první protesty „ochránce zvířat přes párky v těstíčku“, rozšíří náš večírek další psík dokonale stejného vzezření. Hm. Pro Tebe ale už nic nemám. Moment, Michal tady má ještě zásobu sušenek Be-Be. Dej si, šustím potichu zbytkem nezávadných potravin a dobrým pocitem ze zachráněných psíčků.
Tak. Teď je řada na mně. Na nás. Ustájím stanislavu kousek od vchodu a mířím naplnit marnotratnou touhu zbavit se pár desítek hřiven výměnou za kousek chutného žvance a doušek chmelového moku. Jsem rád, že i Michal má už po krk nezáživné diety a následuje mne.
Není sice nějak zásadně chladno, ale zároveň nechceme budit pozornost, takže oželíme na první pohled plně obsazenou terasu a zakotvíme v domáckém interiéru. Obsluha se usmívá, neobyčejně upravený jídelní lístek připomínající starodávný papyrus a dávné písmo je v angličtině i ruštině a navíc plný laskomin. Než nahlásíme osvědčenou večeři – telecí steaky – zašumí do mne půllitr jako do sudu. Pivo v rozumném množství nemůže nikdy uškodit. Občas se tedy rozumu nepodaří zvítězit, ale dneska večer to rozhodně nehrozí. Dáváme před hlavním chodem poněkud tučnější vývar, ale na naše utrápené žaludky by to nemuselo být špatné. Dostávám se do klidu a energické nálady. Když pak přede mně postaví dva řízky z telátka (na původ člověk prostě nesmí myslet), oslavím ten vrchol blaha dalším blahodárným čepovaným (já bych tedy napsal „točeným“, ale prý se točí zmrzlina, pivo se čepuje…).
V tom Michal prudce vstane a se zarputilým výrazem v obličeji vyběhne ven. Zůstávám sedět s otevřenými ústy a nechápu, co se stalo. Stav, který nemám zapotřebí hrát, mi vydrží až do příchodu běloruské rodiny. Asi jsem něco řekl. Je fakt, že jsem se dostal do pohodového rozpoložení překypujícího spokojeností, v němž se stávám nesnesitelným, ale co jsem to vlastně takového řekl? Co se mého kamaráda tak dotklo? Vydržel se mnou už takové tisíce kilometrů a teď zčistajasna tohle?
Poroučím si další točený kousek a neochotně se pouštím do další porce. Nechat to tady je plýtvání, sníst to, je obžerství. Volím Hřích šestý a vracím prázdný talíř. Mezi tím se návštěva s Běloruska seznámila s místními cenami a s omluvou opouštějí podnik. Včetně milého stvoření, jenž bylo zřejmě dcerou a jehož pohledům jsem se snažil raději vyhnout. Na místo toho „na mně“ zůstala kamarádka paní vedoucí, obecně blondýna středního věku už poněkud v náladě. Té jsem pro jistotu nevěnoval pohled ani jeden a snažím se jakoby upřeně pochytit co nejvíce z nějakého vtipného pořadu na obrazovce na stěně. Na baru to začíná lehce ožívat a já mám čím dál větší starost o Michala. Co se mu stalo? Kam zmizel? Naštval jsem ho, nebo šel jen spát? Přece by se rozloučil?
Důvod se nedozvím ani po předčasném návratu z večerního občerstvení. Chaloupka už spí.
