„Kdo to tak nelidsky řve?“ napadá mne výrok Rudolfa Hrušínského v komedii Postřižiny, jehož při zasedání rady pivovaru rušil hulákavý strýček Pepin, když se kolem osmé ráno nedobrovolně probouzím. Michal ještě spokojeně spí, ale mi nadmíru zvučná konverzace ruských motorkářů pod okny nadobro přerušuje zasloužené snění. Protahuji se kolem andělíčků strážníčků obklopených modrými rámy na stěně a konče v útrobách novotou zářící koupelny se hodlám věnovat ranní očistě. Česká značka sanitárního vybavení mne zahřeje více než jinak dokonalá sprcha a s gestem, že tady vůbec nejsem, se snažím nechat svého spolubydlícího spokojeně odfukovat. Je teprve devět a snídani tady podávají do jedenácti. Na terase před hotelem se prochází nachlazený Ukrajinec v obleku a nervózně pokuřuje jednu cigaretu za druhou. Kašle, až se místy dusí, ale ani tak nepřestává potahovat ze směsi tabáku (a kdo ví čeho ještě) zabalené do tradičního tvaru válečku. Skromný balkónek našeho pokoje s ratanovým křeslem nabízí nejen kontrolní výhled na zaparkované limuzíny včetně stanislavy, ale také klasicky žalostné bydlení místních. Střecha, skrz níž na první pohled zatéká, v patře dveře sebevražedně vystupující do zahrádky, na níž „roste“ jen zrezavělý sušák na prádlo, rozbité skleněné tabulky oken a přerostlý černý bez. Jaký to kontrast oproti bohatství našeho hotelu sousedícího se Lvovským lékařským institutem!
Během pár minut se začínám nudit a přistupuji ke kroku, jenž sám nesnáším a téměř ho po ránu přirovnávám k teroristickému činu.
„Michale, vstávej,“ zkouším klidným, ale neúprosným hlasem. Odpovědí je otevření jednoho oka. Pár vteřin na to se rozezní Michalova krabička „sto v jednom“. Upřímně ty elektronické budíky nesnáším. Vlastně jakékoliv budíky. Než-li však stihnu učinit spravedlnosti za dost a vyhodit ten krám oknem, rozšiřují se řady procitnutých v našem pokoji o dalšího člena a já pokračuji v lákání na dobrou snídani. Je to sice zvláštní, protože osobně nikdy nesnídám, ale pokud je to tady v ceně a netuším, kdy se nám podaří opět dostat ke kvalitnímu jídlu, chytám se vedení a nekompromisně stanovuji program.
„Osm set třicet hřiven,“ potvrzuje postarší recepční cenu, když snímá moji kreditku terminálem. Nic. Nečekám, že by nastal nějaký problém naprosto stejně, jako je mi jasné, že „těrminal“ jako obvykle „něbudě rabotať“.
Bé je správné. Chlapík za přepážkou mi s podezřívavým pohledem vrací zlatou kartu a požaduje hotovost. Naštěstí jsme včera chránění temnotou noci vyzkoušeli místní bankomat, takže výpadek techniky je v mžiku urovnán pár bankovkami a my můžeme směle pokračovat za vůní hemenexu a sladkých palačinek.
Restaurace hotelu Enej je bezvadně čistá, ale i tak přinejmenším zvláštní. Vzpomínám si na jeden z dílů Ano, šéfe!, kde Zdeněk Pohlreich radí českým majitelům a provozovatelům restaurací „jak na to“, a to konkrétně na vylepšení, které sestávalo z potažení nábytku dlouhými ubrusy a plachtami. Trošku si tady připadám jako na seanci. Mé pocity dokresluje první samostatně myslící japonský robot připomínající ducha, o němž je ranní reportáž místní čétédvacetčtyřky, která je prostřednictvím velice stylově zabudované plazmy ve zdi naším jediným společníkem. Když pak prohlížím fotky, málem se toho záběru leknu. Velký bratr nás stále sleduje!
„Tak co to bude?“ ptá se lehce nesměle číšník. Jídelní lístek nabízí šest druhů jídel s tím, že mnohá z nich mají ještě své variace.
„Co to jsou ty blintziky?“ zkouší Michal znalosti angličtiny místního personálu a je mu plynule odpovězeno, že je to něco slaného, s něčím sladkým uvnitř a smetanou.
„Hm, tak já si dám palačinky, jogurt, salám sýr, čaj a chleba,“ hraje raději na jistotu.
„To já si dám ty blinčiky,“ narušuji anglický resort svým téměř dokonalým ukrajinsko-ruským jazykem.
Volím správně. Během chvilky dostávám své vysněné lehce slané gratinované palačinky se sladkým tvarohem a rozinkami uvnitř a zakysanou smetanou na dochucení. Sedm let starý gastronomický zážitek z Litvy se opakuje. Chuťové buňky šílejí blahem.
„Hmm,“ komentuje Michal s neskrývaným zklamáním, že měl raději více riskovat a vstoupit do „neznáma“. S ohledem na výši účtu si také vybírám ranní občerstvení o více chodech a po necelé čtvrthodince jsem nadmíru spokojený.
„Prosím Vás, kolik je hodin?“ ptám se možná nesmyslně, ale rozpor mezi tabulí nad silnicí a ukazatelem času v televizi znamená hodinový rozdíl.
„Jedenáct patnáct,“ ujišťuje mne obsluha v předpokladu, že máme na svých „časách“ údaj přinejmenším zavádějící. Nicméně to vysvětluje jejich lehkou netrpělivost. Jistota časové rezervy nás, jak už tomu bývá, přenesla do role opozdilců.
Vyrážíme do města. Sledováni průmyslovou kamerou jsme vypuštěni do ulic a oslněni nedělním sluníčkem očekáváme, že Lvov napraví svou pověst. Za světla to není tak zlé. Propadům v žulových kostkách se dá vyhnout a místní architektura mi vzdáleně připomíná Brusel. Michal žhaví kameru a za pár chvilek parkujeme na tom nejnemožnějším místě v centru města. Však co? Náměstí se opravuje a já rozhodně nehodlám kroužit okolo s naivní vidinou záchytného parkoviště. Jako „zápaďáci“ si můžeme dovolit parkovat tam, kde zanechávají svá esúvéčka majetnější obyvatelé, jelikož očekávaná výše pokuty by neměla nijak zásadně narušit náš rozpočet.
„Zákaz fotografování a filmování,“ čtu varování značky na druhém konci náměstí, když cvakám spouští svého fotoaparátu. Podívejme se! Že by pozůstatek ruského myšlení, že je za každou cenu vše v naprostém pořádku a opravy či omyly se nepřipouštějí?
Počasí je ideální pro výletování. Není dusno, sluníčko svítí a nenucená atmosféra nedělního poledne dopadá i na nás.
Obecně se nerad nechávám fotit, abych následně litoval, že nemám žádný důkaz o tom, že jsem „tam skutečně byl“. Postávám tedy u kašny a snažím se udržet atraktivní místo. Michal se však plně věnuje své nové zálibě a objektivem kamery nemá pro mé potřeby ani za mák pochopení. Svým postáváním začínám být podezřelý a už je to tady.
„Dobrý den, nezlobte se, že obtěžuji, nepomohl byste mi? Alespoň pár hřiven…, “ loudí po mně babička v šátku. Jelikož hodlám své postavení uhájit za každou cenu, vytahuji z kapsy deset hřiven (necelých 25 korun) a podávám je té dobré ženě.
„Děkuji, děkuji, odkud jste?“ zjišťuje stařenka.
„Z Polska,“ zapírám raději pravou identitu a nedočkavě vyhlížím vášnivého kameramana.
„Tak děkuji a hodně štěstí,“ loučí se asi sto padesát centimetrů vysoký důkaz mého dobrého srdce a mizí v davu.
„Uděláš mi tady u kašny fotku?“ spustím netrpělivě na očividně spokojeného kamaráda, který mi samozřejmě hodlá s radostí vyhovět, ale… u kašny je plno. Nejsem jediný, kdo si všiml, jak stylovou fotku může získat. Jako člověk klidné povahy nenápadně a s předstíraným pochopením čekám. Jedna rodinka. Druhá rodinka. Jeden chlapeček. Druhý chlapeček. Třetí chlapeček má smůlu, protože se zcela nekompromisně postavím vedle vládce moří Neptuna a i přes rušivý element zaujímám pozici. Nakonec je z toho docela hezká fotka.
„Vyfoť mi, prosím Tě, ty dveře,“ žadoní Michal. No, proč by ne. Někdo má rád vdolky, jiný holky a jiný… No, nedá se říct, že bych se právě teď s příslovím strefil.
„Michale,“ zvyšuji káravě tón při pohledu na maximálně poživačný výraz ve tváři za kamerou. Mladá blonďatá maminka krmí se svým chlapečkem v odpoledním vánku hejno holubů a dokonalá postava je pro objektiv více než inspirativní. Sice se ve Lvově asi jen tak zase neotočíme, ale i tak bychom měli zachovávat jistou míru diskrétnosti, ne? Tak ne.
Zatímco Ploša Rynek s bezvadně restaurovanými měšťanskými domy zeje prázdnotou, před nedalekou katedrálou je pořádně živo. Neděle je dnem svateb a desítky svatebčanů pobíhají sem a tam a čekají, až na ně přijde řada.
Nechci riskovat další komplikace s nefunkčními terminály a v „neznačkovém“ bankomatu vybírám dva tisíce hřiven (bezmála pět tisíc korun).
„Víte, to je hrozně drahé,“ omlouvá se prodavačka v jednom s obchůdků se suvenýry, když se ptám na cenu dřevorytiny s fajfkou, která mne zaujala natolik, že bez ní nehodlám odejít. „Víte, ona je to ruční práce,“ nechce mi pořád v obavách sdělit cenu. „Stojí sedmdesát hřiven,“ vydechne rezignovaně a já jen stěží zadržuji smích. Cože? Circa sto sedmdesát korun? Jenom? Beru všemi deseti!
Paní spadne kámen ze srdce a hned vyzvídá, odkud jsme? „Poláci? Ne? Češi? A jak se vám u nás líbí?“
Moc, potvrzujeme nákupem dalších upomínek a budíme tím zájem nejen obchodní. O sličné turistky zde totiž není nouze.
„Tři hřivny,“ nehodlá nás pustit bez placení nějaká samozvaná strážkyně pomyslného parkoviště, když se pokoušíme vyrazit na cestu.
Sedm korun za hodinu a půl stání přímo v centru města? To si dám líbit! Jenže se to pramálo líbí vařmenovi v černém terénňáku, který natolik pospíchá, že ho těch pár vteřin placení nutí k nervóznímu vytrubování. Však si to užij, my padáme.
Lviv, nebo chcete-li Lvov, si nejen napravil svou nevinně pošramocenou pověst, ale zanechává ve mně natolik příjemný pocit, že se budu těšit na jeho další návštěvu. Cěntr goroda je čistý a upravený, neobtěžují vás žádní obchodníci ani jiní naháněči a na místním trhu nakoupíte levné a přitom velice vkusné dárky. A jen dostatek vlastních zásob proviantu nás odvedl od návštěvy některé ze zajistě útulných restaurací.
Blíží se jedna hodina odpolední místního času, máme najeto 537 kilometrů a s prvními kapkami deště vyrážíme směr Luc´k, tedy Lutsk.
Nezbytné focení u památníku hrdinům druhé světové války vystřídá běžná dopravní špička, kterou si ale docela užívám. Žádná padesátka, senilní slepci a ztřeštěné ženské za volantem, tady se prostě jede! Vpravo, vlevo, uprostřed, v protisměru, zkrátka kde je zrovna místo a pokud možno co nejvyšší rychlostí. Panečku, to můžu! Chce to postřeh a několikavteřinové pauzy využít na příklad k pořízení exkluzivních fotografií místních bankovních ústavů. Jak se poznají? Velice těžko. Ošuntělé domy se liší od těch ostatních jen velkými nápisy „Ukreksimbank“ či „Rajffajzen bank avaľ“.
Cesta na Kiev (Kyjev) se zatím ničím neliší od těch ostatních. Kvalita mizerná, podél vozovky kukuřičná pole, z ničeho nic se zjevivší osiřelý pravoslavný chrám a zrezivělý stroj připomínající vzdáleně bagr jsou jediným zpestřením na jinak nezáživném putování. Na druhou stranu takovou fádnost vítám. U nás navazuje vesnice na vesnici, město na další město a všude přítomné billboardy okupují podvědomí na místo toho, aby člověk alespoň při jízdě autem využil čas pro své vlastní myšlenky a svým způsobem relax.
Kousek před Luck´em míjíme stádo strakatých kraviček a vzorně seřazených hus připomínajících starou českou pohádku nebo novou počítačově upravenou reklamu na švýcarské produkty. Dokonalou idylku však po pár kilometrech nahradí klasický socialistický betonový monument ve tvaru názvu města – Luc´k.
Nacházíme se 707 kilometrů od Brušperku a ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne máme jedinečnou příležitost ověřit tvrzení jednoho z přispěvatelů internetové diskuze, že v Lutsku jsou ta nejkrásnější děvčata na Ukrajině.
V moderním světě asi není větší svobody a zároveň nesvobody, než jakou nabízí možnost vyjádření se na celosvětové síti internet. „Lutsk je naprosto příšerné město a hlavní třída Voli připomíná svým vzhledem nějaké náměstí v Afgánistánu. Utíkal jsem pryč!“ hřímá další z internetových diskutérů.
„Hele, jak je to daleko do Afgánu?“ reaguji při vzpomínce na podle mého názoru nesmyslné tvrzení dotazem směřujícím na Michala, který v navigaci luští trasu k centu města.
Hlavní třída sice zrovna nesplňuje přísná kritéria našich představ o tom, co je nebo není správné, krásné a dokonalé, ale upravené domky, kvalitní silnice a možnost zaparkovat si dle libosti na mne působí více než přívětivým dojmem. Noc tady zkrášluje světelná květinová výzdoba a spousta obchůdků a bezvadně oblečených obyvatel mne lehce zahání do role toho, kdo by se měl při první příležitosti převléknout a hlavně – zhubnout!
Další info, které o Luc´ku vím, je to, že dominantou je starobylý hrad. Ten budeme chtít určitě vidět. Zatím jsme ale narazili jen na smradlavou burzu coby předskokana a přístup k památce je nám dokonale utajen.
Štestěna je nám však nakloněna – přestává pršet, takže rozšíříme počty stínů korzujících po náměstí o naše dva a vyrazíme rekognoskovat terén. První z netových pisatelů měl rozhodně pravdu – místní slečny jsou skutečně okouzlující. Dokonale vkusně oblečené štíhlé linie jsou však ve většině případů doprovázeny stejně upravenými partnery sportovních postav a našince se při tom pohledu začne sebekriticky zmocňovat pocit studu.
Jak tak míjíme budovu Volyňské národní univerzity, přemýšlím nahlas, jaká je asi historie místních obyvatel a co mi vlastně říká pojem volyňští Češi? Michal se ale opět projevuje jako dokonalá encyklopedie a chrlí jeden údaj za druhým. V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů.. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Carská vláda lákala nové přistěhovalce řadou výhod, kterými bylo právo na koupi (levné) půdy a zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Přistěhovalci byli osvobozeni na dobu 20-ti let od daní a zproštění vojenské povinnosti. Převážná část Čechů se usadila ve volyňských újezdech Rovno, Dubno, Luck, Žitomír a další.
Takže tady vlastně máme vzdálené příbuzné! To by nemuselo být vůbec na škodu! Luc´k na mne působí neočekávaně přívětivě. Díky nepravdivým recenzím na internetu, kdy pisatelé byli buď pod vlivem nějaké návykové látky, nebo Ukrajinu nikdy nenavštívili, jsem byl připraven takřka na cokoliv. Jenže tohle odpoledne je nadmíru příjemné a uvolněné. Vládne opravdová nedělní pohoda. Sluneční paprsky se odrážejí od stovek a tisíců kapek tryskajících z roztomilých kašen a Luckové rozličného věku posedávají na lavičkách okolo, povídají si, hrají si s dětmi, odpočívají a možná i sní o lepším životě na západ od jejich hranic.
Začíná opět lehce pokrapovat. Zrychlujeme krok a povzbuzujeme tím déšť k větší aktivitě. Snažíme se ukrývat před studenými kapkami pod korunami stromů, ale i tak je naším hlavním cílem dostat se k autu. I v nepřízni počasí se snažím zachytit místní architekturu. Malé krámky střídají větší obchody a většina domů je i na naše poměry ve velice solidním stavu. Zřejmě tady začala vlna rekonstrukcí a jak už tomu tak bývá, někde se dařilo více, jinde méně.
Stanislava chytá na první otočení klíčkem a navigace nás vede dále směrem k zámeckému parku. Nebo hradnímu? Kdo ví. Je to čistě jen o překladu. Paradoxem je, že čím více se snažíme hradu (zámku) přiblížit, tím více se mu vzdalujeme. Připisuji to taktice tehdejší šlechty a nechává mne to klidným.
Parkuji naproti svatebně vyzdobenému mercedesu a pln elánu vyrážím do parku. Michal opět nasazuje výraz hodného strýčka s bonbóny a loví na kameru záběry nad rámec gentlemanské diskrétnosti. Ale i to tom to je. Záběr musí hlavně zaujmout, bez ohledu na nějaká pravidla.
„Stojím dobře?“ pózuji téměř dobrovolně u asi metr a půl vysoké sochy s jasně modrýma očima. Opravdu ze srdce nesnáším fotografování a natáčení ještě více. Jenže… nakonec zjistíte, že jste byli „všude“, ale nemáte odtamtud ani jednu fotku. Za kamerou se cítím jako ryba ve vodě, avšak naopak před objektivem se cítím příšerně a veškeré mé pózy jsou neskutečně křečovité. Stavět a režírovat jiné, to by mi šlo. Ale sebe? To opravdu po mně nemůže nikdo chtít. Nezbývá, než smířit se s tím, že jako model se prostě živit nemůžu.
Hradní park je fajn. Už tím, že hlavní proud návštěvníků se prochází jeho hlavní kolonádou a my tak můžeme cestou necestou pátrat kudy tudy k Lubartovu hradu. Bylo to jednoznačné už od začátku. Proč nás to jen nenapadlo? Ideální vstup do vzácně zachovalé kulturní památky je nejstylovější vést skrze špinavou a rybami páchnoucí burzu!
Přicházíme z boku podél hradeb a narážíme na první z mnoha nedělních svateb. Je místní tradicí navštívit o svatebním dnu hrad a zaznamenat tento významný životní krok na nějaké to moderní médium. Takže se v rámci možností neviditelně propleteme mezi fotografy a kameramany a pak už hurá dovnitř!
„Deset hřiven,“ požaduje pokladní s přáním hezké prohlídky a my si za nic na světě nemůžeme vzpomenout, kdy jsme naposledy platili za prohlídku hradu necelých 25 korun. Asi nikdy.
Sluníčkem zalité nádvoří hradu je zelené, upravené a hlídané dobovými zbraněmi, mezi nimiž nechybí prak, ani dělo. Při pohledu na desítky nevěst na mne zlehka, ale zato rychle, dopadá melancholická nálada a nechávám svého kamaráda na prohlídce osamoceného. Sám se pak snažím dostat na vyhlídku zřejmě neoficiálním vchodem, ale je prázdný a umožní mi si vychutnat tuhle návštěvu po svém. Na pár minut. Nejsem jediný, kdo by rád unikl před davy svatebčanů, takže nakonec nemá soukromí nikdo z nás.
Stoupáme s Michalem do hradní věže, která nás seznámí s historií hradu datovanou už od roku 925 a dochovaná sbírka zvonů je vděčným zátiším pro pár fotek zamilovaných dvojic. Neskonale méně romanticky však působí výhled – již dříve zmiňovaná burza, elektrické vedené a vrakoviště (nebo snad parkoviště?) starých náklaďáků. Mezitím se párkrát málem srazím s nevěstou jako z pohádky a tak s náladou na bodu mrazu raději mizím zpátky na sluneční paprsky.
„Děkujeme, moc se nám líbilo,“ pochvaluji návštěvu při průchodu pokladnou, „a nějaké suvenýry?“ pokračuji cíleně, neboť hodlám z Luc´ku „za každou cenu“ přivést nějakou trofej na stěnu.
„Ale jistě, přímo tady rovně,“ ukazuje paní ochotně a já jsem zmatenější než lesní včela.
„Rovně,“ opakuje Michal a až těsně u dveří krámku se suvenýry si uvědomím, že jsem vlastně chodil pořád okolo.
Nevím, čím to je, ale kam vejdeme, tam nás mají rádi.
„Vyberte si, to je naše ukrajinská keramika,“ nabízí hned s úsměvem paní prodavačka a přidává pár dalších informací, které jsem sice moc nepochytil, ale i tak chápavě přikyvuji. Ukrajinka vedle se marně snaží upoutat pozornost. Její nákup bude s tím naším určitě nesrovnatelný. A na to má paní čich.
„Vezmeme si tohle a… “ Nakonec utratíme 65 hřiven a celá obchodní transakce má dvě nenapodobitelně uspokojené strany. Kéž by to platilo i u nás…
Vracíme se ke stanislavě míjejíc slepé rameno řeky. Skrze léta nepoužívanou výletní loď prochází lávka a kousek dále na břehu si i přes pokročilejší odpolední hodinu ti nejmenší užívají prolézaček a skluzavek, které nabízí roztomilé dětské hřiště s větrným mlýnem, miniaturou hradu mnoha dalšími atrakcemi. A světe, div se – zdarma!
Nemohu si pomoct, ale něco takového mi u nás chybí. Na Ostravsku mám bohužel tu smůlu, že vídávám jen polorozpadlé zbytky socialistického snažení a nedá mi to nevzpomenout starý hit Katapultu „…a co děti? Mají si kde hrááát?“ Ono totiž opravdu platí, že kdo si hraje, nezlobí.
Je půl osmé, máme najeto 740 kilometrů a vyrážíme směr Rimne. Do Kieva (Kyjeva) je to asi 500 kilometrů, tak by nebylo od věci se na tu dálku pořádně posilnit. A všichni tři.
Jak už tomu na našich cestách bývá, dáma stanislava má přednost, takže nejdříve natankovat plyn. V tom nevidím problém. Na jednom z konců Luc´ku byla docela moderní čerpačka, takže nebudeme muset ani zdlouhavě něco hledat. Jenže… jenže když naše hladová tatrovka zastavuje u stojanu, zjišťujeme, že se večeře konat nebude. Zakrito (zavřeno).
To není dobré. Copak my dva, my bez jídla vydržíme, my se jen vezeme. Ale co naše stádo koní?
„Hele, co ta pumpa na druhý straně?“ ukazuje Michal na protější stranu silnice.
„Tam je mrtvo. Tam už taky nikdo nebude,“ bručím docela podrážděně. Ne, že bychom někam spěchali, ale přespávat v Luc´ku ne kvůli romantického poblouznění místními kráskami, ale protože nám nic jiného nezbývá, to mne fakt, ale fakt nebaví.
No a ještě více mne nebaví to, když jsem opravdu kvalitně nabručený na celý svět a ani ten nejlepší kamarád mi nedopřeje to potěšení si ten stav vychutnat a musím chtě nechtě uznat, že má pravdu. Čerpací stanice naproti je totiž otevřená a 55 litrů plynu zasyčí do nádrže za stejnou cenu, jakou nabízí zavřená konkurence.
Pár minut za hranicemi města stočím auto do vjezdu na pole a dopřejeme si pár kalorií i my dva. Je to opravdu paráda, když vás kolem cest neomezují svodidla a podle potřeby si prostě uhnete z hlavního tahu a dáte si pauzu, neřku-li občerstvení, jako my. Ale pojeďme, do Soči to máme ještě strašně daleko…
Hlavní město Rovenské oblasti Riene (Rivne, Rovno) nás vítá bujarými slavnostmi, které však jsou jen stěží na naši počest. Proplétáme se davy lidí a nezbývá nám, než následovat pokyny policistů, jež se zde pokoušejí řídit dopravu. Ta se ale jako obvykle řídí sama, jede ten, kdo může, nebo kdo má větší auto. V tomto směru tedy máme téměř vždycky přednost my.
Jeli jsme těch osmdesát kilometrů skoro dvě hodiny, ale tady to vypadá, že se asi nedobrovolně zdržíme déle. Nezáživné čekání v koloně si krátíme hodnocením rivenských slečen a netrpělivou náladu se nám marně snaží zvednout novodobý zasloužilý sociální demokrat Michal David svým „ruská Máša, není česká Dáša…“. Pravdu dí. Ale poslechneme ho a vezmeme si tedy za ženu, nějakou zdejší mařenu? Tedy mám na mysli Táňu, Jelenu, Naďu, Annu…?
Asi ne. Jednak Ukrajina není Rusko a naštěstí mám v empétrojkách mnohem lepší hity. Nemluvě o tom, že se kolona začíná rozumně hýbat. Předčasnou radost však ukončuje vlak. Dalších pět minut v tahu.
O kvalitě silnic na území bývalého sovětského bloku už bylo řečeno a napsáno tolik, že zlidovělé „v Rusku nejsou cesty“ musí odradit i mnohé ze zkušenějších šoférů. Jenomže i tady pochopili, že bez cest to prostě nepůjde.
Naše mapa je asi osm let stará, ale dálnice, po níž teď plujeme, je stará jen pár týdnů. Zažil jsem už hodně dálnic na východě i západě Evropy, ale tohle je opravdu unikát. Díky tomu, že Michal usnul a nekontroluje, zda dodržuji předpisy, letím zhruba stočtyřicítkou jakoby na vzduchovém polštáři někam v dáli. Ani kamínek není cítit. Povrch svou bezchybnou rovností připomíná ledovou plochu. Nemůžu se toho slastného pocitu nabažit a přidávám na sto šedesát. Jsem si stoprocentně jistý, že žádný z českých řidičů, kteří nikdy nepřekročili hranice našeho státu, nezažil tenhle pocit srovnatelný s pocitem pilota letadla. Naše dálnice patří k nejdražším v Evropě s omluvou na mizernou kvalitu podloží, ale asi jenom o tom to není. Vychutnávám si tu šoférskou lahůdku plnými doušky, ale s dostatečným ohledem na to, kde se vlastně nacházíme. Tady jsou totiž tak zvané vodorovné dopravní značky jen čárami na cestě a když je volno, neexistují žádná omezení. V jednom směru jede tolik aut, kolik se vejde. A když se objeví nějaký otrava v protisměru? Tak se jede až do bezprostřední blízkosti a pak se teprve na pár nezbytných vteřin doprava srovná, aby nebyl protijedoucí sestřelen a pokračuje se dále v jízdě naplno. I když české víkendové jezdce by takový řekněme volný styl jízdy nadobro vyřadil ze silničního provozu (osobně bych to jen přivítal), mně dokonale vyhovuje.
Michal spokojeně chrupká, v opravené muzice duní výběr toho nejlepšího, co jsem vybral právě pro tyhle cestovatelské účely, tiše ukusuji z posledních zásob řízků a věnuji se jen a jen svým myšlenkám. Tak často mi tahle svoboda chybí u nás doma…
V roce 1984 se konaly olympijské hry v Los Angeles a v Sarajevu, o čtyři roky dříve v Kyjevě, jestli se v něčem nemýlím. Usměvavý medvídek – maskot her – mi utkvěl v paměti natolik, že si dodnes vzpomínám na svou školní aktovku s tímto motivem a s povzdechem a lehkým zaklením si slibuji, že až se budeme vracet zpátky, tak chci s tím místním míšou, kterých jsme tady na dálnici kolem Kyjeva minuli několik, určitě fotku.
Je půlnoc. Víkend je pasé a začíná pracovní týden. Zatímco většina lidí už spí a nebo se chystá do hajan, my po dvě stě kilometrech úžasně pohodové jízdy připomínající plavbu na vzduchovém polštáři dosahujeme největšího města volyňské oblasti – Žitomiru. Je samozřejmě tma a není sebemenší šance na návštěvu čehokoliv, natož žitomirského Muzea kosmonautiky iměni Korojlova, kde je vystaven mimo jiné i skafandr našeho kosmonauta Vladimíra Remka. Krátká zastávka na nejnutnější lidskou potřebu poblíž autobusové stanice je však více než romantická. Tolik hvězd se u nás vidí jen zřídka kdy. Vlastně nikdy. Zatímco já sním o tom, že obloha je v různých částech světa různá, Michal přichází s logickým a bohužel reálným vysvětlením, že počet viditelných hvězd souvisí s tím, jak moc je obloha osvětlená zespodu. Nebo-li protože se tady elektrickým osvětlením šetří, vidíme na obloze stovky a tisíce svítících bodů, zatímco u nás jich vidíme jen pár desítek a ještě jsme z toho unešení. No, hlavně nečůrat proti větru, že….
Jsme na dovolené. Slíbil jsem – hlavně sobě – že se nebudu přemáhat. Že budeme chodit spát dříve, než budeme cítit bolestivou únavu. Nevím, kde přesně jsme, ale po levé straně svítí do tmy rudým neonem Motel Petrograd a tak probouzím Michala, aby šel na výzvědy. Věřím, že bude mít více štěstí, než já.
„Pokoj stojí 300 hřiven a mají volno,“ vrací se s konstatováním, jako by oznamoval něco, co bylo všem jasné už před jeho příchodem. Michal je prostě úžasný v tom, jak ho navenek nic nevyvede z míry. Bohužel to obvykle vyvádí z míry jeho okolí. Málokdo má takovou neskutečnou schopnost zachovat klid jako on.
Těším se na horkou sprchu a postel. Snídani si mohou nechat, ale spokojeně se natáhnout a odpočinout, za to dám skoro cokoliv.
„Tady nemůžete parkovat. Dejte to támhle vedle,“ zdržuje mne ochranka, když se pokouším zaparkovat vedle, zatímco chlapík v černém si představuje tatrovku spící přímo před vchodem do VIP vstupu. Musíme prostě být méně skromní, že.
„Hele, nech toho,“ odbývám Michala, který se zase na pár minut proměnil v kameramana a pomáhám si do koupelny. Achátově modré stěny mne inspirují i do budoucna, když budu rekonstruovat svoje bydlení a obraz zachycující zimní krajinu ve mně vyvolává touhy po jeho vlastnictví. Nakonec jednoduše a nekomplikovaně využiji služeb koupelny a bez jakéhokoliv „in“ a „cool“ rozhovoru na kameru upadám do krajiny snů. Na stole nechávám dvě plechovky radegastu – pohodlná postel mne svádí nesrovnatelně účinnějšími zbraněmi…
