Sobota 28. srpna 2010, čas 16:15, stav tachometru 288393. Odjezd!
Mám vynikající náladu. Trošku mne sice znervózňuje objektiv v rukách spolujezdce, ale jsem spokojený, že jsme už vyjeli a soustředím se především na jízdu. Tatra šlape jak hodinky a vzduchem chlazený osmiválec je koncertem, jaký by jen stěží našel srovnání. Bodejť by taky ne!? Tentokrát se opravdu zadařilo a stanislavě se věnovali ti nejlepší z nejlepších! Zmiňovaný Jirka Kuchař se postaral o celkovou kontrolu a servis a hvězdné duo Olda Rymel a Víťa Horák se po letech opět exkluzivně podepsali na seřízení motoru jak na benzín, tak na plyn. Nebýt obětavosti těchto mistrů v oboru, nikdy by žádná naše výprava nedopadla úspěšně. Už proto, že bychom s neodladěným autem nikam nevyrazili. Díky!
Michal mezitím popisuje svou anabázi s vízy. Přestože jsem se vždycky snažil zastávat jistých specialit z ruské strany, těch letošních bylo a bude až nad míru. Vzhledem k tomu, že jsme neustále upravovali termín odjezdu, poněvadž se do poslední chvíle nevědělo, jak to bude s mým zdravotním stavem, vyřizovali jsme nakonec víza na poslední chvíli. Což neměl být problém. Za nadstandardní poplatek 3500,- Kč nám Moravia Contact přislíbil vyřízení veškerých formalit, zvacím dopisem počínaje a vízem podle plánu konče.
Jenže jak jsem vzpomínal již dříve, ruské počítání dní nebylo tím jediným, co poněkud vázlo. Předpokladem pro úspěšné zvládnutí vízových příprav je i dodání fotografií ve formátu 3,5 x 4,5cm. Když dodatečně pátrám na internetu, jaký je ten správný rozměr, dostává se mi odpovědí někde mezi 3-5 centimetry na výšku i na šířku.
S informacemi, že 3,5 x 4,5 cm je správně, vyrazil Michal do fotoateliéru. Během pár vteřin byl ale vyveden z omylu.
„Kdepak, pane, na ruská víza je potřeba rozměr 3 x 4 centimetry!“ přesvědčuje argumenty téměř nepřekonatelnými fotograf. Na nástěnce laboratoře visí podrobný seznam, jaký typ fotografie je kde použitelný, rozuměj předepsaný.
A teď, babo, raď! Na dohadování nebo další zkoumání není moc času. Naštěstí je můj kamarád opravdu nadprůměrně inteligentní a nechal vyrobit fotografie v tom větším „nesprávném“ formátu. Však co, když tak se to obstřihne.
Co myslíte, jak to nakonec dopadlo? Klasicky rusky…
„Víte, ono se to má tak: požadavek je, aby fotografie měly 3 x 4 centimetry,“ vysvětluje jeden z pracovníků Moravia Contactu. „Jenže skenovací zařízení ještě nefunguje tak, jak by mělo. Takže když se podíváte, tak na vízech je políčko < zde nalepte fotografii 3 x 4 centimetry > . A hádejte, jaký má to pole skutečný rozměr? 3,5 x 4,5 centrimetrů.“ A vo vo tom to je, stačí jen dodat.
„Michale, a nemyslíš, že to nějak vázne? Neměli bychom se na to vykašlat?“ volám ještě pár dní před odjezdem plný obav. Musím vypadat jako stará pověrčivá babka, ale ono je to opravdu hodně o štěstí. Absurdity ruské části Evropy neznají hranic a nedá se na ně nikdy dokonale připravit.
„Chceš teda do Itálie? Ušetříme sedm tisíc,“ zní logická odpověď a tak raději už mlčím. Vůbec se mi nelíbí to, že můj kamarád lítá po Praze jako hadr na holi od jednoho k druhému a žadoní o vstup do země,. kde by nás měli spíše vidět rádi. I když…kdo ví. Ze dne na den jsem se z východního bloku stali zápaďáky. Což na ruské straně rozhodně nemůže vzbuzovat sympatie. A ještě jsme jejich hokejisty porazili na posledním mistrovství světa….
Ve tři čtvrtě na pět projíždíme česko-polskou hranicí v Českém Těšíně. Uplakané počasí se umoudřilo, provoz je minimální a ke spokojenosti nám chybí jen rozbalit první cestovatelský řízek. O dvě hodiny později profrčíme 130 kilometrů vzdáleným Krakowem a cestou ještě stihneme pořídit první fotografie ve městě s dvojsmyslným názvem – Kozy. No uvažte, který chlap by se bránil fotce s kozama?
Když tak nad tím přemýšlím, co už jsme všechno projeli…v životě, jak by dodal Luděk Sobota…V Estonsku jsme narazili na Kundu, tady na Kozy a ve Španělsku se nám opravdu moc líbilo v Peníscole. Co nám ještě schází k tomu, abychom měli komplet?
Stmívá se neskutečně rychle. Ono se to nezdá, avšak léto je už opravdu pryč. Uprostřed tmy napodruhé tankujeme do stanislavy plyn a budíme jako už tradičně nebývalou pozornost.
„Co to je? Tatra? Hm, to je zabytek, že?“ vyptává se zvědavě čerpadlář poté, co polsky popřeji dobrého večera. Jenže moje polština tím vcelku končí a marně se snažím o korektní překlad.
„Tak, tak,“ odpovídám neutrálně a až po návratu domů si díky slovníku objasním neznámý pojem, který v češtině znamená „památka“. No, to by se asi synek divil. Jaká památka? Normálka, ne?
„Máte tady toalety?“ zkouším portfolio služeb a dostávám pozitivní odpověď. Ukrajinské hranice jsou přede dveřmi a nerad bych během pasové kontroly zamířil někam do polí.
„Nechte otevřené dveře,“ dostávám ještě před vykonáním potřeby nezbytné pokyny. Není se čemu divit, WC je evidentně spíše pro zaměstnance a uprostřed skladu plného plechovek piva je obezřetnost na místě. Stejně nesvítí světlo, tak mi nezbývá než se o své počínání podělit i s okolím.
„Tatra… kolik to má cylindrů-válců? A obsah? Pět litrů?“ pokračují dotazy polsky a následně anglicky, když se rozhodnu utratit ještě pár zlotých za náhradu olova do benzínu a pár plechovek místního chmelového moku coby suvenýrů.
O půlnoci překročíme polsko-ukrajinské hranice. Jako obvykle. Půl hodiny před dvacátou čtvrtou hodinou totiž dosahujeme Korczowy, na druhé straně Krakovce, a po 452 ujetých kilometrech tedy můžeme očekávat delší pauzu.
„Ty vole, Češi,“ hlesnu, když kousek od nás vidím zájezdový autobus s pražskou espézetkou. Copak se nebojí, že je hned kousek za hranicemi přepadnou, okradou a zabijí? Jako splašená kometa pobíhá okolo blonďatá delegátka a „pražáci“ jsou během pár minut odbaveni. Snad budeme mít také štěstí.
„Citroen?“
„Kakája márka?“
„Wieviel Pferdestaerke? Wiviel PS?“
Během pár vteřin u celní budky na mne sypou dotazy ze všech možných stran a jazyků.
„Citroen? Ne. Tatra!“ odpovídám Polákovi a Ukrajinci naráz jednou větou.
„Pé es? Was?“ Němci prostě nerozumím. Nejde o to, že je nemám rád, ale nikdy jsem německý jazyk nepřijal za ten, co bych měl znát.
„Tatra. Pé es…,“ opakuje Němec neodbytně.
Aha! Jako kolik to má koňských sil!
„Hundert sechzig – stošedesát. A novější dvě stě,“ dostávám ze sebe sebevědomě.
„Hmmm…,“ zní pochvalné pokyvování hlavami všech zvědavců.
„Další, další,“ ozývá se skrz malé okénko pasové kontroly ukrajinsky. „Co to je za značka? Tatra? Tanzit? A kam tranzitujete?“
„V Rasíju, Soči – do Ruska, Soči,“ odpovídám stále klidně a sebejistě.
„A Tatra….?“ pokračuje celník, ale drmolí tak rychle, že napoprvé nepochopím, o co mu jde.
„Tatra tam zůstane s vámi? V Soči?“ opakuje pomaleji a pečlivě si prohlíží čerstvě vystavený techničák.
„Ano, zůstane tam s námi.“ Kam by asi jezdila?, divím se.
Úředník něco zapíše do počítače, přidá nějaké to razítko a pak mi vrátí pasy.
Pokračuji na mýtní kontrolu. Tam dostanu určitě talon, takový v podstatě šatní lístek, který je ale natolik důležitý, že pokud ho ztratím, nebo si na něj nezajistím to správné razítko, neopustíme hranice.
„Hm. Tátra? Tranzit? V Rasíju?“ v podstatě stejná otázka, na kterou ukrajinsky při“tak“ám.
„Takže jedete Tatru prodat?“ zvedá se za přepážkou významně obočí nad přísným výrazem.
„Ne! Určitě ji nechci prodat?“ začínám se nemístně smát, protože se mylně domnívám, že jde o vtip. Proč bych proboha stanislavu prodával? Kdepak! Nikdy! „Jak bychom se dostali zpátky?“
„Tak proč jsi předtím říkal, že ji jedeš prodat?!“ hřímá Ukrajinec.
„Protože jsem asi dobře nerozuměl,“ omlouvám se. „Pojedeme s ní i zpátky domů do České republiky.“
„A co když se Tatra nebude chtít vrátit?“ dostávám zapeklitou otázku.
Opět se neudržím a tahle další absurdita mne rozesměje od ucha k uchu. Někdo by už možná ztratil nervy, ale já se vysloveně bavím a nesouhlasně kroutím hlavou.
Klidný jsem však z nás dvou jediný. Budka se na chvíli mění v nasupený papiňák a razítka divoce lítají vzduchem.
„Kde budete překračovat hranice?!“ zuří ten nešťastník, co se mne nepochopitelně pořád snaží přinutit prodat auto.
No copak já vím? Nad tím jsem ještě nepřemýšlel! Asi jak se nám bude chtít, myslím si, ale tuším, že nahlas to nesmím vyslovit ani omylem.
„Moment,“ vracím se do auta pro mapu. „Jedeme do Soči, takže překračovat hranice budeme tady,“ ukazuji tečku na mapě východní Evropy a celník je alespoň na chvíli spokojený. Aby si dokázal, kdo je tady chlap, tak ještě něco nesrozumitelně zadrmolí a kolegové okolo se tomu báječnému vtipu od srdce zasmějí.
Mám orazítkovanou celou stranu v pasu a s pocitem vítězství se vracím do auta.
„No nazdar! Šachtinskij? Co Tě to napadlo? Tam nechceme překračovat! Samé doly! Běž to přepsat!“ snaží se mne vrátit zpátky Michal, ale rezolutně odmítám. Však ono to nějak dopadne.
„Co to je? Tátra? Co vezete?“ dostávám tradiční otázky, když vracím talon na konci hraničního přechodu.
„Ničevó – Nic,“ snažím se ukončit možnou konverzaci dříve, než zase budu přemlouván k prodeji tatrovky.
„Jak ničevó?“ Nelíbí se odpověď. „Čéskoje pívo, máš? – Máš české pivo?“
No jasně, že mám. „Kolik chceš?“
„Všechno.“ No, že jsem se ptal.
„Dám Ti čtyři,“ podávám tři radegasty a jeden budvárek a plechovky v okamžiku mizí v hlubokých kapsách vojenských kalhot.
„Co to tam píšeš?“ začne aktivní blbec křičet po Michalovi.
„Nepíše ničevó. Jen kilometry a čas,“ uklidňuji hrdinu, který se asi začal potit při myšlence, že si znamenáme jeho služební číslo.
Můžeme jet!
Třináct minut po půlnoci vjíždíme na ukrajinském území.
Nedělní noc bychom rádi strávili v 80 kilometrů vzdáleném Lvově (ukrajinsky Ľviv). Největší město západní Ukrajiny s bohatou kulturou se pro mně na minulé výpravě stalo symbolem destruktivních cest. Špatně namontovaný brzdový třmen naší tatrovky nepřežil noční útoky místních „kočičích hlav“ a po pár kilometrech držel jen na poslední brzdové trubce. Následkem toho jsme pak až do Chmelnického pokračovali s nebrzdícím autem.
Dneska je ale všechno jinak. Hektická dovolená se nekoná, vypracovali jsme plán cesty a hodláme jet tak, abychom zalehli ještě dříve, než budeme natolik unavení, že z následujícího dne nic nebude. Překonávám svůj odpor k vyspělé moderní technice a zatímco si Michal pohrává s navigací, posílám domů zprávy s dotazem, jak to vypadá s ubytováním. Odpovědí je seznam hotelů a hostelů, takže nemám strach, že bychom na něco nenarazili.
„Kolik je asi hodin?“ napadá mne zdánlivě hloupá otázka. Jsem přesvědčený, že jsme projeli do časového pásma, kde by mělo být o hodinu více. Světelná tabule nad silnicí mi však signalizuje opak a iPad, nebo co to je za krám, jí zatím dává za pravdu.
Ve dvě ráno se už pohupujeme na zvlněných žulových kostkách a zuřivě otáčejíc volantem se snažím vyhnout těm nejzáludnějším kopcům, které by si tentokrát za cíl nemusely vzít „jen“ brzdy, ale třeba olejovou vanu. Což by znamenalo smutně rychlý konec a zařizování odtahu auta zpátky domů.
Pod vlivem únavy, tmy a místní komunikace v dezolátním stavu může působit bývalá metropole Haliče velice depresivně. Jenže až tak unavený zase nejsem a věřím, že směrem do centra narazíme na laciný a přitom velice útulný hotel, kde se bezvadně vyspíme. Těkám očima na všechny strany – musím se vyhýbat neviditelným propadům vozovky a současně se snažím přelouskat azbuku a ulovit nějakou ceduli s nápisem „gotěľ“.
Hned ten první vypadá moc fajn. Asi třípatrová budova s parkovištěm pro tři auta nám ve tři ráno zajisté ráda popřeje dobré noci. Jenže…
„Ne ne, máme plno,“ ochlazuje mé naděje platinová blondýnka, která mít o deset centimetrů na výšku více, vyhraje volbu miss na celé čáře. Nechci se nechat jen tak odbýt a proto se hned ptám na nějaké jiné ubytování v okolí.
„Ve městě jsou hotely,“ zavírá dveře a její lehce vyděšený výraz přičítám rozespání, a ne tomu, že uprostřed noci zvoní u dveří dvoumetrový macek s příšernou ruštinou a autem, které zabralo parkovací místa za dvě.
„Tak Ti nevím,“ vracím se k Michalovi s nepořízenou. Oba o zaplnění hotelu pochybujeme. Vedle nás parkuje malý polský fiat a jeho osádka by neměla být natolik početná, že bychom se už někam vedle nich neuložili.
Těsně po mně klepe na dveře nějaký místní ve značně podroušeném stavu. Ukrajinština mu jde nesrovnatelně lépe, a tak slečně trvá podstatně delší dobu, než se dotyčného zbaví. Abych tedy nekřivdil, docela chápu, že je zde na místě i trošku strach vůbec někomu v tuhle dobu otevírat. Padesátikilová recepční se asi nikomu moc dlouho neubrání a zřejmě špatné zkušenosti hovoří za své.
Vracíme se tedy na hlavní tah a necháme se vést dalšími plechovými tabulkami. Poznáváme tak jednu vedlejší ulici za druhou, ale mimo zchátralých staveb s obvykle zamřížovanými okny v přízemí narážíme pouze o spodek auta; některým výmolům se prostě nezvládám včas vyhnout. Slibované bydlení nikde. Motáme se v kruhu a tak nezbývá, než začít hledat od začátku.
Občas mi zůstává stát rozum nad prapodivnými jmény, které Ukrajinci pro hotely vymýšlejí. Hotel „Enej“ (česky „Poslech“) se pyšní třemi hvězdičkami a za kovanou elektrickou bránou stojí v osvětlené zahradě limuzíny a „esúvéčka“ zámožnější klientely.
„Dobrý večer, tady je Tomáš Petlach z České republiky. Máte, prosím, volný pokoj pro dvě osoby?“ hlásím po zazvonění do mikrofonu elektronického vrátného.
Odpovědi sice nerozumím, ale krátké zabzučení mne vpouští dovnitř. V podobných situacích mi to nedá nevzpomenout si na české průpovídky typu „ukrajinština, nebo ruština, vždyť to je jedno, to je úplně stejné“. Doporučil bych před takovými ukvapenými závěry nejprve osobní zkušenost. Mladý recepční na mne spustí tak rychle, že ho musím trošku brzdit, abych se alespoň dozvěděl to podstatné – volné „kímnaty“ mají.
„Mohu Vám nabídnout lepší pokoj za 1250 hřiven, je větší, má televizi, teplou sprchu…“
Tři tisíce za noc?! To nepřipadá v úvahu!
„Nemáte něco levnějšího?“ zkouším poskládat srozumitelnou větu z těch pár slovíček, která mi utkvěla během studia ukrajinského jazyka za jízdy.
„Máme tady za 830 hřiven, ale nemá oddělené postele,“ upozorňuje mne mladík na skutečnost, která pro nás dva nehraje roli. Uplyne dalších pět minut jazykolamů, než pochopí, že nám jde o cenu a ne o to, že budeme spát vedle sebe.
„Jdeme bydlet!“ dávám radostnou informaci o tom, že si konečně odpočineme. Méně radostnou o ceně si nechávám na později. Platit máme stejně až ráno.
„Snídaně je v ceně ubytování“ dočítá se Michal v hotelových informacích, zatímco já už osprchovaný upadám do spokojeného bezvědomí. Stejně nesnídám.
