Svět je plný náhod. Můžete si natankovat plnou benzínu, kdyby vám cestou došel plyn, a je to naopak benzín, který vás zradí. Necháte v servisu zkontrolovat brzdy a je to to první, co se vám pokazí. Koupíte očividně čerstvé pečivo přímo v pekárně a dostanete otravu. Jedete Tatrou 613 s espézetkou končící 613 a uprostřed ničeho vás na ukrajinské dálnici předjede také modrý bavorák s pražskou značkou končící také 613. Vyrážíte na dlouhý výlet, abyste vyčistili hlavu a pak si přejete být co nejdříve zpátky doma pod peřinou.
Ostrý hvizd píšťalky najednou prořízne noční klid a přeruší mé rozjímání.
„Co to bylo? Slyšel jsi to taky?“ trošku vyděšené ověřuji u probudivšího se souseda, zda se mi ten zvuk jen nezdál.
„Slyšel,“ nezní odpověď dvakrát povzbudivě a mozek se rozjede na plné obrátky. Nemusím vystudovat Harvard, aby mi docvaklo, že uprostřed noci na jednom z desítek omezení rychlosti kvůli zúžení a opravě prostě stáli „kluci z DAIky“ a měřili padesátku. Netuším sice, jak dokonalé technologie pro měření používají, ale pro dnešní noc bych se je pokusil přesvědčit o tom, že mé svědomí je „Grossovsky“ křišťálově čisté (nikdy nepoužívané) a jejich přístroj se prostě mýlí. Padesát jsem sice nejel, ale rovněž jim nejsem schopen odsouhlasit, aniž bych nemusel lhát, že jsem povolenou rychlost nějakým zásadním způsobem překročil. Rád bych, skutečně rád bych jim nadiktoval přesný údaj o našem nízkém průletu, ale tachometr stanislavy je v přístrojové desce jen a jen proto, aby prošla technickou a jestli jsme jeli sto třicet, nebo sto čtyřicet, pánové, no řekněte mi, jak já to mám jako vědět?
Je potřeba jednat. Je tma. Před auto nikdo neskákal. Vracet se zpátky je nesmysl. To přináší smůlu. S ohledem na vyspělost místních radarů a naše prosvištění nebudou mít fotku. Co ale budou mít, je třicet let starý žigulík, nebo dvacet let stará samara. Obojí vydrží jet stočtyřicítkou jen pár minut. Tuningová verze by to vytáhla i na stošedesát, ale záhy by se rozpadla na atomy. Takže… nejsem žádný zločinec, ale sešlapuji pedál na podlahu a rázem se ručička tachometru přesouvá k číslici 180. Nechám ji ještě pár milimetrů posunout a držím. Aniž by se nějak změnil komfort jízdy. Na hranice to není daleko. Kolik asi? Pět set kilometrů? Jakmile budeme v Unii, tak už jsou na nás krátcí. V dálce za námi vidím na obzoru záblesky majákové rampy. Instinktivně přišlápnu plynový pedál. Záhy se ocitáme ve tmě sami. Ačkoli se to může zdát snadné a prosté, pořád zůstávají ve hře nečekané uzavírky dálnice a občasné skoky po opravách, které mohou za těchto podmínek skončit tragicky. Uvědomuji si to více než dostatečně a po pár desítkách vteřin povoluji. Necháme se dohnat, zastavíme a celá záležitost se vysvětlí. Nebo také ne. Nemluvě o tom, že jsme finančně na dně a zdravotnímu dnu se také úspěšně přibližujeme. Opět tedy přidávám. Uběhne několik minut než mohu s klidem vydechnout – ztratili jsme je.
Jeden problém je zdánlivě vyřešen, ale ten horší, zdravotní, o sobě zase dává vědět. Vidím jako živé ty pošklebky „chytrých“ českých rádců, kteří by nás pěkně z tepla hospůdky se škodolibými úsměvy poučovali, jak jsme měli raději zůstat doma, kde je každých pět metrů kvalitní benzínka a navíc, jak se říká v jedné pivní reklamě „…kam bys jezdil, celej svět přijde za tebou…“ Všem zaklapne ústa naše věrná paní Štěstěna.
Deset minut před půl jedenáctou osvítí noc žlutozelená benzínová stanice v protisměru a já automaticky točím doleva. Zázraky se dějí. Nejen, že je otevřená i v tuto pro místní nezvyklou hodinu, ale má (až do naší návštěvy) krásné WC a s gentlemanstvím sobě vlastním si navzájem dáváme přednost. Těch pár chvil to už každý z nás vydrží. Alespoň jsem si to myslel, než jsem galantně pustil jako prvního svého více otráveného kamaráda.
Krátím si čas tankováním stanislavy. Sedmnáct litrů se do téměř plné nádrže souká hodně pomalu, ale jistota je jistota. Co bychom za těch pár litrů jistoty ještě před chvílí dali? U vchodu stojí bicykl, jenž zaručeně pamatuje největší slávu továrny na kola značky nechvalně proslulé antireklamním sloganem „Když chceš poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina!“, zatímco její majitel si podle na první pohled dobře odhadnutelné promile alkoholu v krvi pro změnu nemůže pamatovat zhola nic.
„Tady je těch osmdesát hřiven,“ střídám notně znaveného cyklistu u pokladny a s blaženým úsměvem Michala za dveřmi s cedulkou Tualet.
Situace ni nedá nevzpomenout na jeden z dílů Ala Bundy, tedy seriálu Ženatý se závazky, kdy Al nebesky (u)spokojen vychází ze záchodu a s novinami pevně v podpaží prohlásí památnou větu, která je na současnou chvíli šitá jako na míru: „Bude potřeba zavolat instalatéra!“
Na to ale nehodláme čekat. Dalším v pořadí už je jen alkoholista, takže ač třetí v pořadí, celá „sláva“ připadne jemu. Děkujeme!
Ujeli jsme dalších čtyři sta kilometrů a už začínám usínat. Přitom je teprve pět ráno, na datum se mne neptejte, a zatímco ostatní vstávají do práce, já bych se nejraději viděl v měkké posteli. Nad Lvovem svítá a bylo by fajn doplnit palivo. Benzín už riskovat nehodlám. Chci být co nejdříve doma! A to nás ještě čeká to nekonečné Polsko… Jenže, … jenže po dvaceti minutách kroužení je jedinou změnou více světla a méně plynu v nádrži. Nechápu, že nás Ukrajina „nechce“ pustit domů…
Hlavně nezoufat! V půl šesté ráno vjíždíme někam do zákazu, ale co už, abychom se poptali na místním „ÚANu“ (pro neznalé „Ústředním Autobusovém Nádraží), kudy tudy k nejbližší plynovce. Maršrútek je okolo sice požehnaně, ale buď spí (řidiči), nebo mé ztuhlými svaly zpomalené pohyby nejsou natolik akceschopné, aby zabránily odjezdu těm – v nelidsky brzkém čase – funkčním. Mám toho zase plné zuby. Dostal jsem se opět do stádia, kdy nejsem až tak unavený, jako spíše vyrovnaný. Tedy kdybych dostal nabídku jít spát, asi ji odmítnu. Přestože vyčerpání je značné a statisticky musí odpovídat touze po odpočinku.
Mezi slepými jednooký králem. Nebo jak se to říká. Je to celkem jedno, protože jakmile opustí tohle seřadiště (nádraží v našem pojetí vypadá docela jinak) několik „zaclánějících“ minibusů (říkejte si, co chcete, ale mně se pořád bude více zamlouvat označení „maršrútka“), zjeví se jako oáza uprostřed poušti stavební buňka se stojanem a válcem v pozadí. Juchů!
S flegmatickým výrazem uklidním druhou polovinu osádky sdělením, že je vše v pořádku a přejedu vzorově na dosah tankovací hadice. Do protisměru.
Odkroutím víčko nádrže a čekám. Ranní mlha je tajemná, ale příznivá rozjímání , které mi doma táák chybí. Mé kroky ji protínají sem a tam a myšlenky létají volně a nerušeně jako při dobře zaplacené terapii.
Ale už toho mám taky dost! Pokud si někdo myslí, že na nás bude kašlat, tak se šeredně plete! Jsou Ukrajinci neurvalí? Ano, (někteří) jsou! Takže dost českého opatrnictví! Buším na okno budky až sklo vibruje jak při zemětřesení. Trvá jen pár vteřin, než se vypotácí rozespalá obsluha, kterou okamžitě probouzím neurvalým „Gáza! Nádo gáza! – Plyn! Potřebujeme plyn!“
Chlapík si překotně upraví čepici a s omluvami cupitá plnit rozkaz. Jinak to nejde. Je třeba si vybrat; buď budete ti, co práskají bičem, nebo ti, co se pod ním sklánějí.
Jako ve stokrát obehrané scénce v komediích opustíme nasycení autobusové pseudonádraží, jenž jako zaručeně jediné mělo otevřenou propan-butanovou čerpací stanici, abychom vzápětí narazili na několik dalších. Rovněž v provozu. Ale to nic. Je třeba otočit hlavu opačným směrem a nevidět je. Držme směr Javorec – Šegini – Kralovec a nic se nám nestane.
Nacházím se v klasickém stavu mezi únavou, myšlenkami na léty odzkoušenou domácí postel, ale současně v touze, aby tohle cestování nikdy neskončilo. Racionální myšlení se dostalo do pozadí už dávno, aniž bych si toho asi všiml, a současné rozpoložení by mohlo zavdat příčinu k selhání základních pudů sebezáchovy. Možná se k tomuhle stavu ještě detailněji vrátím později, avšak teď dám na ten poslední ždibec zdravého rozumu a předám volant Michalovi. Na hranice to dotáhne a pak se uvidí. Jestli nás vůbec pustí. Hranice jsou pro mne hereckou příležitostí a ke škodě všech zúčastněných si ji dozajista nenechám ujít.
